Fultonský projev vybízí k zamyšlení nad tím, jak vznikal poválečný řád a proč se dnes znovu ocitá v krizi, píše Jiří Málek.
Dne 5. března 1946 se vydala soukromá osoba Winston Leonard Spencer-Churchill doprovázená prezidentem USA Harry Trumanem do sotva desetitisícového okresního města ve státě Missouri, aby ho uvedla na politickou mapu světa. Tam na místní univerzitě pronesl Churchill projev, který je dodnes vymezením jedné politické etapy. To, že projev pronesla soukromá osoba, i když s významnou aureolou, nechávalo relativně široký manévrovací prostor pro jeho další „využití“. Obsah byl ale vyústěním politických diskusí v euroatlantických kruzích a před jeho přednesením s ním byl podrobně seznámen tehdejší americký prezident. Významnou roli sehrál i George Kennan, tvůrce protisovětské strategie H. Trumana z konce čtyřicátých let minulého století.
Před osmdesáti lety zazněla známá Churchillova slova o železné oponě. To samozřejmě nebyla náhlá myšlenka, které spadla z nebe. Bylo veřejně shrnuto to, co se v politických západních kruzích promýšlelo a diskutovalo v posledních letech. Toto datum je považováno ve veřejném prostoru za počátek tzv. studené války. Ale takové vymezení je spíše pro veřejný prostor, aby se to lépe pamatovalo. Protože jako mnoho dalších jevů, i tato „válka“ byla procesem, který odstartoval již v posledním období evropské části druhé světové války, především od Jaltské konference. Jeho podstatou bylo „soupeření“ mezi dvěma antagonistickými sociálními systémy. Je důležité také zmínit, že třetí systém (fašismus) byl právě ve válečném střetu eliminován. V souvislosti s obdobím několika let po skončení druhé světové války (v Evropě) se podstatně přestavělo nejen evropské uspořádání, ale nově se formoval světový řád. A nebyl to jednoduchý ani jednoznačný proces. Je velmi úsměvné, jak mnozí dnešní současníci se s nadhledem vyjadřují k oné době a poukazují na „chyby“ tehdejších hráčů, bez kterých by posledních téměř osmdesát let existence české (československé) státnosti byla procházka bohatou demokracií, ve které by byli všichni naplněni uspokojením a blažeností. Nejprve je třeba říci, že „železná opona“ byla spuštěna z obou soupeřících stran. Proti sobě tehdy stály dva bloky, z nichž ani jeden si nebyl jistý svým vítězstvím a svojí schopností tohoto vítězství dosáhnout. Začneme-li od konce války, v československém prostoru by údajně udělali západní spojenci nejlépe, kdyby osvobodili Prahu a tedy tím i Československo. To samé se říká o obsazení Berlína a Vídně, což by změnilo poválečnou situaci v Evropě. To je pravda, ale bylo to nereálné. Také samotní američtí velitelé uváděli, že tato berlínská operace by „stála“ USA nejméně 100 tisíc padlých amerických vojáků (viz Paul Johnson, Dějiny 20. století). To by se velmi těžko vysvětlovalo běžným Američanům, kteří mnohdy měli problém se na mapě vůbec orientovat, kdeže ta Evropa je. A o co více, došlo by k ohrožení řešení pro USA daleko důležitější části světa – Pacifiku. Tady ve srovnání s Evropou území USA hrozilo skutečné nebezpečí. A k jistotě vítězství potřebovali spolupráci a podporu od SSSR. A za to byli Američané ochotni slevit i na „záchraně“ západní Evropy. Druhá „západní“ vojenská síla, Velká Británie by bez výrazného zapojení amerických jednotek i ekonomiky vůbec nebyla schopna se na evropském kontinentu sama vylodit. I kdyby generál Patton došel do Prahy, za stavu sil, který byl v květnu 1945 v Evropě, nic podstatného by to nejspíše na české budoucnosti nezměnilo. Jen by dostal šeříky místo rudoarmějců. Pokud snad někdy spojené západní síly uvažovaly o dobytí Berlína a co největšího území západní a střední Evropy, pak by operace Overlord, invaze v Normandii, musela přijít o rok dříve. Ale v tu dobu USA teprve získávaly strategickou iniciativu v Tichomoří, tisíce kilometrů od Japonska.
