Nový historický seriál Jiřího Malínského se zaměřuje na historicko-politický portrét českého socialisty a fakticky prvního předsedy sociální demokracie Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897).

Připomenutí Peckova odkazu

Vnitřní krize torz současného českého sociálně demokratického hnutí se stále viditelněji prohlubuje; čím méně početné jsou sociálně demokratické řady, tím více se tříští a současně ztrácejí svou akceschopnost. Jsou to hanebná fakta; i při pominutí silnějších výrazů jsou tísnivá sama o sobě. Připomínají osud stárnoucích lidí; Galsworthyho líčení některých členů rodu Forsythů a jejich postupného dětinštění je dokonalým postižením aktuálního sebepožírání ČSSD. O to zajímavější je pohled do počátků hnutí před 177–129 lety. Toto časové rozmezí je současně životem zakladatele hnutí a jeho faktického prvního předsedy Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849–1897).

Hradčanský rodák, podle dr. Františka Soukupa (1871–1940) skutečný buditel českého dělnictva, (narodil se 19. září 1849 v Praze-Hradčanech nedaleko strahovského kláštera v proletářské rodině v domě U Šliků na Pohořelci č. 25/111) se poměrně záhy s rodiči po Praze stěhoval a prošel přitom celou řadou svých životních maturit. Peckovo dětství, jinošství a raná dospělost padly vjedno s koncem bachovského absolutismu, schmerlingovským intermezzem, pruskou okupací Prahy i chleborádovskou epizodou počátků organizovaného socialistického dělnického hnutí. Střídal jedno chudinské bydliště za druhým; v tom výčtu nechyběl ani Černínský palác. Poměrně záhy se Peckovi stěhovali na Smíchov do míst dnešní ulice V lesíčku. Tady absolvoval na Malé Straně obecnou školu U svatého Mikuláše a následně průmyslovou školu U svatého Jakuba na Starém Městě a odbornou zlatnickou školu. Své vzdělání ukončil jako kamenický učeň. Snaha přispět chudé rodině ho vedla k poměrně častému střídání míst i profesí (dělník v porcelánce, kovodělník). O dělnické bídě té doby nemusel psát; on ji žil a znal až příliš důvěrně.

Záhy se u něj projevily literární sklony. Jako přednost se projevila jeho znalost němčiny a německé literatury (podle Soukupa i francouzské). Bytostný autodidakt tak nabyl širokých vědomostí historických, národohospodářských a sociálně vědných. Pokoušel se i o francouzštinu a ruštinu. Mimořádně silně byl ovlivněn tradicemi revolučních let 1848 a 1849 i rokem pařížské Komuny (1871). Ve zkratce se vyrovnal i se staročeskou (staroliberální) a mladočeskou (mladoliberální) politikou; prošel tak cestou, která ho vedla k rodící se sociální demokracii; byl jedním z přímých aktérů tohoto procesu. A spolu s ním stejně v Předlitavsku rostlo a zrálo emancipující se dělnické hnutí. 1. prosince 1867 byl ve Vídni (prakticky současně s prosazením prosincové ústavy) založen Dělnický vzdělávací spolek. 13. prosince 1869 proběhla ve Vídni před parlamentem (říšskou radou) mohutná dělnická demonstrace; následovala nesmlouvavá černožlutá perzekuce, ale rodný list nového společenského jevu byl zaznamenán a nebylo možné ho zastavit. Od té chvíle rodná data hnutí byla i vrcholnými životními vzepětími mladičkého a později zralého Pecky.

Vyhraňování demokratického socialismu

Krystalizačními body prakticky paralelně vznikajícího českého dělnického hnutí se staly Dělnické besedy v Karlíně (založena 17. února 1867), Malé Straně (vznikla 20. června 1869) a Smíchově (začala působit v červenci 1869). Paralelně působily i chleborádovské Ouly (vznikly 17. prosince 1867) a o několik dnů dříve vyšlo první číslo periodika Dělník (1. prosince 1867). Právě v tomto prostředí se pohyboval rychle dospívající autodidakt (písmák) Pecka. R. 1869 byl zveřejněn i jeho první příspěvek věnovaný památce národního mučedníka Karla Havlíčka Borovského (1821–1856).

Snad všechna období novodobých českých a československých dějin jsou obtížně vyložitelná; tím spíš to platí pro Peckův život. Ke svému socialistickému přesvědčení se odrážel od čtyřicátnického radikálního demokratismu a osobností typu básníka a žurnalisty Jana Nerudy (1834–1891), spisovatele a novináře Jakuba Arbesa (1840–1914), básníka Josefa Václava Sládka (1843–1912), publicisty Josefa Baráka (1833–1883), zakladatele českého křesťanského socialismu Tomáše Josefa Jirouška (1858–1940) a spisovatele dr. Antala Staška (1843–1931). Co jméno, to milník na autodidaktově ztotožňovací cestě k socialismu a marxismu.

Kromě prózy se snažil Pecka zaujmout své místo i v poezii; umělecky se tak zařadil mezi ruchovce. Při jeho debutu možný budoucí básník dokonce předešel žurnalistu. 15. května 1870 připomněla rodící se čelná osobnost českého socialismu památku Karla Havlíčka Borovského, aby ještě dříve – v 19 letech – v článku Rovnost nebo svoboda na stránkách Dělníka postulovala dělnické hnutí jako logický článek obecně historického vývoje. V druhém svém článku Můžeme též rozhodovat? vyvozuje na příkladu francouzského a německého proletariátu hlavní emancipační cíl dělnického hnutí: adekvátní účast na politickém rozhodování. Autodidakt byl – je to příznačné – členem jak Smíchovské, tak Malostranské besedy. Na jaře 1870 se stal jednatelem právě té smíchovské.

