Kniha M. Odarčenka nabízí pozoruhodnou syntézu jazykových, kulturních a historických vztahů, které po více než tisíc let spojovaly český prostor s východní Evropou, píše historik Jiří Malínský.
Nedávno zesnulý nakladatel a spoluzakladatel polistopadové kulturní přílohy Práva Salon (v letech 1996–2009 byl jejím editorem) Zdenko Pavelka (1954–2025) vydal jubilující knihu potomka ruských předků Michaila Odarčenka (nar. 1955) 1000 LET S RUŠTNOU / Od kdy, proč a jak jsme se my a svět učili rusky ve svém nakladatelství Novela bohemica. Specifičnost námětu postihuje úvodní motto z básně klasika světové a ruské poezie Fjodora Ivanoviče Ťutčeva z r. 1866: „Rozumu se Rusko vzpírá tu / a metrem prostým nelze měřit: / má zcela zvláštní podstatu – / v to Rusko možno pouze věřit.“ Největší evropský národ i euroasijský stát na pomezí kontinentů asi nejde charakterizovat výstižněji a současně úplněji.
Kdybychom hledali k váze a závažnosti česko (československo)–ruských vztahů srovnatelnou paralelu, vybavila by se nám historie česko–německých a česko–francouzských vztahů. Platí to jak pro jejich závažnost, tak pro jejich význam a časoprostorový rozměr. Rusko–české vztahy nelze zužovat na jejich sentimentalizující rovinu: jsou hlubší a důsažnější. Mnohé tu napovídá dnes zcela opomenutá zásadní v Londýně vydaná kniha prezidenta Edvarda Beneše Úvahy o slovanství / Hlavní problémy slovanské politiky (1944), která tvoří pandán k Masarykově monumentální monografii RUSKO a EVROPA / Studie o duchovních proudech v Rusku (1913), kterou zmiňuje i Odarčenko, zatímco v benešovských souvislostech spíše tápe. (Její analýzu jsem podal v seriálu článků K historii všeslovanských politik I–IX zveřejněných v časopisu !ARGUMENT 25. května až 14. července loňského roku). Jinak řečeno: česká a československá společnost byla v zásadních ohledech vždy navázána na ono pověstné kollárovské československé dubisko.
Odarčenkova kniha slučuje historický a filologický rusistický pohled. Soustřeďuje se především na recepci ruské kultury a jazyka v českém prostředí, současně se však snaží postihnout globální rozměr uplatňování ruského jazyka a paralelně usiluje o mapování českých průniků do ruského prostředí. Nemalým podnětem a v mnohém i vlastním přímým zdrojem je pro Odarčenka jeho životní zkušenost (před listopadem 1989 působil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jejímž je současně absolventem a byl odborným asistentem-pedagogem), vlastní rodinná tradice vycházející z ruského prostředí a pochopitelně velký význam pro něj měly i poznatky a důvěrná sdělení jeho přímých předků i příbuzných (na rusistickém poli pracovala řada jeho příbuzných a v takto získaném poznávacím arzenálu nechyběly v rodinné paměti ani bezprostřední zkušenosti z nedobrovolného pobytu v gulagu).
Dlouhé seznamy jmen a zejména filologické bibliografie, které kniha obsahuje, nejsou v žádném případě samoúčelné a v mnohém mají až potenciálně průkopnický rozměr. Současně kniha jakoby vytvářela svébytný žánr: pojetí průvodcovské publikace se nemohlo obejít bez historických pasáží, nemohlo se ale také nedotknout technických a exaktních věd. Odarčenkovi se současně podařilo dotknout i našeho českoruského (a československoruského) krajanstva, tedy toho světa, o němž víc tušíme než víme (často ani to ne).
Obdobně založené informativní knihy byly vydávány i dříve; ruská otázka, která je v českém prostředí opakovaně podrobována ne věcným, ale převážně emocionálním soudům, které více představují je samy víc než pojednávaný problém, je nesnadným oříškem nejen pro někdejší československou společnost. Samorostlý chorobný romantismus je tu tím nejhorším možným východiskem; věcnost, střízlivost a faktografická, až chirurgicky založená přesnost je naopak základním předpokladem pro dosažení použitelných poznatků. Skutečnost, že více než 1 000 let existují dvě Evropy – římskokatolická západní a pravověrněkatolická východní (ortodoxní) – je nezbytným východiskem jak pro informace, tak pro závěry o ruské společnosti.
