Politolog Oskar Krejčí se s využitím zprávy organizátorů letošní Mnichovské bezpečnostní konference zamýšlí nad stylem a cíli politiky USA.

Nový útok USA a Izraele na Írán znovu staví otázku, jak prezident Donald Trump změnil cíle a styl zahraniční politiky USA. Jedna věc se zdá jistá: odhodlání využívat existující převahu v konvenčních zbraních bez ohledu na mezinárodní právo. Během prvního roku svého druhého pobytu v Bílém domě Trump použil brutální sílu proti cílům v Iráku, Íránu, Jemenu, Nigérii, Somálsku, Sýrii a Venezuele. Ani v jednom z těchto případů nedotáhl vojenskou akci ke klasickému vojenskému vítězství. Vyhýbá se zatažení do dlouhé války nejen s ohledem na americké neúspěchy například ve Vietnamu či Afghánistánu, ale také kvůli listopadovým volbám do Kongresu. Ty by mohly skončit porážkou republikánů a možná i impeachmentem.

Demolition Man

Lepšímu porozumění zahraniční politice Donalda Trumpa může pomoci studie V procesu destrukce (dále jenZpráva 26). Tu pro jednání Mnichovské bezpečnostní konference minulý měsíc připravil její organizační tým pod vedením Wolfganga Ischingera, bývalého diplomata, ale i podnikatele a předsedy této konference. Chce-li si někdo udělat sbírku výhrad k současné zahraniční politice USA, Zpráva 26 je velmi dobrý základ.

Ústřední myšlenkou či emocí, která se prolíná celou Zprávou 26, je hluboké zklamání z chování prezidenta USA Donalda Trumpa. Právě díky Trumpovi prý svět vstoupil do období „politiky ničení“: mezinárodní řád budovaný více než osmdesát pod vedením USA je v rozkladu. Přitom Trump toto bourání provádí, aniž by měl promyšlenou životaschopnou alternativu. Prezident Trump se sice snaží „učinit Ameriku opět velkou“, v podstatě ale připravuje sebevraždu supervelmoci.

Autoři Zprávy 26 dávají najevo znechucení nejen z obsahu, ale i ze stylu Trumpovy politiky. Připomínají rozhovor pro The New York Times, v němž Trump přiznal, že jediným omezením jeho globálních pravomocí je jeho vlastní morálka, a prohlásil: „Mezinárodní právo nepotřebuji.“ Trump se chová k prezidentskému úřadu jako k osobnímu majetku. Jeho instinkty, většinou nekontrolované, se stávají zahraniční politikou. Důležitá mezinárodní jednání vedou zvláštní vyslanci prezidenta – často bez odborníků z ministerstva zahraničí; dlužno dodat, že i tito prezidentští emisaři jsou po zkušenostech s vyjednáváním USA–Írán nedůvěryhodní. Vzniká post-americký, „neo-royalistický pořádek“, řád založený na privátních dohodách, které nahrazují diplomacii ukotvenou ve smlouvách, dlouhodobých tradicích, hodnotách nebo právních normách. Venezuela může nabídnout náhled na to, jak by v budoucnu mohla vypadat nová směs uzavírání dohod, soukromého vyhledávání renty a vymezování sfér vlivu.

Nový pořádek

Dlouhodobé hegemonní liberálně-internacionalistické chápání Západu je nyní díky Trumpovi a jeho lidem otevřeně zpochybňováno neliberálním, nacionalistickým protinávrhem. Ten údajně klade důraz na kulturní, etnická nebo náboženská kritéria místo univerzálních aspirací a lidských práv. Podle Zprávy 26 se Trump zřekl „kantovského trojúhelníku míru“, který od roku 1945 formoval americkou dvoustranickou strategii: víry, že multilaterální instituce a univerzální pravidla posilují americkou moc; přesvědčení, že otevřený mezinárodní řád a ekonomická integrace slouží prosperitě a bezpečnosti USA; předpokladu, že demokracie, lidská práva a úzká spolupráce mezi liberálními demokraciemi jsou strategickými aktivy a měly by řídit zahraniční politiku Washingtonu.

Mluví se o návratu k „pre-feministickému bílému křesťanství“. Klíčové instituce mezinárodního řádu jsou vnímány jako rigidní a nereagující. V Bílém domě a mezi Trumpovými přívrženci prý panuje přesvědčení, že smysluplná změna vyžaduje demolici místo opravy. Po celém světě se stále více vůdců prosazuje tím, že neslibují reformu stávajících institucí, ale jejich zničení. Soukromé zájmy těchto vůdců, nikoli zájmy státu, mají formovat politiku. Výsledkem je likvidace uspořádání, v němž sice existovaly dvojí standardy – ale vzniká řád, který postrádá jakékoli standardy. USA opustily desítky mezinárodních organizací „ovládaných progresivistickou ideologií“. Washington podporuje dominanci velmocí, nikoli univerzální hodnoty nebo sítě spojenců. Tento přístup se stává jádrem nové nemorálnosti, či dokonce „putinizace“ americké zahraniční politiky. „Je toho příliš mnoho v sázce. Ve skutečnosti je v sázce všechno.“ Takto dramaticky končí úvodní, politickým tématům věnovaná část Zprávy 26.

Zhrzení spojenci

Současná politika USA je pro mnohé Evropany nečitelná. Podle Zprávy 26 evropský pocit nejistoty prohlubuje hrozivá rétorika Bílého domu ohledně Grónska, a zvláště postoj k válce na Ukrajině. V době, kdy se zdá, že Rusko znovu získává taktickou iniciativu a zesiluje svou hybridní válku po celé Evropě, podpora Kyjeva ze strany Washingtonu kolísá. Válka je stále více vnímána jako spor mezi mocnými vůdci, v němž se území, bezpečnostní záruky, a dokonce i přírodní zdroje stávají vyjednávacími trumfy. Mír už není koncipován jako řešení založené na právu a institucích, ale jako donucovací řízení konfliktu prostřednictvím dohod mezi mocnými aktéry. Existuje riziko, že výsledkem války bude „vítězův mír“.

Pod Donaldem Trumpem se Spojené státy z velké části vzdaly role „vůdce svobodného světa“, což je patrné nejen v Evropě, ale i v indo-pacifické oblasti. Někteří z analytiků se dokonce obávají, že uzavírání dohod s Pekingem je nyní pro Washington důležitější než podpora partnerů USA: zatímco USA tvrdí, že se brání čínské dominanci, regionální hráči považují nedávné kroky Washingtonu za nevhodné, nebo dokonce v rozporu s tímto cílem. Indo-pacifický region čelí nové éře nejistoty – a ptá se, zda tato oblast nesměřuje od Pax Americana k čínské dominanci. Autoři Zprávy 26 ale zůstávají věrni včerejší protičínské rétorice: tvrdí například, že americká cla a čínská exportní omezení narušily globální trhy, že Washington a Peking podkopávají samotné principy obchodu založeného na pravidlech – aniž by v textu uvedli, kdo celé toto ničení pravidel WTO začal a kdo k němu hlavní měrou přispívá.

Bezpečnostní partnerství přestává fungovat jako komunita založená na společných principech a mění se na křehký vztah patron-klient. A tak v mnohých evropských a asijských metropolích se tvůrci politiky připravují na strategické prostředí, v němž důvěra v bezpečnostní záruky USA nadále slábne; není náhoda, že opět sílí debaty o šíření jaderných zbraních a strategické autonomii. Zpráva 26 varuje Washington: pokud USA přestanou nést náklady hegemonie, jejich zisky – od diplomatické podpory globální sítě spojenců až po prospěšnou roli amerického dolaru jako světové rezervní měny – mohou také zmizet.

Hledání cesty

Zpráva 26 sice vyznívá pesimisticky, ale zároveň se snaží mobilizovat: uvádí, že aktéři bránící mezinárodní pravidla a instituce musí být stejně odvážní jako aktéři, kteří se je snaží zničit. Jenže – ono to nesouvisí jen s odvahou, potřebná je i odpovídající moc a vhodná strategie. Autoři Zprávy 26 se v této souvislosti dostali do liberální pasti. Především sice v řadě ohledů popisují přesně a elegantně nešvary současné vlády USA, ovšem pomíjejí fakt, že Donald Trump byl zrozen problémy, které do USA a světa přinesly tamní předcházející vlády. Pravicový populismus, kterého se – mnohdy oprávněně – obávají, je dítětem netolerantního liberalismu. Nestačí jen ocitovat indického ministra zahraničních věcí, který upozorňoval na dvojí metr západní politiky a anarchistický podklad toho, čemu Západ říkal „řád založený na pravidlech“ – je třeba uznat, že tomu tak skutečně bylo a mnohdy stále je. Zlepšení dnešního stavu nemůže přinést návrat, ale nová změna. Nelze se vracet k omšelým frázím o tom, že během americké hegemonie indo-pacifický region těžil ze stability a ekonomického růstu: „korektní jazyk“ nemůže nic změnit na tom, že v korejské válce byly zabity přibližně tři miliony a ve válce v Indočíně více než tři a půl milionů lidí.

Zpráva 26 správně upozorňuje, že pro mnohé lidi je stávající řád spojen s krizí dostupnosti, rostoucí nerovností, koncem sociální mobility a stagnací či poklesem životní úrovně. Uvádí, že mezi lety 2000 a 2024 získalo nejbohatší jedno procento obyvatel planety 41 % veškerého nového bohatství, přičemž pouze jedno procento nového bohatství mířilo ke spodním 50 procentům. Navíc Zpráva 26 přinesla pozoruhodné výsledky sociologického průzkumu. Je v něm i vyhodnocení odpovědí respondentů na otázku, jak současná vláda v jejich zemi ovlivní život budoucích generací. Není náhoda, že skepse převládá v západních zemích, včetně USA a jejich dnešních kritiků – zatímco důvěra ve vlastní vládu dominuje u Indů a Číňanů.

Nemocná Evropa

Nejdůležitější sdělení Zprávy 26 je obsaženo v tezi, že skončila éra, kdy Evropa vzkvétala pod americkým bezpečnostním deštníkem, jenž jí umožňoval upřednostňovat integraci a prosperitu před tvrdou silou. A po zdrcující kritice současné politiky USA navrhuje jako řešení … následovat pokyn Donalda Trumpa a především zbrojit. Však také německý kancléř Friedrich Merz ve svém projevu na MSC znovu zopakoval: „Uděláme z Bundeswehru nejsilnější konvenční armádu v Evropě.“ Podle ne zcela jasných slov předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen musí Evropská unie „vybudovat páteř strategických možností: ve vesmíru, zpravodajství a schopnosti hlubokých úderů. Žádné tabu nemůže zůstat bez výzvy“. Jaká tabu? Třeba odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní?

Z textu Zprávy 26 je patrna deprese z toho, jak se její autoři cítí osamoceni v zápase s USA, Ruskem a Čínou najednou. Je to dáno i tím, že se Zpráva 26 ani nepokusila zformulovat diplomatickou strategii, která by směřovala od současné konfrontace a chaosu ke vzájemně výhodné spolupráci se zeměmi Východu. Diplomacie přestává být vnímána jako svébytný nástroj bezpečnostní politiky, alternativa válčení. I proto Trump slaví úspěchy ve své snaze ovládnout globální obchodní trasy, či dokonce zmocnit se zdrojů energie. Panamský průplav, oblast Grónska, venezuelská ropa, Perský záliv… A Evropa, místo aby vzala pod ochranu své zájmy, se jen tupě přizpůsobuje.