Michal Ševčík upozorňuje na nebezpečí oligarchického paternalismu, který pod zástěrkou ochrany a stability oslabuje demokratickou kontrolu, sociální spravedlnost i skutečné vlastenectví.

Každá doba má svůj vlastní způsob, jak lidem brát budoucnost. Ta naše to nedělá jenom zákazy, obuškem nebo cenzurním razítkem. Umí to ještě jemněji, nabídne efektivitu, silnou ruku, která prý konečně zařídí, aby se člověk nemusel prodírat světem, jemuž přestává rozumět a v němž se stále častěji cítí jako položka v cizí tabulce.

To je podstata oligarchického paternalismu. Neříká občanovi: „vzdej se demokracie, voleb, svobody slova, konzumu a bůhví čeho“. To by bylo příliš hrubé a v českém prostředí zatím i zbytečně neobratné (ačkoliv fialismus to dělal v té nejprimitivnější formě a mnoho lidí tleskalo). Říká mu něco mnohem svůdnějšího: nech politiku těm, kdo tomu rozumějí; ty se starej o rodinu, práci, splátky, ceny energií a vlastní wellness. O zbytek se postará někdo povolanější, někdo, kdo má kontakty, aparát, média, právníky, firmy, čísla, grafy, dostatečně tvrdé lokty a peníze, prosím pěkně.

Únosce sociální otázky

Právě v tom je skryto to největší nebezpečí. Oligarchický paternalismus nepřichází jako otevřený nepřítel sociální otázky. Přichází jako její únosce (respektive už dávno přišel a zase se vrátil s větší razancí). Bere si slovník ochrany, jistoty, důchodů, dostupnosti, práce, cen potravin, zdravotnictví a bezpečí. Bere si témata, kvůli nimž historicky vznikala lidová sociální politika. Ale vyprazdňuje je zevnitř. Ze sociální otázky odstraňuje konflikt o moc, vlastnictví, kontrolu, organizaci a důstojnost. Zůstává jen příslib, že někdo nahoře bude spravovat následky systému, z něhož sám vyrostl a z něhož zároveň těží.

Tady se oligarchický paternalismus stává zabijákem sociální spravedlnosti. Ne proto, že by sociální otázku potlačil, naopak, on ji nově formuluje. Často hlasitěji a srozumitelněji než původní ideové levicové strany, které se naučily mluvit tak opatrně, až je přestalo být slyšet (slovy Petra Hájka, nejen pravici, ale i levici potkala „smrt ve středu“). Jenže vyslovuje ji způsobem, který občana neposiluje, nýbrž připoutává a vytváří klasickou závislost. Neříká: organizujme se, abychom měli větší kontrolu nad prací, bydlením, energiemi, technologiemi a státem. Říká: důvěřujte správci, který to za vás vyjedná, zařídí, uhlídá a přinese.

Úkol levice nemůže být kosmetický

Levice v takové situaci nemůže soutěžit s oligarchickým paternalismem tím, že nabídne trochu laskavější administraci či správu téhož. Její historický důvod existence nespočívá v tom, že chudším a zranitelnějším skupinám občas někdo hodí kompenzaci ze státní pokladny jako ohlodanou kost psovi. Spočívá v tom, že lidem vrací moc nad podmínkami jejich života. Levice bez emancipace je jen sociální administrace a kašírování oligarchické hegemonie.

Jenže oligarchický paternalismus není pouze zabijákem levice a stran sociální spravedlnosti. Je také zabijákem konstruktivního vlastenectví.

To je druhá, neméně vážná stránka věci. Skutečné vlastenectví totiž není póza, hymna na objednávku ani marketingová dekorace před volbami, ani volnočasové chození na demošky. Není to ani hysterický křik o národu pokaždé, když je třeba zakrýt prázdnotu vlastního programu. Konstruktivní vlastenectví znamená péči o republiku jako o společný domov (jak ve velkém, tak malém – např. v obci, ulici, či mikrokomunitě). O její instituce, školy, nemocnice, krajinu, obce, infrastrukturu, jazyk, práci, veřejné služby a schopnost rozhodovat o sobě. Znamená vědomí, že země není spotřební materiál či produkt, ale závazek.

Oligarchický redukcionismus

Oligarchický paternalismus tento závazek převrací naruby. Tvrdí, že chrání stát, ale v reálu ho přivyká soukromým podnikatelským záměrům. Tvrdí, že hájí lidi, ale učí je závislosti na mocném prostředníkovi. Tvrdí, že mluví za národ, ale národ redukuje na publikum, kterému se v pravidelných intervalech předkládá účet za ochranu. Republika se v tomto pojetí nemá rozvíjet jako prostor občanské spoluúčasti, má fungovat jako holding. Efektivně, vertikálně, bez zbytečných otázek zdola. Jenže republika není firma, občan není zaměstnanec státu a vlast není majetek těch, kdo o ní nejhlasitěji mluví.

