Politolog Petr Drulák píše o tom, jak rivalita Turecka a Izraele ukazuje, jak mohou i menší spojenci obratně přimět Washington, aby se přizpůsobil jejich zájmům.
Turecko a Izrael na Blízkém východě platí za regionální velmoci, nejbližší americké spojence, ale také dlouhodobé rivaly. Jejich nepřátelství vstoupilo do nové fáze s izraelskými masakry v Gaze. Turecko zmrazilo diplomatické vztahy a radikálně omezilo vzájemný obchod; byť ázerbájdžánská ropa do Izraele přes něj stále teče. Letos v létě se nepřátelství vyhrotilo. Turecko označilo izraelského premiéra za válečného zločince a vydalo mezinárodní zatykač. Benjamin Netanjahu označil prezidenta Recepa T. Erdogana za antisemitského diktátora a nechal bombardovat letiště v Sýrii, kde si Turci údajně chtěli zřídit základnu. V centru Tel Avivu vyvěsila Netanjahuova strana billboard s tvářemi nepřátel Izraele – vedle představitelů Íránu a Hizballáhu tam vidíme také newyorského primátora Zohrana Mamdaniho a tureckého prezidenta.
Washingtonu komplikuje život, jak si jdou po krku . I když USA ztrácejí zájem o Blízký východ, určité plány tam mají a pro jejich naplňování potřebují součinnost spojenců; naposledy se to ukázalo u Trumpova plánu pro Gazu. Izrael i Turecko jsou sice řádově slabší než USA. Ale to neznamená, že se ve všem Washingtonu podřizují. Sice platívá, že v nerovném spojenectví se slabší podřizuje silnějšímu. Ale občas dokáže silnějšího spojence přesměrovat. Jak Izraelci, tak i Turci dokáží Washington postavit před hotovou věc tak dovedně, že USA nezbývá než přijmout jejich politiku, i když se liší od amerických zájmů. A také si umí získat americké velvyslance.
Izrael to má jednodušší. Spoustu práce za něho odvedou američtí sionisté, kteří jsou dobře zastoupeni mezi oligarchy, mediálními osobnostmi i politiky USA. Izrael si nijak nemusel získávat sionistického evangelikála Mika Huckabeeho, když nastoupil jako americký velvyslanec. Přijel přesvědčený. I tak se Izrael občas uchyluje k politice hotové věci, kdy podnikne kroky, které se Washingtonu nelíbí, ale nakonec se jim přizpůsobí. Například ministr zahraničí Marco Rubio zdůvodňoval únorový americký útok na Írán tím, že Izraelci začali a Američané se nakonec přidali. Soudě podle medializovaných výbuchů Trumpova hněvu se americká politika vůči Hamásu i Hizballáhu nejspíše liší od izraelské, ale nakonec izraelskou agresi vždy podpoří.
Pro Turecko zase mluví strategická poloha a geopolitická váha druhé největší armády NATO. Nejspíše Američany postavilo před hotovou věc v Sýrii. Turci dlouhodobě podporovali skupinu islamistického radikála Džuláního a asistovali jeho mediální přeměně z teroristy, na jehož hlavu byla vypsána vysoká odměna, na umírněného státníka zaručujícího přechod k demokracii. To, že ke změně v Sýrii došlo v okamžiku, kdy se střídají Bidenova a Trumpova administrativa, nemusí být náhoda. Nastupující Trumpovi lidé také zpočátku neměli jasno, jak k syrským islamistům přistupovat. Ale nakonec si možná i díky Turkům ujasnili, že když už jednou vládnou, tak to s nimi zkusí.
O přijetí nové syrské vlády se ve Washingtonu mimořádně zasloužil Thomas Barrack, americký velvyslanec v Turecku, který je pověřen i vztahy se Sýrií. Na jedné straně má velvyslanec Barrack typicky trumpovský profil: investor, dlouhodobý Trumpův obchodní partner a podporovatel, bez zkušeností v diplomacii. Na druhé straně není součástí sionistických sítí, jeho předci přišli z Libanonu a obchodně se mu dařilo v zálivu. K Saúdům a Emirátům měl vždy blíže než k Izraeli. Koneckonců, pokud by Trump vyslal do Ankary sionistu, byl by tam asi stejně úspěšný jako antisemita v Jeruzalémě.
Svým nedávným rozhovorem dost naštval Izrael a jeho exponenty ve Washingtonu. Barrack pak měl, co dovysvětlovat a uvádět na „pravou míru“, tedy míru odpovídající sionistické orientaci washingtonského směřování. Izraelský útok na syrskou základnu označil za pokus vyprovokovat konflikt s Tureckem, jímž si Netanjahu nahání body před říjnovými volbami. A popřel, že by Turci vůbec usilovali o syrskou základnu. Izraelci zuřili. Jejich ministr obrany dokonce o víkendu přerušil šabat, aby americkému velvyslanci na sociálních sítích odporoval. Ani Washingtonu se pak nelíbilo, když velvyslanec mluvil o Golanských výšinách jako o okupovaném území. Sice to odpovídá mezinárodnímu právu a postojům drtivé většiny států světa, ale izraelští okupanti a jejich američtí ochránci, které jako velvyslanec zastupuje, už z tohoto syrského území učinili součást Izraele.
Bez ohledu na faktickou správnost či nesprávnost jeho výroků je podstatné, že dobře odrážejí pozice Ankary. Když o situaci na Blízkém východě mluví velvyslanec Huckabee, jako kdybychom poslouchali izraelského ministra zahraničí. Když promluví velvyslanec Barrack, jako kdyby mluvil turecký ministr. V diplomacii to není úplně neobvyklé, stává se to zejména diplomatům menších států vyslaným k velmocem. Někdy je to až na hranici karikatury, co dokáže z českého či slovenského diplomata udělat Washington či Brusel. Ale i vyslanci velkých u menších mohou podlehnout kouzlu hostitelské země. Zejména když sami o diplomacii moc neví a když na druhé straně stolu sedí mistři v umění svádět, přesvědčovat a manipulovat. Jako třeba Turci a Židé.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.