Michal Ševčík píše o tom, jak nový nález českého Ústavního soudu definuje demokracii – už to není otevřený prostor, v němž se může vést spor o hodnotách.
Nález Pl. ÚS 5/25 Aktuálně | Ústavní soud je na první pohled vystavěn jako standardní rozhodnutí o ústavnosti trestněprávní normy přijaté v bezpečnostně vypjaté době. Ústavní soud nejprve analyzuje legislativní proces, odmítá námitku protiústavního „přílepku“, zabývá se omezením parlamentní debaty, a nakonec věcně přezkoumává určitost nové skutkové podstaty trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc. Argumentace je strukturovaná, judikatorně opřená a vnitřně konzistentní. Právě tato systematičnost však zakrývá zásadní posun v tom, jak je chápána demokracie a jak je v jejím jménu legitimizována expanze trestního práva.
Ústavní soud pracuje s doktrínou „bránící se demokracie“ a vychází z premisy, že stát je oprávněn – ba povinen reagovat na bezpečnostní hrozby, které mohou ohrozit jeho ústavní zřízení, svrchovanost či obranu. V kontextu ruské agrese proti Ukrajině a fenoménu hybridních operací považuje zavedení § 318a trestního zákoníku za legitimní nástroj ochrany základních hodnot ústavního pořádku. Přitom však dochází k tichému ztotožnění demokracie s normativní strukturou liberálního ústavního státu. Demokracie je zde chápána především jako soubor pravidel, hodnot a institucionálních garancí, které mají být chráněny před erozí, nikoli jako otevřený politický proces, v němž se formuje a proměňuje kolektivní vůle. Toto pojetí má dalekosáhlé důsledky. Ochrana „ústavního zřízení“ se stává ústředním argumentem pro kriminalizaci jednání, které je kvalifikováno jako činnost „pro cizí moc“. Taková kvalifikace však nevyhnutelně předpokládá politické rozhodnutí o tom, co je existenční hrozbou a kdo je nositelem nepřátelského vlivu. Nález tuto dimenzi systematicky depolitizuje. Místo toho, aby přiznal, že jde o politické rozhodnutí o povaze konfliktu a jeho hranicích, převádí celou otázku do roviny technického testu ústavnosti a proporcionality. Konflikt mezi státem a „cizí mocí“ je představen jako právní problém správného vymezení znaků skutkové podstaty, nikoli jako otázka politické suverenity.
Zvlášť zřetelné je to v části, kde Ústavní soud posuzuje určitost § 318a trestního zákoníku. Připouští, že skutková podstata je formulována široce, avšak dospívá k závěru, že její ústavní konformita je zachována díky existenci speciálního úmyslu, požadavku vazby na cizí moc a zásadě subsidiarity trestní represe. Tyto korektivy mají být dostatečnou zárukou toho, že norma nebude aplikována excesivně. Jinými slovy, určitost není primárně zajištěna samotným textem zákona, nýbrž očekáváním, že budoucí soudní praxe normu vyloží zdrženlivě a ústavně konformně. Tím se však podstatná část odpovědnosti přesouvá z legislativní moci na moc soudní. Zásada nullum crimen sine lege certa má původně sloužit k tomu, aby adresát normy mohl z jejího znění předvídat, jaké jednání je trestné. Pokud je její konkrétní obsah ponechán až na následné judikatorní konkretizaci, dochází k oslabení tohoto požadavku. Ústavní soud sice správně připomíná, že právní řád může obsahovat obecné pojmy a že jejich konkretizace je přirozeným úkolem soudů, nicméně v případě trestního práva by měl být tento prostor interpretace omezenější než v jiných oblastech. Odkaz na budoucí výklad jako hlavní záruku ústavnosti vyvolává pochybnost, zda není legalita fakticky nahrazována vírou v rozumnost soudní aplikace.
Dalším problematickým momentem je způsob, jakým je v nálezu zacházeno s bezpečnostní výjimečností situace. Argumentace hybridními hrozbami a geopolitickým napětím vytváří implicitní rámec výjimečnosti, který ospravedlňuje přijetí nové trestní skutkové podstaty. Zároveň však tato výjimečnost není pojmenována jako výjimečný stav s dočasnými parametry, nýbrž je promítnuta do trvalé normy obecné povahy. Výjimečná situace se tak stává základem pro běžnou právní úpravu, aniž by byl tento posun otevřeně reflektován. To může vést k postupnému rozšiřování trestní represe v oblastech, které jsou svou povahou politicky citlivé.
Ústavní soud rovněž věnoval značnou pozornost procedurálním námitkám týkajícím se legislativního procesu. Připustil porušení jednacího řádu při ukončení rozpravy, avšak uzavřel, že vzhledem k okolnostem případu a existenci reálné možnosti opozice vyjádřit se nejde o porušení ústavního pořádku. Tím znovu zdůraznil primát legality a proporcionality nad hlubší otázkou legitimity. Přijetí normy, která kriminalizuje politicky citlivé jednání, by přitom mohlo vyžadovat mimořádnou procedurální zdrženlivost a širší konsensus, než jaký byl v daném případě dosažen. Nález však tuto rovinu problematiky do značné míry redukuje na formální posouzení, zda byla zachována ústavně předepsaná kompetence a minimální standard participace.
Ústavní soud se snaží zmírnit obavy z možného zneužití § 318a ujištěním, že norma nemůže dopadat na ústavně chráněnou svobodu projevu, zejména na politické projevy. Toto ujištění je významné, avšak zůstává v rovině obecné deklarace. Pokud je skutková podstata formulována široce a její konkrétní hranice mají být vymezovány až aplikační praxí, pak je ochrana svobody projevu závislá na kvalitě budoucích rozhodnutí obecných soudů. Normativní jistota je tak nahrazena institucionální důvěrou.
Celkově lze říci, že nález Pl. ÚS 5/25 představuje rozhodnutí, v němž se ústavní soudnictví jednoznačně staví na stranu ochrany normativní struktury liberálního státu. Politický konflikt, jenž je nevyhnutelnou součástí demokratického života, je zde transformován do otázky trestněprávní kvalifikace a soudního výkladu. Demokracie je chápána především jako systém hodnot a pravidel, které je třeba chránit před vnějšími i vnitřními hrozbami, nikoli jako otevřený prostor, v němž se o těchto hodnotách vede spor. Tento přístup může být v dané historické situaci obhajitelný, avšak není neutrální. Znamená, že v případě napětí mezi otevřeností politického konfliktu a stabilitou normativního řádu je dávána přednost druhému. Ústavní soud tak pod jménem obrany demokracie upevňuje primát liberálního ústavního rámce nad dynamikou politického procesu. To je zásadní ústavní volba, která si zaslouží otevřenou reflexi, nikoli pouze technickou obhajobu v jazyce proporcionality a ústavně konformního výkladu.