Právě proto je oligarchické pojetí vlastenectví tak nebezpečné. Umí se tvářit národně, ale ve skutečnosti oslabuje samu schopnost národa jednat jako demokratické společenství. Skutečná suverenita totiž neznamená, že jeden silný hráč soustředí moc a pak ji vydává za ochranu všech. Suverenita znamená, že společnost má instituce, znalosti, infrastrukturu a politickou vůli rozhodovat o podmínkách vlastního života. Znamená, že strategické oblasti jako energie, data, voda, bydlení, zdravotnictví, školství, bezpečnost, průmysl nejsou jen příležitostí pro soukromé dobývání renty, ale předmětem veřejné odpovědnosti.

Když je tato odpovědnost nahrazena oligarchickou správou, vlastenectví se mění v majetnický nacionalismus, naše země se pak oslavuje slovy (dny vlajek a podobné zbytečnosti), ale vyvlastňuje praktickou politikou. Mluví se o národních zájmech, ale veřejný prostor se zužuje podle potřeb ekonomicky mocných. Vzývá se lid, ale lid má především tleskat, čekat a být vděčný.

Nástup oligarchického paternalismu

Tady vzniká jedna z největších tragédií současné české politiky – levice a demokraté vyklidili část sociální otázky, dále vyklidili část otázky vlastenectví. A do obou uvolněných prostor vstoupil oligarchický paternalismus (předtím ho navíc úspěšně kontaminoval progresivní liberalismus). Sociální ochranu přeložil do jazyka závislosti a vlastenectví přeložil do jazyka Henryho Forda, v tom lepším případě. A protože společnost je unavená, nejistá a často oprávněně rozzlobená, tato nabídka na první pohled působí praktičtěji než abstraktní řeči o hodnotách a nedej Bože o nějaké ideologii a filozofii, které vysvětlují principy a následky sociálních nerovností.

Jenže právě tady je nutné vést spor. Ne o to, zda lidé potřebují ochranu. Potřebují ji. Ne o to, zda má smysl mluvit o vlasti. Má. Spor se vede o to, jakou podobu sociální spravedlnost a vlast budou mít. Zda sociální spravedlnost bude znamenat posilování občanů a tím politické a ekonomické demokracie, nebo jejich infantilizaci – liberálové lidem upírají morální kompas a vychovávají je a oligarchové rozhazují mince v domnění, že takto se dělá sociální politika. Zda vlast bude znamenat demokratický domov, nebo politickou značku pro privatizaci republiky. Zda stát bude nástrojem společné vůle, nebo servisním oddělením mocenského konglomerátu.

Oligarchický paternalismus je nebezpečný právě tím, že nabízí odpověď na skutečné otázky. Lidé se skutečně bojí, ztrácejí jistotu a nevěří institucím. Reálně mají pocit, že svět kolem nich řídí síly, které nevidí a nemohou ovlivnit. Kdo tuto zkušenost odmítne jako hloupost nebo zmanipulovanost, nepochopil nic. Jenže kdo na ni odpoví kultem silného správce, ten ji nezhojí. Pouze ji politicky zpeněží, což se právě odehrává.

Kde hledat odpovědi?

Demokratická odpověď musí být jiná. Musí spojit sociální spravedlnost s emancipací a vlastenectví s veřejnou odpovědností. Musí lidem říct: ano, nejste blázni, když máte pocit, že se vám budoucnost vzdaluje z horizontu. Ano, není normální, aby práce nezaručovala důstojný život, aby bydlení bylo dědičnou výsadou, aby strategická infrastruktura mizela mimo demokratickou kontrolu, aby digitální moc rostla rychleji než veřejná schopnost ji regulovat. Ale řešením není odevzdat republiku dalšímu hokynáři.

Tady se znovu potkává levice s konstruktivním vlastenectvím. Ne v nostalgii, ne v praporech, ne v řečnických figurách o lidu, ale v konkrétní práci na obnově společenské kapacity. V obcích, odborech, školách, družstvech, profesních sítích, veřejných službách, digitální infrastruktuře, nájemnických organizacích, společenstvích vlastníků a všude tam, kde se člověk z izolovaného jednotlivce znovu stává součástí komunity – kolektivní síly. Schůzování a demokratické jednání je extrémně časově náročné, často neplacené nebo málo placené, ale je jedinou možnou cestou, jak pracovat zdola a témata sociální spravedlnosti a vlastenectví doslova vzkřísit. Oligarchický paternalismus chce, aby lidé byli chráněni shora. Demokratická levice a konstruktivní vlastenectví musí chtít víc: aby lidé nebyli bezmocní a závislí na milosti několika málo mocných.

A právě v tom je celý rozdíl.