Filozof Josef Šmajs míní, že dnešní levice ztrácí vliv, protože přehlíží skutečný konflikt dneška: vyhrocený střet lidské kultury s planetou Zemí. Bez zásadní změny myšlení ohrožuje tento konflikt budoucnost lidstva.
Levicové i pravicové myšlení se formovalo v době, kdy vítězila průmyslová revoluce, kdy vznikaly politické strany a kdy se rodil kapitalismus. Bylo to období důvěry teoretické veřejnosti ve správnou dráhu kulturního vývoje, období důvěry v pozitivní sociální funkci vědy. Jen málo velkých duchů v té době cítilo a psalo jako Karel Marx. Že totiž kapitalismus je neudržitelným systémem, že jeho hlavním vnitřním rozporem je konflikt mezi prací a kapitálem. Tento autor totiž vědecky dokazoval, že kapitalismus vykořisťuje dělníky a že právě proto bude nakonec překonán. V té době pochopitelně nevěděl, že rodící se světová kultura je nastavena chybným směrem. Věřil v pokrok, předpokládal, že příroda i věda působí vy výrobě zadarmo a že vykořisťováním dělníků kapitalismus pokroku brání. Netušil, že tento základní rozpor bude odstraněn bezplatným vykořisťováním celé přírody.
Nemůže být pochyb o tom, že pravicové politické myšlení nakonec zvítězilo. Opírá se totiž o trvalý růst materiálního bohatství, o pronikání přírodní vědy a techniky do všech oblastí života. Levicové politické myšlení sleduje sice důležitá hlediska negativních účinků společenského života na blaho lidí, snaží se pozitivně zasahovat do spontánního fungování kulturního systému, ale svou menší podporou ze strany podnikatelů i stoupenců živelně fungující ekonomiky je slabší. Není však slabší proto, že by jeho cíle byly málo vznešené, a pro lidi tehdy i dnes méně přitažlivé. Je slabé a málo účinné proto, že není přiměřeně radikální.
V jakém smyslu? Jeho stoupenci se mýlí v povaze ústředního konfliktu dnešního technicky vyspělého světa. Tímto ústředním konfliktem už není jen rozpor mezi prací a kapitálem, není jím jen vykořisťování jedné přírodní síly, lidské práce. Tímto konfliktem je vyhrocený rozpor mezi kulturou a Zemí, globální rabování, vykořisťování a pustošení všech sil přírody.
Levicové myšlení, vycházející z toho, že bohatí lidé mají tendenci utlačovat a utiskovat chudé, ztrácí sílu a přitažlivost. V obecně lidském smyslu, např. tím, že vlastníme automobily, že můžeme svobodně cestovat, jsme dnes „bohatí a svobodní“ všichni. Míra útisku, plynoucí kdysi z toho, že mocní ovládali chudé, samozřejmě nezmizela. Získala jen jemnější podoby a funkce.
Narodil jsem se před 2. světovou válkou. Aktivně si pamatuji padesátá i nadějná šedesátá léta. Dlouho jsem věřil, že společenský pokrok přinese konec válek a úplné odzbrojení. Teoreticky jsem se zabýval vědou a technikou, problémem ekologicky ohrožené kultury. Nikdy jsem se však nesetkal s tak brutální válečnou propagandou, s tak absurdní obhajobou a praxí vojenského zneužití vědy a techniky. Jako filozof proto dnes protestuji proti otevřené mediální formě a politické podpoře stále ničivější války.
Zdá se, že jednou z příčin tohoto smutného stavu může být i oslabení významu levicového politického myšlení. Toto myšlení, jak už jsem naznačil, je chybně radikální. Za hlavní konflikt stále pokládá, řečeno jen zjednodušeně, rozpor mezi prací a kapitálem. Úspěšnější pravicové myšlení se rovněž hluboce mýlí. Chybuje v tom, že předpokládá, že spontánní civilizační vývoj se ubírá správným směrem, že kulturní evoluce, podobně jako evoluce přirozená, samovolně optimalizuje kulturní systém. Věří, že slepou kulturní evoluci je pouze třeba podporovat a rozvíjet. To je ovšem obvyklý, v antropocentrické kultuře hluboce zakořeněný omyl. Evoluce kultury, zapálená lidským biologickým druhem, nemohla být od počátku nastavena biofilně, tak jako byla nastavena nadřazená evoluce přirozená. Její průběh nemohl proto nejprve směřovat k zachování a rozvoji pozemského života. Bez vědomého paradigmatického zásahu, bez dnešního biofilního obratu, proto nutně směřujeme ke zpustošení Země.
Oba zmíněné typy uvažování jsou dnes proto sporné. Spontánně vznikající realita života si poprvé vynucuje novou teoretickou představu světa, novou ontologii. Na všech úrovních života si žádá nové evolučně ontologické minimum. Žádá si, lze-li to tak říci, zastavení všech válek. Nevyhlášené a nesmyslné války se Zemí, i všech ničivých válek v klasickém smyslu.
Nejde proto pouze o to, že uvadá vliv levicového myšlení na světovou politiku. Bohužel uvadá i vliv lidské teoretické kultury ovládané pravicovým myšlením, zejména politologií. Ocitáme se, bez varování ze strany společenských věd, v historicky bezprecedentní situaci. Ničením života, včetně poškozování lidského zdraví, vzniká dnes situace, před níž lidstvo nikdy nestálo: můžeme vyhynout z vlastní viny, z vlastní hlouposti.
Zakládáme si na moudrosti a povyšujeme se nad přírodu. Ale nebyli jsme s to vytvořit ani jediný biologický druh. Umíme pouze různé formy života i neživé přírodní síly využívat a ničit. Umíme vytvářet náhradní ekologickou niku člověka, kulturu na úkor přírody.
Jde nyní o to, abychom v teoretickém myšlení pochopili, co je pro dlouhodobý lidský vývoj kultury podstatné. Podstatný není růst materiálního bohatství, které poškozuje Zemi, ale úcta k planetě a spolupráce se všemi formami života, které nám předcházely a na nichž existenčně závisíme.
Neuvadá jen vliv levice na politiku. Uvadá i pravicová politika, která zvítězila. Uvadá teoretické myšlení, které není zatím s to osvojit si novou vizi evoluce kultury na Zemi.