Politolog Petr Drulák míní, že americká snaha o zábor Grónska obnažuje odlišné zájmy USA a Evropy. Přesvědčí to Evropany o nutnosti jít v bezpečnosti vlastní cestou?
Prezident Donald Trump to očividně myslí s Grónskem vážně. Kontrola nad největším ostrovem světem nejspíše přejde z Kodaně do Washingtonu, byť zatím není zřejmé, jak to celé proběhne. Z mocenského hlediska je převzetí Grónska pro USA mnohem menší výzvou než vytvoření proamerické vlády ve Venezuele, což teď z Washingtonu zkoušejí, nebo svržení íránského režimu, od čehož raději nakonec upustili. Vyjma nepravděpodobné možnosti použití síly proti Evropanům by americký manévr nepředstavoval ani tak hrubé porušení mezinárodního práva jakými jsou únos venezuelského prezidenta, nevyprovokovaný útok na Írán či vojenská podpora izraelským masovým zločinům vůči Palestincům.
Proč tedy tolik povyku? Západní Evropa na nic podobného není zvyklá. Poprvé čelí doma americkému imperialismu, který tak dobře znají v Latinské Americe či na Blízkém a Dálném Východě, ale který sama na vlastní kůži zatím nepoznala. Situaci rovněž ozvláštňuje to, že USA z pozice hlavního garanta evropské bezpečnosti a hrozí silou jednomu ze svých nejloajálnějších chráněnců. Tato bizarní situace může mít pozitivní výsledek, pokud si Evropané díky Trumpovi uvědomí, že skončil svět americké, a z jejich hlediska pohodlné, hegemonie a s ním i jeho hlavní vojenská instituce NATO.
Ačkoliv má Evropa oprávněný důvod se cítit dotčená, není důvod věci přehánět. Američané svým způsobem završují dekolonizaci západní polokoule. Dánsko je dnes v podobné situaci jako Španělsko před sto třiceti lety. Tehdy měli Američané zálusk na zbytky španělského koloniálního panství v Karibiku. Když Španěle vypudili, obyvatele Kuby a Dominikánské republiky čekala místo svobody buď přímá americká nadvláda nebo ekonomická kolonizace spravovaná loutkovými režimy.
Ani Gróňané nejsou spokojeni se stávající dánskou nadvládou; etnicky, jazykově či geograficky mají s Dány méně společného, než měla Kuba se Španělskem. Gróňané nestojí ani o americkou nadvládu, ale jejich svoboda volby bude mít poměrně úzké hranice. Pokud Američané do ostrovanů dostatečně investují a dají jim rozumnou míru autonomie, místní jim nemusí otevřít svá srdce, ale nakonec je mohou vnímat jako nejmenší zlo.
Není třeba Dány litovat, že nejspíše přijdou o poslední zbytky své někdejší koloniální říše. Je samotné to sice může mrzet o to více, že Američanům dělali vše, co jim na očích viděli. Nejenže jim po druhé světové válce dali Grónsko k dispozici, ale také například pomáhali americké NSA odposlouchávat komunikaci evropských lídrů. Slavná aféra amerického odposlechu mobilu německé kancléřky nesla dánskou stopu. Asi čekali trochu vděčnosti, ale copak nevěděli, jak vypadá výplata za službu atlantické velmoci? Mohli se informovat v Saigonu, Kábulu, Bagdádu či dnes v Kyjevě.
Evropa reaguje se sobě vlastní směšností. Pět severských států a tři velmoci vysílají na sever několik desítek vojáků. Ale aby Washington nerozzlobily, tvrdí, že přijely ostrov chránit před Ruskem a Čínou. Evropané dobře vědí, že se sami neumí postarat o vlastní bezpečnost. Proto na rozdíl od Rusů, Indů nebo Číňanů nedokáží s Trumpem jednat jako rovný s rovným. Teď chtějí Washingtonu ukázat, že ubrání vzdálené Grónsko? Nebo chce tato osmička demonstrovat evropskou nerozbornost vůči USA? I Trump reaguje po svém a nerozborné osmičce pohrozil cly.
Až evropské mocnosti tato hra na vojáky přejde, měly by si uvědomit, že konec NATO není varováním pro případ amerického záboru Grónska, jak říká dánská premiérka, nýbrž skutečností, která už nějakou dobu platí. NATO skončilo v okamžiku, kdy se základní bezpečnostní zájmy USA oddělily od evropských. Sice může dále existovat jako instituce, ale ve skutečnosti ztratilo obsah i základní funkci, proto i jeho udržování při životě je nebezpečné.
Kdy k tomu rozdělení došlo? Možná když prezident Obama ohlásil zahraničněpolitický obrat k Asii. Do Washingtonu tehdy psali různí Havlové, Vondrové, Schwarzenbergové, Káčerové, Bútorové, Demešové, Kováčové a další, vyčítavé dopisy, že na Evropu zapomíná. Nebo ještě dříve, když jeho předchůdce Bush zahájil invazi do Iráku, za potlesku oněch středoevropských představitelů, kterou ta rozumnější část Evropy odmítla? Ale nejspíše onen moment atlantického dělení nastává už s koncem studené války, kdy realisté soudí, že se NATO má buď rozpustit nebo transformovat a ono se namísto toho začne rozšiřovat.
Pozdějším důrazným varováním byla válka na Ukrajině. Ruskou agresi vyprovokovala Bidenova administrativa s Brity. Anglosasové si to mohli dovolit, neboť na východoevropskou válku se dívají jako na jakýkoliv jiný regionální konflikt, který může být užitečný, pokud je přímo neohrožuje a současně vyčerpává geopolitického rivala. Ale pro Evropu znamená tato válka obrovskou zátěž a bezpečnostní riziko.
Evropané měli příležitost si tehdy říci, že evropské a americké bezpečností zájmy se zásadně liší. NATO, které mělo kontinent před válkou chránit, pomohlo válku vyprovokovat. Německo a Francie ještě na přelomu let 2021 a 2022 jednaly, jako by si to uvědomovaly a pokoušely se o mír. Ale nakonec podlehly iluzi o nenahraditelnosti NATO a od USA přejaly politiku, která byla v rozporu s jejich základními bezpečnostními zájmy.
Pak se vrací Trump. Od prvního dne dává najevo, že ho NATO zajímá jen jako zdroj příjmů amerických zbrojovek a že geopolitické priority USA rozhodně nevidí v západní ani střední Evropě, jejichž obraně má NATO sloužit. Evropě předepisuje nesmyslný požadavek obranných výdajů ve výši 5 % HDP. Evropská reakce? NATO musí za každou cenu přežít!
Nynější grónská krize má tu výhodu, že ani nejfanatičtější zastánci pokračování amerického protektorátu nad Evropou nemohou tvrdit, že USA jednají v evropském zájmu. Válku na Ukrajině, vynucené nákupy předražených amerických zbraní a další škodlivé kroky se jim dařilo podávat jako posilování evropské bezpečnosti. Paradoxně, zábor Grónska poškozuje evropský zájem mnohem méně, ale symbolicky je mnohem silnější, neboť jde o ztrátu území členského státu NATO. Pokud ani to Evropu nepřesvědčí o nutnosti jít vlastní cestou, nezávisle na USA, pak si okolní velmoci nevyhnutelně tento ztracený pološílený kontinent mezi sebou rozeberou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!