Politolog Petr Drulák píše o posledním případu politického násilí ve Francii, která čelí dlouhodobé politické krizi.
Smrt pravicového aktivisty Quentina Deranqua ukopaného radikálními levičáky v Lyonu rozhýbala francouzskou politiku a vyvolává i mezinárodní odezvu. Na francouzské poměry je kauze věnována neobvyklá pozornost. Tamní média sice neustále mobilizují proti imaginárnímu fašismu, k tomu stačí zmínka veřejně známé osoby o národním sebevědomí, migrační hrozbě či svrchovanosti, ale reálnému násilí levicovému či migrantskému se buď nevěnují, nebo ho zlehčují. Také není obvyklé, aby Francie okřikovala své evropské a americké spojence, aby se jí nevměšovali do vnitřních záležitostí. V celé kauze však jde především o budoucnost francouzské levice, jejíž oligarchové se potýkají s radikály Jeana-Luca Mélenchona.
Francouzské ministerstvo zahraničí si předvolalo amerického velvyslance Charlese Kushnera; Trumpova blízkého přítele, otce Jareda a tchána Ivanky. Quai d’Orsay se nelíbí vyjádření protiteroristického odboru amerického ministerstva zahraničí na síti X a hlavně to, že ho americká ambasáda v Paříži sdílí. Ve Washingtonu napsali, že jsou touto smrtí znepokojeni, že svědčí o nárůstu krajní levice a že budou sledovat, zda pachatelé budou potrestáni. Potom, co se Kushner odmítl na ministerstvo obtěžovat, zakázali mu kontakty s vládními představiteli. Prezident Macron rovněž podrážděně reagoval, když italská premiérka Meloniová napsala, že lyonský útok je ranou pro celou Evropu. Nejedná se o nijak agresivní vyjádření a francouzská reakce může svědčit o něčem závažnějším než pouze zraněné galské pýše.
Zahraničí reaguje proto, že z vraždy se stala v samotné Francii velká mediální kauza. To je neobvyklé. Pokud je pachatelem zločinu migrant nebo levicový extrémista a obětí běžný bílý Francouz, média událost řadí do černé kroniky jako běžný zločin bez jakéhokoliv politického podtextu. Pokud je tomu naopak, už nejde o každodenní kriminalitu, ale o výsledek údajného rasismu či fašismu, který vyžaduje reakci nejvyšších míst. Pokud je obětí pravicový aktivista, média vysvětlí, že šlo o extrémistu, který si o problémy koledoval.
Ne že by se některá média nepokoušela podat Deranquovu vraždu navyklým způsobem, ale úplně se to nedaří. Ze dvou důvodů. Jednak jsou zde nepohodlná fakta: především videozáznam skupinky samozvaných antifašistů, která kope do bezvládného těla ležícího na chodníku; oběť podlehla kopancům do hlavy. Deranque přitom nebyl žádný pouliční rváč, student matematiky se příležitostně angažoval v pravicovém prostředí, které mainstream démonizuje jako extrémisty.
V potyčce se ocitl potom, co pomáhal s protestní akcí ženského hnutí Nemesis. Jeho členky odmítají masovou migraci od okamžiku, kdy francouzská města zaplavená neevropskými migranty přestala být pro ženy bezpečná. Ani v orwellovském světě francouzských médií není úplně jednoduché vylíčit studenta ukopaného „antifašisty“ potom, co pomáhal aktivistkám za ochranu žen jako nebezpečného fašistu. I když některá se snaží, koneckonců samotnou Nemesis tradičně nálepkují jako fašistickou.
Nicméně je tu podstatný druhý faktor. Ve Francii začíná boj uvnitř levice mezi macronovskými liberály a mélenchonovskými populisty. Ačkoliv se proti sobě veřejně ostře vymezují, když jde o Le Penovou, táhnou za jeden provaz proti údajné „fašistické“ hrozbě. V posledních volbách, prezidentských i parlamentních, se Mélenchon postavil na Macronovu stranu, což rozhodlo. Macron vychází z ekonomických zájmů velkokapitálu a ve společenských tématech je rozkročen mezi levicí a politickým středem. Mélenchonův populismus oslovuje dvě skupiny voličů: středostavovské radikální progresivisty z nevládek, médií, univerzit či kulturních institucí a voliče neevropského původu v duchu francouzské islamolevice.