Proč ale po válce nebyly západní mocnosti asertivnější? Protože dělaly jen to, na co měly síly. Od momentu, kdy bylo jasné, že otázka porážky Německa je jen ve schopnosti a možnosti „investovat“ dostatek vojáků a ekonomických zdrojů, docházelo k drobnému přetahování, především mezi SSSR a Velkou Británií. USA řešily globální dopady na svou zemi, a i její postupné přebírání role nezpochybnitelného vůdce západního světa. Je vyčítáno americkému prezidentovi, Franklinu D. Rooseveltovi, že nebyl vůči J. V. Stalinovi dostatečně tvrdý. Byl to ale politik světového formátu, který viděl, jak se mění svět i společnost. Proto hledal nové cesty. Bylo to překonání do té doby největší ekonomické (a i socio-politické) krize kapitalismu prosazením New dealu. Také si uvědomoval nutnost koexistence se „socialismem“ a to, že fašismus a japonský imperialismus jsou v dané době pro USA daleko větším ohrožením. Po nečekaném úmrtí těsně před koncem války v Evropě nastoupil Harry Truman. Ten se svým předchůdcem nesdílel jeho mnohé koncepce, ale musel vítězně ukončit válku nejen v Evropě, ale (a především) v Pacifiku proti Japonsku. Proto musel jednat a přetahovat se se Stalinem o území, vliv, partnery a budoucí spojence, avšak nespouštět ze zřetele prioritní strategický pacifický prostor. Americká administrativa byla realistická, znala svoji sílu, dovedla odhadnout své možnosti a také věděla o svých slabinách. Obdobná situace byla i na druhé straně tvořící se barikády. Krátce shrnuto. Tato železná opona bránila protistraně v postupu, ale zároveň také každou stranu určitým způsobem chránila. USA sice měly jaderný monopol, ale v roce 1947 měly k dispozici dvanáct nesmontovaných atomových bomb (P. Johnson) a v Evropě nesrovnatelně menší vojenskou sílu. Nebylo to proto, že udělaly nějakou chybu, americké veřejné mínění, jehož většina podporovala myšlenku mírové koexistence dvou systémů, by nesouhlasilo s konfliktem proti bývalému spojenci. A „hlas lidu“ uplatněný ve volbách stále výrazně ovlivňuje americkou politiku a rozhodování jejích politiků.
Přesto fultonská Churchillova řeč odstartovala procesy, které formovaly rozdělení světa na dva antagonistické bloky, také byly vzaty na vědomí hranice i to, kdo patří do kterého bloku. Mimochodem si toho byl velmi dobře vědom i W. Churchill, ten uvedl, že „Dálný Východ patří do sféry americké zájmů…a pro nás je to problém vzdálený a podružný“. Od 5.března 1946 bylo téměř jisté, že ČSR nebude patřit na „Západ“, pokud sovětský blok (to znamená SSSR) neudělá nějakou fatální chybu. A tu neudělal. Bylo jen otázkou, kdy a jak tento proces bude završen. Zároveň to ale garantovalo, že středozemní oblast nebude „sovětská“, že sovětský blok se smíří, že komunisté budou vytlačeni ze západoevropských vlád. Ve Francii v roce 1946 získala komunistická strana téměř 29 %, v Itálii socialisté a komunisté získali téměř 40 % hlasů. Byly reálné obavy, že „demokratickou cestou“ získá sovětský blok další západoevropské státy. Proto také koncepce, kterou formulovaly a přijaly USA (hlavní autor byl George Kennan) se týkala „zadržování komunismu“. Následně byla nazvána Trumanovou doktrínou (oficiálně vyhlášena v roce 1947). Tato doktrína vycházela z předností, které měly USA jako jediná mocnost na západě – zdroje, funkční průmysl i finance. Obsahovala myšlenku ekonomické podpory spřátelených států realizovaná tzv. Marshallovým plánem. Stavěla na tvorbě vojenských aliancí proti sovětskému bloku. Definovala potřebu podpory opozice v státech „východního“ bloku a v jejich společnostech. A také vyžadovala, aby toto „zadržování“ bylo realizováno i systémem vojenských základen. Mimo jiné tato doktrína vedla i politickým (a i právním) čistkám v administrativě USA (a nejen v ní) a následně vyústila až v tzv. Mccarthismu jako projevu až patologického antikomunismu.
Má vůbec smysl si připomínat Churchillův projev? Jistě pro některé lidi to je připomenutí toho, jak to W. Churchill „nandal komunistům“ a po téměř padesáti letech to vedlo Západ k velkému antikomunistickému vítězství. Objektivně řečeno, ano, ale jen v Evropě. V Asii to vypadalo a vypadá poněkud jinak. Pro mnoho dalších čtenářů by tato připomínka mohla být i upozorněním na složitost politického vývoje, na jeho dialektiku a komplexnost, kdy se s jednoduchými interpretacemi nevystačí. A tento přístup je dnes velmi důležitý, protože nyní se bortí systém, v jehož základech je i projev ve Fultonu. Vidění současné reality brýlemi bipolárního světa, a ještě raději monopolárního světa posledních několika málo desetiletí s jedinou světovou „autoritou“, by mohlo být velmi zavádějící. V mnoha komentářích se dnes můžeme dočíst, že světový řád založený na pravidlech je ohrožován. Ten řád, který se odvíjel od poválečného rozložení sil a geopolitických výsledků války. K myšlence o pravidlech se zapomíná dodat jedno. Ta pravidla byla a jsou především naše, námi definovaná a platí jen po tu dobu, dokud další partneři ve světě jsou ochotni je akceptovat a podvolovat se jim. Anebo pokud je součástí takového řádu dostatečně silná autorita, která je prosadí. Zdá se, že dnes je zpochybněna, jak ochota účastníků pravidla akceptovat, tak i síla oné „nejvyšší“ autority. Píše se snad někde nový projev, který bude vytyčovat hranice a definovat nová pravidla, která budou přijatelná pro všechny účastníky tohoto theatrum mundi?
Ilustrační foto: Royal Irish Academy, Public domain, via Wikimedia Commons