V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Závěry
Metodologický závěr poltící komunismus na leninský a stalinský, z nějž posléze vyrůstá duchovní zplodina historického stalinismu, případně v satelitních státech sovětizace, je právě vůdčím tématem analyzovaného souboru textů spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha. Četba odborných posudků jeho vzpomínek Těsný domov – širý svět z šedesátých let je dnes nejen pro odborníka truchlivým zážitkem. Čtenářsky živý a poutavý text je naopak mozaikou inspirativních pohledů do světa předválečného, válečného i meziválečného českého němectví, českého národního hnutí a socialistického dělnického a zejména komunistického hnutí. Současně je čtenář konfrontován vlastně i se strukturovaným vhledem do Kreibichovy osobnosti.
KK byl příslušníkem ne chudiny, ale rozhraní dolních a středních pater tehdejších středních vrstev. Chudinský původ jeho revolučně smýšlejících rodičů (dokázali se vymknout korzetu tehdejší církevní dogmatiky, osvojit si-domoci se ideového odkazu Velké francouzské revoluce), kteří patřili k prvním členům austroněmecké sociální demokracie nejen v městečku Cvikově a navíc pro tuto stranu byli s to získat i prarodiče svého syna, se projevil také jejich lokální socialistickou aktivitou a minimálně odběrem nejdůležitějších publikací dobové socialistické literatury.
Malý i později mladý Kreibich splýval s hnutím nejen racionálně, ale v dialektické jednotě i citově. Záhy četl rudý tisk, pokoušel se orientovat i v dobové odborné literatuře a po svém 10. roce života začal zvídavě nahlížet i do dobové socialistické literatury. V mnohém tím vším připomíná o rok mladšího Antonína Zápotockého (1884–1957). Prožil i dva zásadní přeryvy této části svého mladého života: handl v Nymburce (rok prožil i v tamější české škole) a studium na obchodní akademii v Ústí nad Labem (1898–1902), kde absolvoval studium nepovinné češtiny. Současně se začal se stoupající intenzitou zabývat i vlastní literární činností budoucího náruživého novináře, publicisty, příležitostného historika a nesporně i předního politika. Znalost češtiny a neskrývaný zájem o přátelsky vnímané české prostředí ho již v této fázi života pronikavě vydělovalo v jeho německočeském prostředí a činilo ho spolehlivě imunním vůči silnému primitivně přízemnímu protičeskému šovinismu pohraniční německé národnostní menšiny.
Nemožnost pokračovat dále vysokoškolským studiem nebyla pro KK vítanou; lze však s poměrně velkou jistotou říci, že obavy jeho v té době stále poměrně mladých rodičů (otci bylo 44, matce 47 let) ze zpanštění nebyly a priori bezdůvodné; dělo se tak často. Pro Kreibicha to znamenalo úděl polointelektuála ovšem vysoké úrovně; kvalita pamětí i dalších editovaných Kreibichových textů je jednoznačná podobně jako jeho přátelství s Bohumírem Šmeralem, zjevný respekt Josefa Seligera, kontakt s Josefem Strasserem a na konci života i s historikem prof. Zdeňkem Kárníkem (1931–2011) jsou dostatečně silným argumentem. Během nepatrného počtu let, na prahu svého třetího životního decennia, se stává nejen redaktorem Freigeistu i nástupnického Vorwärtsu, ale současně dostřeďující osobností obou libereckých levicí (tak je charakterizoval historik Josef Požárský ve své knize Založení komunistické strany v severních Čechách /Liberecká levice v období vytváření revoluční strany /1971/).
Toto směřování symbolizují v jeho životě dvě významné, pro něj rozhodně mezní události: v Národním divadle zhlédl představení Jiráskova Jana Husa v hlavní roli s knížetem české Thálie Eduardem Vojanem (1853–1920) a návštěvu Ludvíkova křídla na pražském Hradě a Staroměstské radnice, kde si zvlášť pozorně prohlédl Brožíkovy rozměrné obrazy zobrazující třetí pražskou defenestraci a další nesoucí název Mistr Jan Hus odsouzen na koncilu v Kostnici. Když se k tomu připojí další formativní zážitek diváckého vyslechnutí osobitého projevu spoluzakladatele SPD, socialistického císaře (tak byl svými současníky přezdíván) a Marxova a Engelsova přítele Augusta Bebela (1840–1913), rezultuje z toho obraz sice pragmatického, ale zvláště tvrdou páteří opatřeného muže, který byl po celý svůj dlouhý život přesvědčeným proletářským internacionalistou.