Pominout není možné ani to, co se dnes spíše obchází než řeší: slovanské celostno (Slované jsou nejpočetnější skupinou současného evropského obyvatelstva) a fakt ruské priority (ani polská, ani ukrajinská potenciální varianta se mimo rámec aspirací dějinně neuplatnily). Ruština je – a Odarčenkova kniha to věcně zdůvodňuje – historicky zakotveným přirozeným esperantem slovanského světa. Klopýtat o tyto premisy je sice možné, ale právě tak je jisté, že je to počínání krajně nejisté a téměř vždy kontraproduktivní. Tím spíše, že bohatě rozvětvené kořenoví i přepestré stonkoví a větvoví Slovanstva trvá v nepřetržité kontinuitě prokazatelně více než 1000 let.
Přes svůj shrnující a místy syntetizující ráz má tato stručná syntéza i řadu pozoruhodných nebo přímo i objevných momentů-kamínků tvořících rozsáhlou mozaiku ruskojazyčného světa. V dalších řádcích se pokusím o postižení alespoň některých z nich, které nepůjdou za rámec této stručné recenze. Odarčenko svou metodu výstižně charakterizoval uměleckou metaforou: „Pro mistra literární zkratky Antona Pavloviče Čechova dokázala být kapka rosy v měsíčním svitu celým oceánem, v němž se odrážel nekonečný vnitřní život člověka i složitost vesmíru.“ (s. 17) Aby podtrhl ruštinu jako své životní téma, zdůraznil svůj přístup pro českého čtenáře, kterému je jeho dílo určeno především, uvedením čapkovského textu Chvála řeči české (s. 22) a citací dalších obdobných textů v poznámce 2 (s. 296).
Ve formativním období ruského jazyka podobně jako v případě dalších slovanských jazyků se tu prolínala praslovanština, staroruština a církevní staroslověnština (přirovnatelná k úloze, kterou na Západě jako bohoslužebná řeč sehrála latina nebo staroangličtina Alfréda Velikého). Počátky moderní ruštiny klade do 17. století v úzké vazbě na dovršení sjednocování ruských zemí, počínající centralizaci země po smutě (počátek 17. století) a překonání posledních reziduí mongolské a tatarské nadvlády (15. a 16. století).
Vznikalo tak prostředí vhodné pro stupňování kontaktů s neruskou Evropou, tj. obnovoval se vztah panující kdysi během staroruské Kyjevské Rusi (10.–13. století). Při té příležitosti připomíná Odarčenko osobnost českého řeholníka svatého Oldřicha-Odorika z Pordenone (kolem 1280–1331), cestovatele a polyglota, současníka Marca Pola (1254–1324). Staroslověnština, v Čechách v 11. století pěstovaná v sázavském klášteře, odkazuje hluboko do 10. století (svatováclavské staroslověnské legendy, velkomoravská literární rezidua), k zasvěcení staroboleslavského kostela svatých Kosmy a Damiána a nepochybně k řadě dalších vlivů (říše přemyslovských Boleslavovců dosahovala k západním hranicím Kyjevské Rusi). Týká se to i historicky prvních Přemyslovců Bořivoje I. a jeho synů Spytihněva I. a Vratislava I. (před 872–921).
Velkomoravského původu je mladší staroslovanské písmo c(k)yrilice, kterým významná část Slovanů píše i v současnosti. Zřejmě zásadní vliv pro toto vzájemné prolínání měla vláda kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého (1019–1054, narozen kolem roku 978). Touto cestou byla, jak upozorňuje Odarčenko, zachráněna řada českých církevně slovanských památek. Jaroslavův vnuk Vladimír Monomach (1113–1125, nar. 1053) se také poprvé za vlády Vratislava II. dostal r. 1176 do přímého vojenského kontaktu s českou říší. Svou spojitost s Kyjevskou Rusí mají i svatý Vojtěch Slavníkovec (955–997) a mj. pobřetislavovští Přemyslovci.
České manželky (dcery Boleslava II.?) měl mít sv. Vladimír I. Veliký (nar. kolem 958, 980–1015). Český Vladislav II. uzavřel s Kyjevskou Rusí vojenské spojenectví. Dalšími Přemyslovci, kteří se stali manžely ruských princezen, byli Ota I. Sličný Olomoucký (1061–1087), jeho vnuk Ota III. Dětleb (1122–1160) a Vratislav Brněnský (před 1113–1156). První český státník, který navštívil Kyjev, bylo české kníže Vladislav II. (1110–1174, vládl v letech 1140–1172) kolem r. 1148. Dobové prameny naopak naznačují sňatky českých princezen s knížaty rurikovského rozrodu. Jakýmsi vyvrcholením těchto styků se stal sňatek Přemysla Otakara II. (1233–1278, vládl od r. 1253) s Kunhutou Rostislavovnou Uherskou (1245–1285). Tyto kontakty pokračovaly i za posledních Přemyslovců a Lucemburků; jejich symbolem jsou budovy novoměstského kláštera Na Slovanech a vrcholně středověký Remešský evangelistář (Francouzi nazýván korunovační text), ve své době jedna z důležitých součástí inaugurace francouzských králů (měl ho vlastnoručně napsat sázavský opat sv. Prokop /zemřel r. 1053/).