To všechno se dálo na počátku sedmdesátých let. Doby táborového hnutí a pařížské Komuny. Nezdar tzv. fundamentálek (1870–1871) i ohlas povstaleckých snah ve Francii (březen–květen 1871), ale také ještědský tábor v srpnu 1870 a předčasná smrt průkopníka demokratického socialismu Frýdlanťana Josefa Krosche (1840–1870) v kasematech Novoměstské radnice v květnu 1870 urychlily dozrávání českého socialismu i s ním propojeného většinového českého socialistického dělnického hnutí. Pecka, který žil v epicentru tohoto bouřlivého dění reagujícího na stupňující se vnitřní krizi podunajského habsburskolotrinského soustátí, tím vším nemohl nebýt nedotčen. Zesílila i jeho povědomost o Marxově První internacionále.

První kroky

I když tovární proletariát početně rychle rostl, vnější působení rychle sílící kapitalistické ekonomiky vedlo k tomu, že zhruba do poloviny osmdesátých let ve vedení hnutí převládali maloživnostníci a malovýrobní proletariát. Nezanedbatelný byl i vliv socialistické větve mezi našimi čechoamerickými krajany; jejich přední osobnost Lev J. Palda (1847–1913) byl ve stálém kontaktu s pražskými „ultralevými“ socialisty. Pecka to také zachytil ve své vzpomínce: „Jak došly do Prahy první zprávy o povstání pařížském, vzbudily u členů staré gardy (ti „nejstarší“ byli zpravidla třicátníky – JM) nadšení ohromného a usneseno oslavit v soukromém kroužku tuto revoluci. Červený (rudý – JM) prapor vlál v místnosti a přítomní zpívali nadšeně písně svobody … Sociálně demokratický duch u českého dělnictva již tak probuzen, že i v Praze oslavena revoluce pařížská v soukromé schůzi v hostinci U bílého slona. …“ V pramenu nad jiné názorném, policejních relacích z té doby, se mluvilo o ideji socialistickokomunistické republiky.   

Zcela bez zpráv o kontaktech s ústředím Internacionály, uvedených v policejních relacích, tedy pražské, vídeňské, ale i liberecké a brněnské centrum nebylo: „Sociální revoluce vyvolává v dělnických kruzích a u zdejší demokracie skutečný jásot.“ Průvodní citové odezvy stavějící smělé záměry v jasné nadsázce (to bouřili mladí lidé) vyvolávaly v policejních kruzích nemalé obavy. Radikální osmačtyřicátnický demokratismus se tu prolínal s rodícím se demokratickým socialismem i anarchismem a zrcadlil tyto tendence v stupňující se radikalizaci Dělnických listů. Ozývali se i obojí liberálové čeští a jejich němečtí (austroněmečtí) souputníci. Tento vývoj se zrcadlí i v Peckově článku Na prahu budoucnosti z května 1871: „Žádný nedávej nic na křivá slova, že snaha lidu jest fanatismus, žádný nevěř, že komunismus je přemrštěnost; slova taková pocházejí od strany nepřátel lidu a svobody, kteří vědí, že kdyby zaveden byl jiný pořádek na základě volnosti (svobody – JM), ztrácí tím existenci svoji.“ První redaktor nově založených Dělnických listů, májovec Josef Barák (1833–1883) byl poměrně rychle vystřídán Václavem Ratolístkou.

První polovina sedmdesátých let předminulého století byla tedy dobou postupného posilování socialistické orientace, vzájemným sbližováním se předlitavských center vznikajícího hnutí a ve znamení posunu od ne příliš souvislé sítě spolků k soustavné politické organizaci. V tomto případě také směřováním k zakládacímu neudörfelskému sjezdu (1874), který byl citelně ovlivněn ustavujícím sjezdem radikálního křídla budoucí SPD (gothajský sjezd 1875) v durynském Eisenachu (1869). České hnutí, které mělo své zastoupení i ve Vídni a ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), sdílelo s libereckými sociálními demokraty také kontakty na eisenašské; původně šlo o starší historickou vazbu tras severočeských tovaryšských cest, které směřovaly zpravidla přes Sasko do ostatního středo- a západoevropského (mikro)světa; byly „vyšlapávány“ od 17. století.

Boj o ideové směřování Dělnických listů probíhal i během dalších měsíců první poloviny sedmdesátých let. Klíčovou otázkou především bylo vznikající odborové hnutí, které po odchodu Jana Bavorského (1841–1891) nakonec našlo svou oporu v sílících aktivitách Josefa Boleslava Pecky. Platilo to pro hnutí strojníků (posléze vytvořena Strojnická beseda), i tkalců, v němž se Pecka bezprostředně angažoval. Na jaře 1873 se začalo prosazovat hnutí pražských krejčovských dělníků vedené mladičkým Ladislavem Zápotockým (1852–1916). Mladý krejčovský dělník se stal záhy i pilným publicistou. Dalším projevem vzestupu aktivity sociálních demokratů se stala 15. června 1873 velká veřejná dělnická schůze svolaná do zahradního sálu na Střeleckém ostrově; mimo 2 000 účastníků v sále jí naslouchaly další stovky účastníků u otevřených oken. Jejími zapisovateli byli slévač Pecka a krejčí Zápotocký. V závěrečné rezoluci (usnesení) byly formulovány požadavky na zakládání odborných průmyslových škol, pořádání průmyslových výstav, konání odborných přednášek, zakládání (spolkových) knihoven a zkrácení pracovní doby. Důležitý byl i požadavek bezplatného vyučování v národních, středních a odborných školách. Tyto požadavky obsahoval i o rok dříve zveřejněný první sociálně demokratický program.