Michal Ševčík se ve svém sloupku pozastavil nad tím, jak dnes „dobro“ ospravedlňuje dvojí metry a poškozuje demokratickou politiku v Česku.
Veřejný prostor má dlouhou paměť, i když se na to často zapomíná. Ještě před několika lety zaznívala z některých občanských iniciativ i z řad politických komentátorů ostrá kritika prezidenta Miloše Zemana za jeho neochotu jmenovat navržené ministry a za způsob, jakým interpretoval své ústavní pravomoci. Hovořilo se o ohýbání ústavy, o nebezpečném precedentu a o ohrožení samotné podstaty parlamentní demokracie. Dnes sledujeme demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla, které jsou prezentovány jako obrana demokratických hodnot a odpovědnosti. Samotné právo shromažďovat se a vyjadřovat politický názor je nesporným a legitimním prvkem svobodné společnosti, avšak zůstává otázkou, zda se nemění měřítko hodnocení podle toho, kdo je právě objektem podpory či kritiky.
Zarážející je především tón části těchto veřejných vystoupení, který vyvolává dojem morální nadřazenosti a zvláštní odhodlanosti hájit „dobro“ za každou cenu. Objevuje se implicitní přesvědčení, že tentokrát jde o vyšší princip, a proto jsou prostředky druhotné, nebo alespoň omluvitelné. Ještě nedávno byla účast dětí na politických akcích označována za nepřijatelnou manipulaci a zneužívání nezletilých pro politický boj. Dnes je jejich přítomnost na demonstracích vykládána jako důkaz občanské angažovanosti a morální citlivosti, pokud stojí na té správné straně. Nejde přitom o to, zda mají mladí lidé právo mít názor, ale o to, zda jsme schopni uplatňovat stejné principy bez ohledu na to, zda nám daný politický obsah vyhovuje.
Demokracie není jen soubor procedur, ale i kultura sebeomezování a aspoň přiměřená myšlenková konzistentnost. Pokud jednou tvrdíme, že účel nesmí ospravedlňovat prostředky a že ústavní pravidla mají platit bez výjimek, pak bychom tuto zásadu neměli opouštět ve chvíli, kdy výsledek odpovídá našim preferencím. Morální jistota může být uklidňující, avšak právě ona často vede k přehlížení vlastních rozporů. Dvojí metr, byť motivovaný dobrými úmysly, oslabuje důvěru mezi občany a prohlubuje polarizaci společnosti. Skutečná síla demokratického prostředí se pozná podle toho, zda dokáže přijmout kritiku i tehdy, když směřuje na politicky blízké aktéry, a zda je schopno držet stejná pravidla pro všechny. Pokud začneme rozlišovat mezi „naším“ a „jejich“ porušením zásad, pak už nejde o obranu demokracie, ale o obranu vlastní interpretace dobra. A právě zde se znovu vrací stará otázka, zda jsme ochotni připustit, že dobro bez pravidel se může snadno proměnit ve své vlastní popření a naprostou zvůli.