Pustošivá smršť mongolských nájezdů kontakty obou základních součástí Evropy podstatně oslabila. Vlivnou branou vzájemných kontaktů se stalo západní Rusko kolem Velikého Novgorodu. Vznikla tak rusko-německá překladatelská škola navazující na praktické potřeby někdejší Hansy. Jako příklad těchto kontaktů uvádí Odarčenko diplomatickou korespondenci kyjevského a vladimirského velkoknížete svatého Alexandra Jaroslaviče Něvského (1220–1263, 1246–1263 kyjevský velkokníže). Málo známou epizodou zůstává Husova obrana východoevropské cesty Mistra Jeronýma Pražského (1380–1416, cesta uskutečněna 1413): „Nedosti na tom, že jsi se opovážil dotknouti se zuby ctihodného mistra; ty jsi se dotkl velmi velikých společností. Ty jsi neměl dosti na Čechách, ale opovážil jsi se ve své přednášce s ďábelskou drzostí nařknouti z kacířství říši slovanskou. Doufám však, že lživě, nemaje o ničem vědomostí.“ (s. 40) Husitská tematika (tematika české reformace) je živá i v moderní ruské literatuře. Oblíbeným hrdinou je vojevůdce sv. Jan Žižka z Trocnova (kolem 1360–1424).
Kontakty s litevským národním hrdinou velkoknížetem Vytautesem Velikým (kolem 1350–1430) upozorňují i dnes na velký význam ruštiny v tomto rozsáhlém historickém východoevropském státě. Specifický význam mělo v tomto ohledu území dnešního Běloruska. Roku 1517 byla v Praze vytištěna Bible ruská, která v současnosti vyvolala řadu odborných určovacích diskusí o rázu jazyku tohoto jejího překladu. Bylo to současně období strmého vzestupu a dovršené emancipace Moskevské Rusi za vlády velkoknížete Ivana III. Velikého (1440–1505, od r. 1462 moskevský velkokníže, nazýval se také carem); to zesilovalo v Evropě zájem o kontakty s touto vznikající velmocí. V tomto kontextu, jak ukazuje Odarčenko, vyniká i váha staročeštiny jako mezinárodního diplomatického jazyka. Docházelo i ke vzájemnému přejímání některých slov. To platilo i pro další evropské dobové velmoci.
Podstatný byl i vklad Jednoty českobratrské (mezi její významné příslušníky patřili např. Jan Rokyta (doba Ivana IV. Hrozného), Martin Kabátník (1428–1503) nebo Lukáš Pražský (před 1460–1528). Její stopy jsou dohledatelné ještě v 18. století, kdy byli v Rusku více známi jako Moravští bratři nebo Hernhuteři. Založili jednu z dnešních čtvrtí Volgogradu zvanou Sarepta. Poměrně záhy Rusko se začalo obírat díly Jana Ámose Komenského (1592–1670). V této souvislosti je nutné uvést i jméno spisovatele hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) který byl sledovatelem odkazu Petra Chelčického z Chelčic (kolem 1379–po 1460). Z roku 1587 pochází Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, jaký jejich jest původ prací evangelického opata Emauzského kláštera Na Slovanech Matouše Benešovského řečeného Philonomus (1550–kolem 1595). Jak uvádí Odarčenko (s. 47), dotýká se tu i východoslovanských slov; zmíněná kniha má význam i pro vývoj češtiny.
Třicetiletá válka byla pro Rusko prvních Romanovců dobou vnitřní krize a konfliktů zejména s Polskem; symbolicky ji otevíral tragický čas (smúta). O ruštině se ve svém důležitém díle Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště však českého (napsáno 1663–1666, poprvé knižně vydáno 1775, do té doby se samizdatově šířilo v opisech) zmínil i jezuita a barokní zemský vlastenec Bohuslav Balbín (1621–1688). Balbín tu navázal na předcházející práci několika generací svých předchůdců. Jako příklady tohoto závěru lze uvést švédský Malý Lutherův katechismus (1628) nebo text slavisticky zaměřeného českého jezuity Ondřeje Modestina (1558–1602) Cesty moskvanské 1581 popsání. V roce 1672 Balbínův vrstevník rada apelačního soudu Václav Jan Rosa (1630–1689) vydal latinsky psanou českou gramatiku, v níž se zmínil o příbuznosti češtiny s ruštinou. Jezuitů, kteří působili v Moskvě i v nejvyšších službách, bylo v druhé polovině 17. století více.
