Komentátor Karel Žďárský upozorňuje na slabiny vládní cenové regulace, nejistotu kolem dodávek ropy i na otázku, zda by stát neměl znovu získat větší vliv nad českými rafinériemi.

Až dosud se zdá, že se podařilo krizi s růstem cen pohonných hmot zvládnout. Vláda přišla se způsobem, jak limitovat růst cen, a tak se jakoby vše zdá být v pořádku.

Takové uspokojení není na místě – ani zdaleka. Nejprve pár poznámek k tvorbě ceny, resp. k tomu, jak se limituje růst cen pohonných hmot

Podle nařízení vydaného Ministerstvem financí (MF) je průměrná velkoobchodní cena pohonných hmot určena jako aritmetický průměr čtyř nabídkových velkoobchodních cen bez DPH. Jedná se o ceny tří největších velkoobchodních dodavatelů v České republice a o jednu kalkulovanou velkoobchodní cenu na základě údajů z mezinárodní komoditní burzy.

Třemi největšími dodavateli, kteří dlouhodobě veřejně zveřejňují své cenové indexy, jsou PKN ORLEN (Unipetrol Index Czech), MOL (MOLIN) a Čepro (Základní ceny ČEPRO)…

Čtvrtou složku tvoří kalkulovaná velkoobchodní cena, stanovená MF na základě denní kotace Platts Barges FOB Rotterdam High, navýšené o veškeré náklady související s dovozem a skladováním vyjádřené přirážkou 92 USD/t pro benzín a na základě denní kotace Platts CIF NWE High, navýšené o veškeré náklady související s dovozem a skladováním – vyjádřené přirážkou 90 USD/t pro naftu.

Ministerstvo uvádí, že tato cena je kontrolním prvkem pro případ, že by tito velkoobchodníci při stanovení ceny nepostupovali korektně. Nicméně je to sice kontrolní prvek, ale má jen čtvrtinovou váhu při propočtu ceny – to jen na okraj.

Mluví se o tom, že vládě se podařilo získat dodávky ropy v Kazachstánu. Z Kazachstánu se ropa dopravuje do Evropy dvěma ropovody. První cesta používaná ještě před rokem je přes známý ropovod Družba – jeho severní větví, která vede z Povolží přes Bělorusko a Polsko do německé rafinerie Schwedt. Ale EU tento nákup ropy nepovažuje za „správný“, a tak jej zrušila, neboť na ruskou ropu přepravovanou ropovody je embargo. Doufejme, že návrh EU na embargo ropy přepravované ropovody není také pokusem trochu „poškádlit“ ty východní Evropany, kteří někdy neposlouchají Brusel.

Druhou možností je ropovod vedoucí z Kazachstánu do ruského černomořského přístavu Novorossijsk. Tento ropovod má velkou kapacitu – až 55 mil. tun ročně. Má ovšem problém, protože ropný terminál resp. čerpací zařízení v Novorossijsku bylo několikrát atakováno ukrajinskými drony a kapacita terminálu je velmi omezena. Rusové patrně ani nepospíchají s jeho opravami.

Kromě toho také na tankery směřující z tohoto terminálu k Bosporské úžině Ukrajinci s oblibou útočí mořskými drony. Přirozeně, že pro českou ekonomiku by to nemuselo mít velké problémy, protože vzhledem k naší spotřebě šlo patrně jen o dovoz v rozsahu 1 – 2 mil. tun ročně (v roce 2024 bylo dovezeno z Kazachstánu 1 mil. tun). Klíčová je ovšem cena. Proč by měla být nižší než na trhu Rotterdamu?

Je zde ještě možnost získávat ropu z Ázerbájdžánu přes ropovod Baku – Ceyhan, turecký přístav ve Středozemním moři, s kapacitou větším než 40 mil.  tun. I z toho lze získat ročně 2 – 3 mil. tun.

Ze statistiky za rok 2024 vyplývá, že největšími dodavateli ropy pro české rafinérie bylo Rusko, Ázerbájdžán a Kazachstán. Nejsme tedy nijak závislí na dovozu ropy z citlivých oblastí Perského zálivu. Od letošního roku by Česká republika měla přestat dovážet ropu z Ruska a plně využívat kapacitu ropovodu IKL, která by měla pokrýt všechny potřeby ČR.

Nakonec ještě jeden problém – ropu pro své závody zpravidla nakupuje vlastník českých rafinérií, a tím je polská státní firma – Orlen. Jak známo, tuto rafinérii prodala ještě Zemanova vláda polskému vlastníkovi, a tak česká vláda ztratila jakoukoli kontrolu či dohled nad tím, co se v této rafinérii děje.

