Michal Ševčík se ve svém sloupku zamyslel nad tím, proč moralizování v české zahraniční politice pokulhává za reálným vývojem a jednáním velmocí.
Svět se mění rychleji, než stačíme aktualizovat náš slovník, jímž ho popisujeme. Mocnosti dnes znovu mluví jazykem surovin, území a vlivu, a ani nesnaží předstírat, že jde o něco jiného (třeba o boj proti zlým diktátorům porušujících lidská práva). Donald Trump otevřeně mluví o Venezuele jako o zásobárně ropy, o Grónsku jako o strategickém území a o mezinárodní politice jako o realitní transakci. Cynické? Ano. Ale také neobyčejně upřímné a cenné.
Právě tato upřímnost je pro část české politické havlistické kultury nesnesitelná. Ne proto, že by byla nepravdivá, ale proto, že rozbíjí komfortní a drahou iluzi, v níž jsme si zvykli chápat zahraniční politiku: jako prostor morálních gest, nikoli zájmů. Česká debata o světě totiž stále funguje v režimu dodatečné morálky. Nejprve se někde v centru rozhodne: ve Washingtonu, Bruselu, Moskvě, v alianci silnějších a teprve potom se k tomuto rozhodnutí připojí havlovský jazyk lidských práv, svědomí a boje proti diktátorům. Morálka zde není důvodem jednání, ale jeho zpětně dodaným vysvětlením.
Venezuela je učebnicový příklad. Spojené státy tam mají zřejmé ekonomické a strategické zájmy. Přesto se intervenční tlak a únos venezuelského prezidenta u některých rámuje jako zápas s autoritářem a obrana demokracie. Není důležité, zda je Maduro diktátor, podstatné je, že odstranění diktátora přichází v řeči až poté, co jsou zájmy dávno předtím na stole. Morální jazyk nepředchází politice, ale následuje ji jako její ospravedlnění.
Totéž vidíme v jiných kulisách. Grónsko není nešťastná metafora Trumpova ega, ale strategický prostor v éře tání ledu a nových tras. Ukrajina není jen morální drama dobra a zla, ale také konflikt o budoucí bezpečnostní architekturu Evropy, sféry vlivu a zdroje. Rusko tak nejedná proto, že by bylo ontologicky vadné (popkultura nás zblbla tak, že někteří Rusko vnímají zcela vážně jako Mordor nebo Impérium ze Star Wars), ale proto, že sleduje své národní zájmy, stejně jako jiné mocnosti, jen bez liberální rétoriky, což je hlavní zdroj jeho snazší dehumanizace.
A právě zde se ukazuje slabina havlovského moralismu. Ten neumí pracovat s mocí jako projevem politických zájmů, které jsou mnohem přízemnější než např. možnost vydávat a veřejně číst Tigrida. Umí jen primitivisticky rozlišovat mezi dobrými a zlými aktéry. Jakmile ale někdo přestane mluvit jazykem hodnot a začne mluvit jazykem zájmů, havlistický diskurz se zhroutí a zůstane po něm jen pohoršení a nekonečné debaty po českých kavárnách a hospodách.
Paradoxně tak dnešní cynismus mocností odhaluje spíš naši vlastní sebeklamnou morální nadstavbu. Že velmoci sledují svoje zájmy, někdy nevybíravě a agresivně, není skandální. Skandální je představa, že tomu tak někdy nebylo jen proto, že to někdo obhajoval jazykem exportní demokracie. Možná nastal čas si přestat namlouvat, že krajně binární morálka je jedním z azimutů západní zahraniční politiky. Častěji je jejím doplňkem. Dodatečným. A možná už ani to ne.