Debaty o mobilech v dětském věku se rychle šíří napříč Evropou. Znovu se kladou otázky, jak chránit děti před digitálními riziky, aniž by stát překročil hranice přiměřené regulace.
Téma, o kterém v Argumentu píšeme často, velmi rezonuje Evropou i světem. Jak čtenář uvidí níže, nejen ve Francii je digitální závislost dětí problémem. Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl výrazně urychlit přijetí zákona, který by zakázal přístup na sociální sítě dětem mladším 15 let. Francouzská vláda proto spustila zrychlené legislativní řízení s cílem, aby nové opatření začalo platit už od příštího školního roku. Součástí návrhu je také plošný zákaz používání mobilních telefonů na středních školách. Paříž tím vysílá jasný signál, že digitální prostředí přestává být vnímáno jen jako soukromá záležitost rodin, ale jako otázka veřejného zájmu a ochrany zdraví. Macron opatření formuluje jako obranu dětí před technologickými platformami, jejichž obchodní model stojí na maximalizaci pozornosti a emocionální reakce uživatelů. Podle něj stát nemůže dál přihlížet tomu, jak algoritmy formují chování dětí bez jakékoli demokratické kontroly. Zákon politicky vychází z iniciativy poslankyně Laure Millerové, jejíž návrh byl přepracován do právně jednodušší podoby poté, co původní verze narazila na kritiku kvůli nejasné vymahatelnosti. Debata ve Francii, která trvá už řadu měsíců, však odhaluje hlubší rozpor.
Odpůrci zákazu varují před „digitálním paternalismem“ a upozorňují, že stát tím přebírá roli rodičů a škol. Zároveň poukazují na riziko, že plošný zákaz bude snadno obcházen a povede spíše k formálnímu dodržování pravidel než ke skutečné změně chování. Podpora návrhu napříč politickým spektrem – od vládních stran až po pravici – nicméně ukazuje, že společenská tolerance vůči digitálním rizikům dětství se rychle vyčerpává.
Tento posun se netýká jen Francie a souvisí s rostoucím množstvím dat o negativních dopadech chytrých telefonů a sociálních sítí na vývoj dětí a dospívajících. Odborníci dlouhodobě upozorňují na souvislost mezi intenzivním používáním sociálních médií a nárůstem úzkostí, depresí, poruch spánku či zhoršené schopnosti soustředění. Neustálé notifikace a algoritmicky řízený obsah oslabují pozornost a podporují návykové chování. U mladších dětí se navíc objevují problémy s jazykovým vývojem a sociálními dovednostmi, u dospívajících pak zvýšené riziko kyberšikany, poruch příjmu potravy a zkresleného vnímání vlastního těla. Školy zároveň upozorňují, že mobilní telefony zásadně narušují výuku i autoritu učitelů. Francie přitom není výjimkou, ale spíše jedním z nejviditelnějších aktérů širší evropské debaty. V Německu již dnes platí přísná pravidla vyžadující rodičovský souhlas pro používání sociálních sítí u mladších teenagerů a politická diskuse se posouvá směrem k posílení věkového ověřování. Itálie a Španělsko rovněž pracují s hranicí kolem 14 let a zvažují zpřísnění odpovědnosti platforem za ověřování věku. V severských zemích, zejména v Dánsku, se otevřeně diskutuje o zákazu sociálních sítí pro děti do 15 let, a to v kombinaci s posílenou digitální výchovou ve školách. Řecko a další státy již mezitím přistoupily alespoň k omezení používání mobilních telefonů ve školách, což považují za rychlejší a lépe vymahatelný krok než plošný zákaz sociálních sítí.
Na úrovni Evropské unie se zároveň vede debata o sjednocení minimálního věku pro samostatné používání digitálních platforem, aby se předešlo roztříštěnosti pravidel a jejich obcházení mezi jednotlivými státy. Otázkou zůstává, zda lze digitální dětství regulovat zákonem, nebo zda je skutečné řešení mnohem složitější a pomalejší, než si politici přejí.