Zestátnit rafinérii

Je to nesporně zvláštní, když o tak závažné kritické infrastruktuře rozhoduje sice na první pohled soukromý vlastník, který je však plně ovládán cizím státem.

Nemyslím, že je to správně. Jediný rozumný návrh z české strany by měl být v tom, že stát  znovu získá kontrolu nad touto kapacitou. Není přece normální, aby o tom, zda bude tato kapacita vyrábět či nikoli, rozhodoval zahraniční vlastník ovládaný cizím státem. Jsme si tak jisti jeho chováním? Není zde snad zkušenost s Turowem?

Opět bychom se měli zamyslet nad tím, zda ona posedlost privatizací na konci devadesátých let – navíc kritické infrastruktury – měla vůbec nějaké rozumné opodstatnění? V  té době již přece byly zkušenosti s některými vlastníky. Pokud je známo, pak v našem okolí jak MOL, tak Orlen mají plně nebo částečně státní vlastnictví a také v případě OMV je účast státu.

Vzniká zde totiž zcela zásadní otázka – jak se tento dosavadní vlastník bude starat o budoucnost své firmy, jak investuje do technologie a má zájem firmu rozvíjet? Kdo na to dnes může se znalostí věci odpovědět?

Jestliže se stát supíná k tomu, že vykoupí plně ČEZ, aby měl kontrolu nad cenovou politikou firmy, pak v případě českých rafinérií se hledá cesta k regulaci cen formou cenového nařízení, resp. trvalé cenové kontroly. Jinak to totiž ani nejde. V obou případech jde o nesporný dopad do cen pro celou ekonomiku.

V případě rafinérií je to ještě horší, neboť na rozdíl od ČEZ, o dění v rafinérii nemáme žádné relevantní informace… Když už tak zvyšujeme zbrojní rozpočet – není snad jednou z cest upevnění obranyschopnosti či odolnosti ekonomiky mít pod kontrolou rafinérie a tedy použít tyto výdaje na nákup rafinérií pro kontrolu českého státu. Ropovody, skladiště ropy jsou pod kontrolou státu, ale rafinérie, na kterých nejvíce záleží, nás nezajímají? Když se mohou za výdaje na obranu považovat výdaje na nějaké dopravní stavby, tak proč to nejde v případě nákupu a modernizace či údržby rafinérií?

Jak dál s cenami pohonných hmot?

Žijeme v představě, že se podařilo utlumit růst cen ropy a zmírnit jejich dopad do tuzemské ekonomiky. Je to však opravdu tak jednoduché?  Vždyť to jediné, co stát může reálně ovládat je pouze velikost marží čerpacích stanic promítnutá do finální ceny. To dnes dělá šest – osm procent ceny.

Ceny ropy vzrostly do poloviny května zhruba o 50 % oproti konci února. Byl už tento růst plně promítnut do naší cenové hladiny? O tom velmi pochybuji. Sice v současnosti dosahuje cena např. nafty 43 korun za litr a na začátku března to bylo kolem 33 korun. Tedy jsou vyšší zhruba o třetinu. Takže zdá se, že v těchto cenách ještě stále něco chybí. A známe také, že mnozí experti stále opakují, že cena za barel půjde někam k úrovni 100–120 USD. Berme to jako odhad pro další možnou krizi, která může krátkodobě nastat.

Jsme v každém případě před cenovým pohybem, který teprve začíná. A to už nemluvme ani o tom, že mnohé suroviny, resp. polotovary vyráběné z ropy či zemního plynu, velmi snadno mohou na trhu chybět, protože je nelze bez ropy či zemního plynu vyrobit. Třeba močovina je základní hnojivo pro země třetího světa, které jim zajišťuje úrodu potravin. A když něco chybí na trhu, tak je to drahé a dokonce se může stát, že se to ani nedá koupit…

Proto je zcela na místě hovořit o tom, že cenový růst v letošním roce bude pokračovat a vysoce překoná představy některých našich institucí, které nějak nechápou, co se ve světě děje. My přece běh světové ekonomiky neurčujeme. Snad jen proto si píšeme do našich prognóz o letošním růstu spotřebitelských cen kolem 2,1% nebo 2,5 % a vedeme vášnivé spory o těch několik desetin procenta.

Tak to přece není. Skončíme-li na konci roku s indexem inflace, tedy s meziročním růstem cen v prosinci na úrovni 5 %, bude to velký úspěch. Zkusme méně snít a vraťme se do reality!