Zajímavé jsou i ty pasáže Kreibichových vzpomínek, které popisují netrpělivou, ale také sociálně ne příliš poučenou periodu setkávání se starými sociálně demokratickými průkopníky (při Schwarzově smrti r. 1906 mu bylo 22 let). Popis neznalostí (jejich pozoruhodná, až bezvýjimečná úcta k Marxovi a Engelsovi kontrastující s více či méně osvícensky chápanou a osvojovanou přírodou), pro KK odzbrojující sklon k úporné hádavosti, trvání na přesnosti textu přijímaných usnesení (rezolucí) byla přesným postižením materializovaného skutečného vývinu a vývoje i aktuálního stavu hnutí. Teprve životem ošlehaný veterán si zpětně uvědomoval svou ještě neustavenou osobnost mladých let i až drakonické podmínky, z nichž tito obětaví a často až biologicky strádající apoštolové hnutí vyrůstali a v nichž jim bylo dáno působit. I tak ho někteří dokázali překvapit např. svým zakládajícím členstvím v KSČ (Anton Behr). Právě z této doby pochází také Kreibichova přezdívka, která je i názvem tohoto rozboru knihy jeho autorských textů – Liberecký Liebknecht.
Nevšední osobitost Kreibichových duchovních postupů a obyčejů se projevuje i během první světové války. Pro svůj odpor k austroněmeckému i německočeskému vulgárnímu šovinismu vstupuje do jazykově českých jednotek a pociťuje sympatie k utlačovaným předlitavským Italům, kteří jsou na jihu Alp vystavováni válečným útrapám. Současně se jasně vyjevuje jeho další spontánní směřování směrem k radikální levici chřadnoucího druhého období Marxovy Socialistické internacionály (zimmerwaldská konference r. 1915) a intuitivní přibližování k Leninovi a budoucímu leninismu. Prošel přitom svým životním mezníkem: vypořádáním se s 28. říjnem 1918, následným koncem někdejšího velkolepého velkoněmeckého levicového snu spojovaného se socialistickou revolucí a proděláním z šoku z neočekávaného konce mírových poválečných jednání z let 1918–1919.
Neutěšená poválečná sociální situace na přelomu desátých a dvacátých let vedla i ve vznikající československé společnosti k těžkým otřesům, z nichž se rodilo světové komunistické hnutí. Kreibichovy vzpomínky líčí okolnosti, za nichž stupňovala druhá liberecká levice své úsilí stále ještě uvnitř seligerovské DSAP o to, co nazývala socialistickou revolucí. Boj o Lidový dům přes význam, který mu byl připisován a jejž nepopírala, se pro ni soustředil do vzniku jednotného československého komunistického hnutí, jak je stanovil II. kongres Třetí internacionály. Pavlovický i karlínský sjezd na této cestě uskutečnily rozhodmé kroky; jejich dovršení však Šmeral, toužící po vzniku masové (početně i politicky zvlášť silné) legální strany, ne pololegální nepočetné spiklenecké skupiny, spíše tlumil než aby je povzbuzoval.
Tady mimořádně silnou úlohu sehrál Vladimír Iljič Lenin-Uljanov (1870–1924). Kreibich se s ním dostal do kontaktu v letech 1920–1921 hned několikrát. Ve svých vzpomínkách podal jeho sytý portrét člověka slučujícího pronikavý intelekt, pozoruhodnou vzdělanost a rozhled s až překvapivou lidskou prostotou. Není zjevně nahodilé, že ze všeho toho relativně nejméně šetřil VIL sám sebe. Leninovec Kreibich se narodil a zakalil právě v tomto čase. Z poválečného ultraradikála se stal v bouřlivých vodách dvacátých let minulého století jakoby mávnutím kouzelného proutku spolu se Šmeralem a Zápotockým vůdčí příslušník tzv. historické pravice. Jak mnoho mlčí o TGM a EB, tak věnuje mnoho místa již ve svých memoárech Šmeralovi.
Pověst člověka, jemuž utekly dějiny, kterou o něm roznášel poúnorový aparát ÚV KSČ nejprve od Prašné brány a pak z nábřeží, ho už neopustila do konce života. Soubor próz, který tvoří druhou část pojednávané knihy, se nejprve obírá Kreibichovým exilovým pobytem ve Spojeném království (1938–1945). Jeho líčení je plně srovnatelné s memoárovými publikacemi řady poúnorových exulantů. Za osvěžující je nutné považovat i jeho postižení atmosféry uvnitř specifické komunity německočeských exulantů, její sklon k užívání tzv. sudetské (sudetistické) identity i tamější komunistické skupiny, kterou tento člen Státní rady fakticky spoluvedl s Václavem Noskem. Plně potvrzuje i příkladné chování všeho britského obyvatelstva během trýznivých událostí druhé světové války.
Předchozí díl: