Michal Ševčík se zamýšlí nad tím, jak by mohl vypadat praktičtější, levnější a odpovědnější model správy města, který odděluje místní znalost od zbytečné institucionální duplicity.
Když jsem působil jako zastupitel jedné z brněnských městských částí, poznal jsem tento systém zevnitř. Viděl jsem jeho silné stránky: znalost místního prostředí, přímý kontakt s občany a schopnost rychle upozornit na problém, který může z pohledu magistrátu vypadat jako drobnost, ale pro obyvatele konkrétní ulice je zásadní. Právě proto nechci rušit místní politiku ani připravit občany o možnost ovlivňovat své bezprostřední okolí.
Jsem však přesvědčen, že místní hlas nepotřebuje devětadvacet malých radnic, devětadvacet zastupitelstev a devětadvacet více či méně samostatných správních aparátů. Potřebuje mnohem jednodušší a levnější podobu. Brněnské městské části nejsou samostatnými obcemi. Nemají vlastní právní osobnost a při výkonu svých pravomocí jednají za statutární město Brno. Majetek, o kterém rozhodují, je majetkem města. Jejich pravomoci jsou odvozeny od městského statutu a město je může měnit. Přesto jsme kolem nich vybudovali strukturu, která samostatné obce v mnohém napodobuje.
Každá městská část má zastupitelstvo, starostu, místostarosty, zpravidla radu, povinné výbory, další komise a úřad s vlastním vedením. Vznikají samostatné rozpočtové procesy, účetní a kontrolní postupy, personální agenda, právní služby, veřejné zakázky, informační systémy, evidence smluv, zpravodaje a další provozní činnosti. Ne všechno se samozřejmě dělá úplně odděleně, ale mnoho činností se v různých podobách opakuje. Není přitom náhodou, že rozpočet Brna musí vedle rozpočtu města pracovat také s rozpočty všech 29 městských částí.
Návrh rozpočtu na rok 2026 počítal u městských částí s výdaji přes šest miliard korun a s převody z rozpočtu města v řádu několika miliard. Bylo by nepoctivé tvrdit, že zrušením městských částí lze ušetřit celou tuto částku. Naprostá většina těchto peněz financuje školy, údržbu zeleně, správu bytů, opravy, investice a služby, které budou potřeba i nadále. Rozpočet však dobře ukazuje složitost současné soustavy 29 dílčích hospodaření.
Skutečná úspora by vznikla jinde: odstraněním opakujících se politických, řídicích a podpůrných struktur.
Brno (stejně jako jiná další statutární města) nepotřebuje stovky zastupitelů městských částí, desítky starostů a místostarostů ani rozsáhlou síť rad, výborů a komisí s obdobnou agendou. Nepotřebuje také devětadvacet oddělených systémů pro přípravu rozpočtu, zadávání podobných zakázek, správu personálních záležitostí nebo obstarávání právních a poradenských služeb. Tyto činnosti lze z velké části spojit a profesionálně zabezpečit pro celé město.
Přesnou výši úspor musí určit důkladný personální, procesní a finanční audit. Bez něj by jakékoli konkrétní číslo bylo politickým odhadem. Je ale realistické očekávat každoroční úsporu nejméně v řádu desítek milionů korun a při důsledném sjednocení podpůrných činností případně i v nižších stovkách milionů. Neméně důležitým přínosem by bylo rychlejší rozhodování, jednotná odpovědnost a menší množství sporů o to, zda má určitou věc řešit městská část, magistrát nebo městská organizace.
Zrušení městských částí přitom neznamená zrušení místních úřadoven ani stěhování všech úředníků do centra.
Úředníci, kteří vyřizují agendy potřebné pro občany, mohou přejít přímo pod Magistrát města Brna a dál pracovat na stejných místech. Občan z Líšně, Bystrce nebo Řečkovic nemusí kvůli běžné záležitosti jezdit na Dominikánské náměstí. Dosavadní radnice se mohou změnit v kontaktní pracoviště města. Z pohledu občana by zůstaly dveře, přepážka i konkrétní úředník. Změnila by se především organizační struktura za nimi.
Reforma by proto neměla být založena na plošném propouštění. Zaměstnanci, jejichž práce je potřebná, by přešli pod město. Místně vykonávané agendy by zůstaly místní. Postupně by se slučovaly zejména podpůrné a vedoucí pozice, u nichž dnes vzniká největší duplicita. Část úspor lze dosáhnout přirozenými odchody, neobsazováním uvolněných míst a sjednocením činností, aniž by město ze dne na den ochromilo své služby.
Současná zastupitelstva městských částí a obvodů by mohly nahradit čtvrťové rady nebo čtvrťové výbory. Ty by byly poradními orgány města, nikoli další úrovní veřejné správy. Mohly by mít například sedm až jedenáct členů a fungovat bez vlastního rozsáhlého aparátu. Jejich členové by byli neplacení nebo pouze skromně odměňovaní podle skutečné účasti.
Čtvrťové rady by měly právo připomínkovat investice, dopravní změny, úpravy veřejných prostranství nebo nakládání s důležitými místními budovami. Mohly by svolávat veřejná setkání, předkládat návrhy zastupitelstvu města a spravovat omezený participativní rozpočet na drobné projekty. Jejich úkolem by nebylo provozovat další malou radnici, ale přenášet místní znalost k orgánům, které skutečně rozhodují.
Takové rady mohou být vytvořeny i pro území, která lépe odpovídají skutečnému životu města než dnešní administrativní hranice. Některé nynější části zahrnují několik odlišných čtvrtí, zatímco jiné mají jen několik tisíc nebo dokonce stovek obyvatel. Historická identita jednotlivých lokalit je důležitá, ale nemusí být spojena s plnohodnotným politickým a správním aparátem.
Nejčastější námitkou bude obava z přílišné centralizace. Ta je oprávněná, pokud by reforma znamenala, že se vše přesune do centra a o místních věcech budou rozhodovat lidé bez znalosti území. Takovou změnu bych nepodporoval. Centralizovat se má právní odpovědnost, řízení, finance a podpůrné procesy. Místní pracoviště, terénní zaměstnanci, správci veřejného prostoru a kontakt s občany mají zůstat v jednotlivých čtvrtích.
Druhou námitkou bude ztráta demokratické kontroly. Ani zde není řešením zachovat drahý systém jen proto, že jsme na něj zvyklí. Místní demokracii lze chránit povinným veřejným projednáváním významných projektů, čtvrťovými radami, participativními rozpočty, místními referendy, peticemi a právem místních zástupců vystoupit přímo na zastupitelstvu města. Demokracie se neměří počtem placených funkcí, ale tím, zda občan může rozhodnutí skutečně ovlivnit a zda je zřejmé, kdo za ně odpovídá.
Dnešní systém odpovědnost často spíše rozmělňuje. Městská část tvrdí, že nemá pravomoc nebo peníze. Město odpoví, že věc svěřilo městské části. Občan putuje mezi dvěma úrovněmi jediné obce a oprávněně nechápe, proč spolu její orgány nedokážou jednat jako jeden celek. Po reformě by byla odpovědnost jasná: za správu Brna odpovídá město Brno.
Zkušenost zastupitele městské části mě nepřesvědčila, že místní perspektiva je zbytečná. Přesvědčila mě o opaku. Současně mi ale ukázala, že místní znalost a politická reprezentace nepotřebují napodobovat samostatnou obec se vším, co k ní patří.
Brno může zachovat dostupné úřady, místní zaměstnance i silný hlas jednotlivých čtvrtí. Nemusí kvůli tomu provozovat devětadvacet malých politicko-správních soustav. Čtvrťové rady mohou občanům ponechat možnost hájit své okolí, zatímco jedno město, jeden rozpočet a jedna odpovědná správa odstraní zbytečné překryvy.
Nejde o rušení čtvrtí. Jde o zrušení drahé iluze, že uvnitř jednoho města potřebujeme devětadvacet téměř samostatných radnic.