Macronovské instituce v lednu na Mélenchona tvrdě zaútočily. Ministerstvo vnitra označilo jeho stranu za extrémistickou. Z věcného hlediska na tom není nic divného. Jak jinak označit Mélenchonovy sny o kreolizaci francouzské společnosti či znárodňování a napojení na násilné skupinky, kteří pod antifašistickou standartou zastrašují, ničí a dnes i zabíjejí? Mélenchonův poslanec Raphaël Arnault patřil k Antifě, byl odsouzen za násilí a před lety založil milici Mladá antifašistická garda, kterou loni ministerstvo vnitra rozpustilo. Jeho blízcí spolupracovníci včetně parlamentního asistenta jsou mezi podezřelými, které dnes v Lyonu vyšetřují z podílu na vraždě.
Pokud Mélenchon proti klasifikaci extrémisty protestuje, chová se jako pokropený kropič, neboť sám rozdává jak na běžícím pásu nálepky „fašista“, „rasista“, „pravicový extrémista“. Nicméně i konzervativní komentátoři, kteří mu rozhodně nejsou nakloněni, upozorňují, že je potřeba ho porazit politicky v demokratickém střetu a nikoliv zákulisními tahy kontrarozvědky. Koneckonců dokáže mobilizovat tak čtvrtinu Francie. Ale s demokracií si Macronův represivní stát zdaleka nerozumí tak dobře jako s oligarchií.
Možným katalyzátorem snahy zbavit se Mélenchona mohla být i válka v Gaze. Někteří čelní mélenchonovci přešli od tradiční obhajoby palestinských práv a kritiky izraelské expanze k obhajobě Hamásu. Nejvýraznější je Rima Hassanová narozená v palestinském táboře poblíž Aleppa. V deseti letech přišla do Francie, naučila se jazyk, získala občanství a od minulých evropských voleb sedí v Evropském parlamentu. Její veřejné působení vzbuzuje otázky, do jaké míry je hlasem Palestiny, z níž pochází, a do jaké hlasem Francie, kterou má politicky zastupovat. Právě její přednáška na elitní, tudíž progresivistické, Sciences Po v Lyonu vyvolala protestní akci hnutí Nemesis, která skončila Deranqueovou smrtí.
Izraelská válka však nevede pouze k radikalizaci propalestinské levice. Stranou nezůstávají ani židovské organizace; nikoliv veřejnými akcemi, ale o to efektivněji působením v oligarchických strukturách. Koneckonců francouzská židovská komunita je nejsilnější v západní Evropě, patří k ní mimo jiné i rodina Rothschildů, v jejichž bance nastartoval mladý Emmanuel Macron svoji politickou kariéru. Zastřešujícía svaz francouzských židovských organizací, CRIF, patří k mimořádně vlivným hráčům. Mélenchon je ohrožuje hned ze dvou stran: antikapitalismem a islamolevicí přerůstající do antisemitismu. Vyostření jejich střetu v důsledku událostí v Gaze může patřit k důvodům rostoucího veřejného tlaku na Mélenchona.
Politické násilí, jehož obětí se stal mladý Lyoňan, může být milníkem při obratu proti progresivistickému extrémismu. Nicméně tento extrémismus má reálné zázemí ve francouzské společnosti podobně jako národní konzervativismus Le Penové či Macronův centrismus. Ani jeden ze tří proudů není dnes schopen sám dosáhnout většiny. Ta se zatím ustavovala více či méně přiznanou koordinací centristů s progresivisty. Nyní se možná otevírá možnost koordinace centristů s národními konzervativci. Kdo bude mít v takovém tandemu navrch?
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!