Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.
Green Deal I
Kapitola nazvaná výmluvně Podvod jménem Green Deal (s. 228–248) původně měla eurounijní (ne evropské) ekonomice dodat nové impulsy. Svým způsobem to také dělá – asi jako řezník elektrickými impulzy při usmrcování prasete; existuje pro to výmluvné označení zabíjačka. Autoři se při svém výkladu vracejí do minulosti a připomínají, že poválečná rekonstrukce Evropy byla zakončena v šedesátých letech minulého století – evropského Západu i Východu spolu s postupným opadáním hospodářské hegemonie USA. Převratný rok 1968 s sebou přinesl i založení Římského klubu, jehož první průrazná publikace Meze růstu (1972) rok před prvním ropným šokem (1973) upozornila na možné meze ryze extenzívního růstu. (srv. tabulku 15 na s. 229)
Sedmdesátými lety otřásl i druhý ropný šok (1979), kterému v Československu předcházel klimatický šok (1978–1979). Tento vývoj byl doprovázen nástupem zelené politiky; mezi nimi vynikl zprvu bezděčný ekoalarmista Albert Gore (nar. 1948) knihou Země na misce vah (1992, česky 2000). Ve srovnání s o rok starší publikací Římského klubu Alexandra Kinga (1909–2007) a Bertranda Schneidra (1929–2021) První globální revoluce (1991, české vydání bylo zveřejněno paralelně s anglickým), kterou Clintonův viceprezident doprovodil oscarovým filmem Nepříjemná pravda (2006) vydatně povzbudil investice do životního prostředí. Postupně se vůči tomuto rodícímu pohledu ale objevily vědecké oponentury. Autoři připomínají, že upozornily na nesmyslnost boje s přírodními zákony (tj. stali se ekologičtějšími než někdejší americký viceprezident); mezi ně se zařadil i český vědec geofyzik a seismolog Pavel Kalenda. Mj. také byla touto cestou zpochybněna, jak dokládají autoři, ústřední Goreova myšlenka o škodlivém nárůstu CO2 v planetární atmosféře a s tím související řada ukvapených prognóz týkajících se globálního oteplování. Na těchto křehkých základech je také postaven eurounijní Zelený úděl.
Je zajímavé sledovat sled autorských myšlenkových pochodů při analýze soudobých ekonomických strategií a názorné aplikaci hesla Římského klubu „Myslet globálně, jednat lokálně“. Tzv. antropocén pro část čtvrtohor, u nějž není jasný ani jeho počátek, se velmi zprostředkovaně dotýká čtvrtohorních výkyvů; v současnosti prožíváme jednu z meziledových dob (interglaciálů). A jak zdůrazňují autoři, prokázal srbský vědec světového jména Milutin Milanković (1879–1958) svou teorií Milankovićových cyklů, která se dotýká výkyvů Země při jejím oběhu Slunce, obtížnou udržitelnost stávající strategie EU založené na Zeleném údělu (deelu). Jisté je jedno: světová vědecká komunita je v klíčové věci rozpolcena. A jak zdůrazňují autoři „Svoji roli v této degradaci společenského vědomí hraje také mediální mainstream, který formuje vědomí lidí často jen podle nejnovějších marketingových představ a nepotřebuje lidem předkládat nic složitého a dokonce něco, co je proměnlivé v čase.“ (s. 238)
Jak autoři dále uvádí, nesporná relativní výběrová vulgarizace vědy se dotýká i bádání a výzkumu. Týká se to i účelově podávané tematizace vypisovaných grantů. Apriori dané zadání, že klimatické změny vyvolává člověk (tzv. antropocén, souvislá časová řada potřebných pozorování je doložitelná za posledních 50/70/100/250 let, jinak jsme odkázáni na dílčí zmínky v úředních a kronikářských archiváliích pokrývajících nesoustavně posledních 300–3000 let, případně dendrochronologie) vedou k sériím myšlenkových zkratů (umělé urychlování nástupu elektro- a hydromobilů). „Ztržnit“ lze i základní (badatelský) výzkum. Souvisí to i s tzv. neomarxismem. Vyrůstal a vyrůstá z generační vzpoury mladých generací druhé poloviny minulého a tohoto století a naší současnosti. Strádající svět třídní historické pauperizace nahradily tzv. menšiny, které v progresivistické projekci nabývají práv a možností popírajících nebo oslabujících základní znaky demokracie a evropské civilizace. (viz p. 256 na s. 242)
Green Deal II
Autoři připomínají např. „zelenání“ německé politiky počínající přirozeným odchodem generace válečných vůdců (Helmut Kohl, Willy Brandt, Herbert Wehner, Helmut Schmidt, v západní Evropě Winston Churchill nebo Charles de Gaulle). Jsou požadovány např. i demontáže dálnic, zákaz cest letadlem do 1000 km, absolutní priorita pro cyklisty apod. Jsou vznášeny výhrady proti konzumaci masa, návrhy na zpoplatnění zplodin produkovaných hospodářskými zvířaty (proč ne zanedlouho 9 mld. lidí, kteří, jsouce potměšile rovněž živočichy, produkují tytéž zplodiny). Samostatným labyrintem je idiocie povolenek (Rusové chtějí ekologizovat svou společnost kolem roku 2050, Číňané 2060; Indie a ASEAN zatím podle dostupných údajů podobně jako USA a Latinská Amerika nedisponují). V těchto živelných bezuzdnostech zanikají i racionální a nezpochybnitelné prvky zeleného myšlení.
