Karel Žďárský se v letním komentáři vrací k debatám o státním rozpočtu, deficitu a odpovědnosti politiků i ekonomů a klade nepohodlné otázky, na které se v současné debatě zapomíná.

Když akademičtí ekonomové radí vládě

Sleduji se zájmem – stejně jako řada dalších – diskuse kolem státního rozpočtu na příští rok a zejména pak diskuse o jeho deficitu. Nemálo lidí se už k tomu vyjadřovalo. Jedním ze zajímavých podnětů byl dopis 20 ekonomů, kde vysvětlují, že vláda toho s deficitem dělá málo.

Co k tomu říci? Řekl bych, že nic. Je to přece dopis od především  teoretiků, kteří jistě mají rozsáhlé znalosti o veřejných financích. Ovšem jejich znalosti končí někde na akademické půdě. Snad nikdo z nich – kromě dvou výjimek – nikdy nestál v pozici, že by sestavoval rozpočet a musel se rozhodovat, co potlačit, co naopak podpořit a přitom si snad i uvědomoval, že žádnou velkou volnost v rozhodování nemá, že na něm tak moc nezáleží. Mnohé z toho, o čem se vůbec dá rozhodovat přece je založeno někde v minulosti a je nutno to dokončit, anebo v tom pokračovat. Že ani neví, jaký bude vývoj ekonomiky v příštím roce, zejména když všichni kolem nás ohlašují stagnaci čí dokonce pokles ekonomiky atd.

Nakonec i jeden z těch, co se podepsali, také byl ministrem a nevím, zda se může chlubit tím, že za jeho“panování“ deficit rozpočtu, před všechno jeho úsilí, byl kolem 100 mld – před patnácti lety a za úplně jiných hospodářských čísel! Byla to méně než polovina současného HDP, tedy blízko podílu 3 % deficitu na HDP.

Zapomenutá léta rozpočtových přebytků

Proč se nikdo nepodívá na vývoj státního rozpočtu v posledních deseti letech. Mezi rokem2012 až rokem 2019 se snížil podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu o dvanáct bodů – z 40,8 % v roce 2012 na 28,3 % na konci roku 2019. Naprosto bezprecedentní vývoj!

Kolik zemí dokázalo zajistit podobný vývoj. Obávám se, že z vyspělých evropskýchzemí žádná. Přesto kdybychom se vrátili kdobovému tisku, našli bychom tambezpochyby články, které mluví o nezodpovědném hospodaření vlády atd.

Nikdo se už dnes nezajímá, že v roce 2016 a 2018 byl rozpočet dokonce v přebytku. V souhrnu za roky 2016 -2019 byl rozpočet celkově v přebytku 30 mld.

Dokázal by to snad někdo z těch, co píší taková provolání, nebo snad někdo z těch, co přišli k vládě po roce 2021? Z těch, co věřili ve Fialovo předvolební – „můžete se spolehnout, že snížíme daně, zvýšíme příjmy a z ekonomického růstu budou bohatnout všichni“. Je příznačné, že už to hlasateli těchto „svěžích“ myšlenek nepřipomíná žádné z tzv. nezávislých médií.

Covid, daňové úlevy a trvalý schodek

Co se vlastně stalo, že za posledních pět let se deficit rozpočtu dostal nad hranici 200 – 250 mld? Proč se k tomu nikdo není ochoten vrátit a analyzovat příčiny?

Tak si to jen letmo naznačme. Přišel covid a s ním hluboký pokles ekonomiky. Deficit rozpočtu dosáhl 200 mld (2020) a vláda – před volbami- podlehla tlaku podnikatelské sféry a především malých a středníchpodnikatelů a také některýchteoretiků (z řad těch, co se podepsali pod výše uvedený dopis). Ti všichni spolu s tehdejší opozicí křičeli, že jim vláda nepomáhá a vláda vyšla těmto požadavkům velkoryse vstříc. Tehdy přece i někteří z těch, kteří dnes kritizují vysoký deficit, patřili mezi ty, co předkládali nejrůznější návrhy, co vše ještě v daních odbourat a jaké další podpory vyhlásit.

To oni třeba podpořili myšlenku tzv. zpětného uplatnění daňové ztráty, tedy započítat ztrátu z roku 2020 a 2021 do již dříve zaplacených daní. Výsledkem bylo, že se těmto firmám část již zaplacené daně vracela z rozpočtu.

To celé dopadlo, jak to dopadnout muselo – deficit vyšší než 400 mld Kč.

Především pak bylo také zrušeno zdanění tzv. superhrubé mzdy. Jistě s dobrou myšlenkou, že je nutno lidem pomoci po přestálé epidemii. Tehdy bylo také řečeno, že je to na dva roky a pak se daňový výnos upraví tak, aby se daňová ztráta z této daňové změnyalespoň částečně do rozpočtu vrátila. Nic takového se – jak jinak – nestalo.

Výsledek se nevyhnutelně odstavil. Rozpočet tehdy přišel zhrubao 120–150mld a od tédoby se trvale pohybuje nad hranicí 250 mld a v posledním roce překračuje 300 mld.

Dobře si uvědomme ona čísla. V letošnímroce si česká ekonomika půjčuje denně, zdůrazňuji denně, minimálně 800 mil Kč, aby byly příjmy a výdaje v rovnováze. Nejsme v tom ovšem žádnou výjimkou. I další země v EU si podobně půjčují a myslí si, že to někdy srovnají. Nesrovnají, pokud něco zásadního neudělají. Ale o tom jindy.

Kam mizí české peníze

Maně mě napadá jedna myšlenka. Před časem někteří ekonomovémluvili o tom, že česká ekonomika je „krmelcem Evropy“. Odhadují, že z české ekonomiky odchází ročně kolem 300 mld na dividendách zahraničním vlastníkům (z velké části z „úspěšnězprivatizovaných bank“) a dalších až 300 mld odchází v podobě transferových cen, plateb za nájmy, know-how atd.

Co kdybychom tak dokázali tento odliv kapitálu snížit o čtvrtinu nebo dokonce na polovinu a tento kapitál byl zde investován. To by asibylo docela dobře, ale žádná vláda to neudělá. Možná i proto, že o tom oněch 20 ekonomů nikde nepíše. Možná jim to zatím nikdo neřekl.

A je tu ještě jeden zajímavý moment. Nedávno proběhla tiskem další zpráva. Majitel největší české zbrojařské firmy si nakupuje za 24mld Kč podíl v italské firmě Pirelli. Získá prý 14% kapitálu odkupem části čínského podílu.

Proč se toho čínští investoři zbavují bybylo určitě zajímavé. Trochu si zde zaspekulujme. Víme přece, že někteří znalci mezinárodní politiky s oblibou tvrdí, že Čína – na rozdíl od Evropy – plánuje v horizontu desetiletí….

Spíše bych se v dané souvislostizajímal také oto, proč tyto české peníze končí v Itálii a nevytvoří ani jednopracovní místo v české ekonomice. A některá média tomu aplaudují…

Za druhé bych jen připodotkl, že velká část onoho rychlého zbohatnutí českého průmyslníka v posledních třech letech bezpochyby souvisí s ukrajinským konfliktem. Kolují různé zprávy -určitě jsou to jen spekulace či přímo dezinformace – že nemálo oněch dodávek do ukrajinského konfliktu je předraženo. Dokonce třeba dvakrát či vícekrát. Nakonec není divu, v armádních dodávkách je to obvyklá praxe a nikdo se tam cenou až tak moc nezbývá.

Proto si ani nikdo neklade otázku, kolik z tohoto zázračného zbohatnutí probíhá na úkor českého státního rozpočtu akolik z toho je hrazeno z peněz EU a zda z toho něco také dostane český státní rozpočet na daních. Zjevně nedostane. Ten vlastník podílu v Pirelli rozhodně není český daňový subjekt…

Ale to jen tak na okraj. Nechme takového přemítání, protože kdo by se takovými prkotinami zabýval, že? Je přece léto. Co léto, tohle jsou přece doslova hice. Ale za pár týdnů nás bude trápit zase jiný problém – sucho a inflace…