Po nástupu Petra I. Velikého (1672–1725, vládl od r. 1689) byla v Praze pro ruské vnitrostátní potřeby překládána vědecká literatura (slovníky, právnické příručky, učebnice); to, jak ukazuje Odarčenko, dále zesilovalo zájem o zprávy o ruském prostředí a jeho jazyku. Zájem o jazykové učebnice zesílil natolik, že berlínský polyhistor Johann Leonhard Frisch (1666–1743) přeložil do ruštiny knihu Jana Ámose Komenského Předsíň Dvéří jazyků otevřených (1631). Mimoto ruští studenti v Praze překládali z příkazu Petra Velikého další Komenského díla Janua linguarum reserata (1631) a Orbis pictus (1658). To mělo vliv na pozdější původní ruské jazykové učebnice; ne nadarmo je Komenský znám jako učitel národů.
Roku 1792 se spolu se Šternberkem do Ruska vypravili i Josef Dobrovský (1753–1829) s evropsky proslulým přírodovědcem hrabětem Kašparem Máriou Šternberkem (1760–1838, spoluzakladatel Národního muzea). Byl to jeden z důsledků otevírání oken do Evropy Petra Velikého, který navštívil osobně i Česko. Filologií se obírala i Carská akademie věd založená tímto carem r. 1724. Na její půdě vypracoval tehdy nadčasovou gramatiku ruský polyhistor Michail Vasiljevič Lomonosov (1711–1765). V letech 1789–1794 vydala Carská akademie věd monumentální šestisvazkový slovník ruského jazyka; ruština tak během 18. století vklouzávala do zažitého systému evropských jazyků a její znalost se šířila v širších středních vrstvách tehdejší nejen české, ale i evropské společnosti.
Dobou Kateřiny II. Veliké (1729–1796, vládla od r. 1762) začíná povolávání českých odborníků do Ruska. Odorčenko tu připomíná klatovského rodáka generálporučíka Františka Kličku (Franze Nikolajeviče Kličku, kolem 1730–1786) posléze kurského, orelského a novgorodského gubernátora, nositele Řádu svatého Jiří a výraznou kulturotvornou osobnost zakladatelského významu střední Sibiře. Do Ruska přijížděli moravští rolníci a ani Kateřinino spojenectví s Josefem II. se neobešlo bez českého spoluprostředkování vzájemných jazykových kontaktů. V tomto prostředí vznikla i přízračná evropsky proslulá fiktivní postava barona Prášila.
Naopak není bez zajímavosti ruský původ klavírenské firmy Petrof; její předek truhlář Martin Petrof se v Česku usadil r. 1765. Napoleonské války (1797–1815) přivedly do Česka několikrát ruská vojska, vedená legendárními veliteli Suvorovem a Kutuzovem; v dnešním Slovanském domě sídlilo jejich velení. Často se na našem území pohyboval i Kateřinin vnuk ruský car Alexander I. Pavlovič (1777–1825, vládl od r. 1801). V úzkém kontaktu s nimi byli rakouští politici a vojevůdci Karel Filip ze Schwarzenbergu, Josef Václav Radecký z Radče a Klement Václav Metternich. Roku 1833 na setkání tří panovníků Františka I. (1792–1835), Nikolaje-Mikuláše I. (1825–1855) a pruského korunního prince Fridricha Viléma IV. (1840–1861) s několika dalšími aristokraty, aby tu během třítýdenních jednání utužili předbřeznovou tzv. Svatou alianci. Vedlejším produktem té doby, jak si všiml Odarčenko, zůstává implementace řady jídel ruské kuchyně do evropských jídelníčků (ruská vejce, boršč, šašlik, pelmeně, pirožky). Tato recepce byla oboustranná i pro přejímání českých slov do ruštiny (archa, prchlivost, peklo, rada, rozkoš).
Tím spíše to platilo pro národní obrození a vůbec pro předminulé století. Mnoho tu vykonal zakladatel slavistiky modrý abbé Josef Dobrovský (1753–1829), na nějž navázal zakladatel novočeské poezie Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820). Existovaly dokonce dobové snahy psát češtinu cyrilicí. První českou příručkou ruské mluvnice se stala Puchmajerova Lehrgebäude der russischen Sprache (1805, 1820). Ruštině se věnovala řada obrozeneckých intelektuálů a umělců. Nejvíce z nich vynikla jména Palackého přítele Pavla Josefa Šafa(á)ř(r)í(i)ka (1795–1861) a Martina Hattaly (1821–1903); oba Slováci byli vysokoškolskými profesory. Začaly i české překlady klasických děl ruské beletrie, poezie i dramatu. Pozoruhodný je v tomto ohledu i přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787–1869). Nejen prostřednictvím lexikografické tvorby Josefa Jungmanna (1773–1847) a jeho monumentálního pětisvazkového Slownjku česko–německého (1835–1839) vnikala do rychle se ustavující novočeštiny (moderní češtiny) řada dalších ruských slov (rota, sumka, paluba, záliv, vzduch, dráha).
Letmá cesta historickou částí Odarčenkovy knihy je autorem opouštěna v momentu rychlé obnovy českého národa ve druhé a třetí třetině předminulého století. Odarčenko tu postupně přechází z úvodní historického půdorysu své průvodcovské studie a postupně se přesouvá na školské, filologické a posléze i tlumočnické) pole. Všímá si zrodu a postupného růstu domácích rusistických vědců, filologických prvků a na tomto pozadí zachycuje jádrová jména nejen odborníků, ale i významných společenských a kulturních činitelů a aktivit. Dlouhé soupisy jmen těchto specialistů (např. ss. 149 a 160–161) připomínají, jak jsem již uvedl, starším generacím jména buď poněkud, nebo úplně zasutá. V ruské kultuře se velmi dobře orientovali i oba naši první prezidenti Masaryk a Beneš. Důtklivé doporučení jednoho z našich nejlepších rusistů prof. PhDr. Radegasta Parolka, DrSc. (1920–2019) postihuje naléhavou potřebnost Odarčenkova díla: „Kniha vyjít musí, protože bez ní bude zřejmě ztracena živá paměť nejméně tří generací těch, kteří byli dobami vzájemných kontaktů s Ruskem a Ruska se světem tak či onak ovlivněni.“
Objevná je i obsáhlá obrazová část (s. 211–271). Opět jen metodou variantních recenzních doteků tu je možné upozornit např. na mapu Zlaté hordy (s. 212), sousoší svatých Cyrila-Konstantina a Metoděje na Karlově mostě (s. 213), klášter Na Slovanech (s. 215), titulní listy pražské Skorinovy Bible ruské (s. 218), Skareptskou, i dnes v Ruské federaci vyráběnou značkovou hořčici (s. 219), karlovarský pomník cara Petra I. Velikého (s. 221), Suvorovovu bystu v zákoutí dvora Wimmerova paláce na Národní třídě (s. 225), budovu někdejší Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici, místa výuky ruštiny od 2. poloviny předminulého století (s. 229), fotografii komorního souboru ruských legií z r. 1917 (s. 234), obálky knihy autorova příbuzného dr. Alexeje Odarčenka Kretenism a struma endemická (kolem 1930, s. 238), pravoslavný chrám Zesnutí svaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech (s. 241), někdejší tak řečený Profesorský dvojdům se sborovnou v bubenečské Rooseveltově ulici (s. 247), sochu Josefa Švejka v Samaře (s. 254) a čerstvý památník nákladního vozidla Tatra 111 na Sibiři (s. 262) vedle mnoha dalších (byl odhalen r. 2020) .
Odarčenkova kniha je především uvozujícím regeneračním monumentem práce a odkazu posledních předlistopadových generací naší rusistické, zčásti i historické obce, vydatné rodinné paměti, i když současně cílevědomě nahlíží i do nejžhavější současnosti (s. 200–206). Její sdělnost umocňuje personální rejstřík (s. 275–293), bibliografický přehled kombinovaný s osobitě pojatým poznámkovým aparátem (s. 295–313) a sličná grafická úprava. Zdařile spojuje techniku historických pramenných sond s odlehčeným, esejisticky založeným stylem a lehkost okamžité informace s uvedením nezbytných historických a biografických fakt (je to nepochybně důsledek četných autorských autorecenzí i odborných multidisciplinárních konzultací). Estetickou a čtenářskou působivost této finální tvůrčí mozaiky to jen umocňuje.
Michail Odarčenko: 1000 let s ruštinou
Novela Bohemica, 2026
Počet stran: 320