Bruselu – a nejen jemu – uniká váha tradičních makroekonomických multiplikátorů (výroba oceli, automobilový průmysl, stále patrnější nástup BRICS či BRICS plus). Svazácké moudro zosobněné Uršulou von der Leyenovou (nar. 1958) r. 2019 „Inspiruje mě vášeň, přesvědčení a energie miliónů mladých lidí, jejichž hlasy jsou slyšet v našich ulicích i v našich srdcích. Zasazují se o svoji budoucnost a je povinností naší generace přinést jim výsledky.“ (s. 246) Tato fráze evokuje myšlenku jejího krajana Fridricha Engelse (1822–1895) o mladých revolucionářích a starých hofrátech (dvorních radech) symbolizovaných dnes mediálně uvadající Švédkou Gretou Thunbergovou (nar. 2003).
Harakiri Evropské unie bere dech. Ale problémy české ekonomiky rozhodně v žádném případě neřeší. Nicméně i tady se objevují nové prvky, které autory knihy přiměly k vytvoření závěrečné kapitoly knihy Úvahy nad těmi nejdůležitějšími perspektivami (s. 249–269). Podle názoru autorů jsou klíčové tyto tři agendy: racionalita a dlouhodobá udržitelnost našeho postavení v EU; národní strategie dlouhodobé udržitelnosti; zbavit se přetížení a dlouhodobého zadlužení našich veřejných rozpočtů.
Novodobá Evropa
Jakýmsi bodem zlomu postavení Evropy ve světovém měřítku je let vestfálský mír (1648) uzavírající apokalypsu třicetileté války. Dalším srovnatelným mezníkem je napoleonské období (1797/99–1814/15) nazývané následně také evropským jarem národů. A tím třetím první světová válka (1914– 1918/21/23). V širším pohledu jde o období let 1914–1951. Charakteristickým obdobím tohoto krátkého dvacátého století (1917–1991) je postupný nástup hegemonie USA a SSSR. Důsledkem tohoto vývoje byla a je materializace evropských integračních snah, která vyvrcholila vznikem EHS (1957) a jeho transformací do EU (1993/95). Autoři zachycují výstižně i její současný stav: „Jestli pozici národních vlád z malých zemí v této integrované Evropě a za vládnutí této Evropské komise přirovnáme k místodržitelství, které vykonává vůli jakési vyšší moci, v tomto pojetí nějaké bruselské vlády, pak budeme blízko pravdě.“ (s. 251) Sám bych tuto paralelu vztáhl i k někdejším předlitavským a zalitavským, případně osmanským institucím. Nastává tu také určitá rozporuplnost v pojetí bruselských institucí: jejich deklarovaná evropskost je v určitém nesouladu s jejich „národním“ voličstvem; ozvučnost Bruselu ve veřejnostech členských států (momentálně 27) je v každém případě značně sporná.
Bruselská myšlenka „jednotného evropského národa“ silně připomíná deklarativně anacionální model někdejšího sovětského člověka třetí čtvrtiny minulého století. Přitom rozhodují ne národy, ale poslanecké frakce EP a Evropská komise, která už dávno není „pouhým zázemím“ Evropské rady. Zející ranou současné eurounijní Evropy je fatálně nezvládnutá imigrace (počet imigrantů počínaje lety 2014/2015 je odhadován na 6–7 mil. osob zpravidla bez příslušných dokladů). Věc komplikuje „podnikatelská aktivita“ organizovaného evropského i mimoevropského organizovaného zločinu, jehož součástí je mutatis mutandis i řada tzv. nevládních organizací. A euroúřady se tak trochu proměnily v euroúřady pro sebe (samoúčel). Rodí se tak i vysloveně jurodivé nápady jako jsou povinné ženské kvóty do vedoucích orgánů velkých firem. Ještě zvláštnější je absence možnosti EP předkládat vlastní iniciativní komunitárně právní předlohy (tuto možnost má pouze EK, výbory EP se podílejí na zpracování jejích předloh). Implementace (vtělování) předloh ER (fakticky EK) má mimořádný rozsah: od svého přijetí tak do právního systému ČR přešlo 2500 europředloh.
Dalším problémem je euro. Výhodnost této měny se jeví nanejvýš rozporuplně: vstup do její eurozóny znamená povinné spoluručení za dluhy eurozóny včetně těch národních. V praxi by to také mohlo vést k dalšímu omezení občanských svobod např. omezením plateb v hotovosti. Jsou tu problémy spjaté s deindustrializací a Green Dealem. Rozporuplné je vnímání nedávno uzavřené smlouvy o spolupráci EU–Mercosur (otevření zemědělských trhů EU za možnost zvýšeného exportu průmyslových výrobků). Velmi vzdálené zůstává i účinné řešení imigrace (sebevražedné omezování kulturních tradic ve prospěch invazivní menšiny z vnějšku – viz Francie, Benelux, Německo. To všechno, dovozují autoři, ohrožuje budoucí holou existenci EU.
Velmi problematický jak současnými opatřeními, tak vědeckým zdůvodněním je Green Deal. Případná autorská poznámka „To však nevylučuje ani hypotézu, že v pozadí Green Dealu nemůže být ve skutečnosti velmi sofistikovaný pokus velkokapitálu jak nasměrovat evropské ekonomiky na úplně jinou cestu, která je nakonec může přivést do velmi obtížné situace a k definitivní ztrátě svého, beztak již fatálně oslabeného postavení ve světové ekonomice.“ (s. 256) Může to také dynamizovat až vyhrotit vnitrounijní mezistátní vztahy. Bruselský viditelný vnitřní expanzionismus současně vede ke globálnímu chátrání neruské Evropy. Přímý konflikt s Ruskou federací, fakticky druhou EU, je dnes jen velmi obtížně představitelný. EU ničí sebe samu, varují autoři. Znovu připomínám neprávem zapomínanou knihu Římského klubu První globální revoluce.