Člověk si temné stránky minulosti nerad připomíná. Ale ono se to nedá, když její duchové stále vylézají z děr, píše Milan Daniel.

Takřka bez povšimnutí médií uplynulo třiaosmdesáté výročí devátého února 1943, dne, který je považován za začátek tzv. Volyňského masakru.

Málokdo z těch mladých lidí, Čechů i Ukrajinců, kteří se vzájemně povzbuzují k účasti na demonstracích na podporu generála prezidenta Pavla, jenž opakovaně prohlašuje, že „na Ukrajině jde o naši vlastní bezpečnost“, si ale vůbec relevanci událostí starých více než osmdesát let připustí.

Čím Volyňský masakr byl a proč se o tomto výročí v Česku nepíše? Jiný vysoký důstojník bývalé ČSLA, nyní uznávaný bezpečnostní analytik Jaroslav Štefec říká, že to „na pozadí dlouhodobě budovaného hrdinského narativu současné Ukrajiny není příliš populární“ a dodává, že „přesto, nebo možná právě proto je dobré si podobné historické skutečnosti připomínat. Stejně jako je třeba si neustále připomínat holocaust, Osvětim, vypálení a vyvraždění českých Lidic a francouzské vesnice Oradour-sur-Glane. Nebo vietnamské vesnice My Lay. Je třeba si připomínat, jaké hrůzy mohou rozpoutat propagandou zpitomělí lidé, kteří se ocitnou v zajetí představ o vlastní nadřazenosti, nedotknutelnosti a beztrestnosti. Jedině tak se můžeme vyhnout jejich opakování. Volyňský masakr totiž nebyl jenom nějaká nahodilá válečná událost.“

Kdo nad vrahy drží ruku

Extrémní ukrajinský nacionalismus se do hrůzné podoby rozvinul na živné půdě německého nacismu, který mu uvolnil stavidla.

Co ale živí nenávistnou nacionalistickou ideologii dnes?

Faktem je, že duch UPA a OUN z Ukrajiny nikdy nevymizel a plán na jeho využití k oslabení či zničení Ruska mu poskytl křídla pro úspěšnou restauraci. Současný ukrajinský režim klade příznačně na první místo příslušnost k národu, nikoliv k lidské rase. Pojmy „člověk“ a „lidskost“ slovník současné ukrajinštiny míjejí.

Ani ruský nacionalismus není dobré přehlížet, ale zkusme si jen porovnat práva zaručená jiným národnostem v ruské a ukrajinské ústavě.

Před oponou se na Ukrajině bojuje „za svobodu a demokracii“, za oponou se krade a znásilňují práva, která jsou jinde v Evropě institucionálně zaručena. Velká část evropské politické reprezentace před tím zavírá oči, zlo bagatelizuje či o něm nestoudně mlčí.

Atmosféra nenávisti z Volyně, potažmo z dnešní Ukrajiny, však zdaleka nevyprchala. Důkazy netřeba dlouze hledat, jsou obsaženy v každodenní praxi, názvech ulic, výuce na školách, vyjádřeních reprezentantů režimu, který si dnes klade za cíl zabíjet „měsíčně“ desetitisíce Rusů.

Štefec připomíná, že historie má tendenci se opakovat a dodává: „Je nejvyšší čas se zamyslet také nad tím, proč Zelenského vláda umožnila v posledních několika měsících faktický útěk ze země desítkám tisíc mladých mužů, kteří sice budou chybět na rusko-ukrajinském bojišti, při vhodné organizaci se však mohou stát významnými nátlakovými skupinami v zemích, kam budou nasměrováni, a to jak politickými, tak silovými. Může se tak velmi snadno stát, že by nás naše benevolentní a bezbřehá dobročinnost mohla přijít daleko dráž, než jsme si dnes ochotni byť jen připustit.“

Jak Evropa, konkrétněji však český stát, vnímá toto očividné riziko? Přehlíží jej, nebo vnímá? A pokud přehlíží, jde o slepotu, nebo záměr? A co když se na Ukrajině za naši svobodu a demokracii opravdu bojuje?

Zájmy Česka v Evropě

Denacifikace, která se uskutečnila po 2. světové válce v Německu, proběhla s otazníkem. Kromě tvorby demokratických institucí došlo k jisté historické reflexi a většina německých současníků pravda nechce mít s nacistickou minulostí nic společného. Současný kancléř ovšem zase hrozí mocným Německem.

Válka na Ukrajině trvá. Sotva kdo předpokládá, že se po ní bude Ukrajincům stýskat. Jde však o tu reflexi. Paralela s koncem druhé světové je nasnadě.

Stalin, Churchill a Roosevelt sice společně zvítězili, ale s vědomím vlastní síly záhy začali prosazovat svoje mocenské zájmy. Zájmy mocností v případě Ukrajiny jsou rozdílné již nyní a k jejich prosazení jsou používány rovněž nevybíravé prostředky. Dosáhnout na takovém popelišti nějaké ušlechtilé dohody je skoro nemožné.

Slýcháme, že jsme malá země, která v této věci mnoho nezmůže. Slavná česká muniční iniciativa či koupě amerických ér nicméně přispívá k přesnému opaku než k míru.

Žádný český potentát u vesla nevyzývá k tomu, aby byl duch nenávisti na Ukrajině deaktivován. Neslyšíme o snaze zohlednit zájmy lidí, kteří žijí na sporných územích po generace, žádný z „našich“ hrdinných pohlavárů, kteří navštívili Ukrajinu, si viditelně nenašel čas na to, aby tamního diktátora vyškolil v lidských a národnostních právech, zatímco slíbit mu zbraně a éra nebyl problém. Je to sice trochu eklhaft, ale proč bychom se nepřiživili na cizím neštěstí. Národ má být hrdý na to, že má nejbohatšího miliardáře, který se záviděníhodně napakoval na podpoře utrpení milionů lidí.

Představovali si voliči současné koalice takovou politiku?

Co stačí

Už je to skoro třicet let, co jsem mluvil s českou rodinou, která se do naší země v rámci repatriačního programu přistěhovala z Volyně. Udření chudáci, kteří netoužili po jiném, než mít kde složit v pokoji hlavu a moci si vydělat na skromné živobytí. Dostalo se jim bydlení kdesi na českém venkově a práce v zemědělství. Byli šťastní, že budou žít v zemi, kde jim nic nehrozí a kde je mír. Ani oni nevědí, co přijde.