Sociolog Jan Keller tentokrát představuje ve své komentované recenzi knihu ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál ve 21. století, která vyšla také v češtině.
Kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho vyšla na podzim roku 2013 v pařížském nakladatelství Seuil. V roce 2015 ji vydalo v českém překladu nakladatelství Universum.
Kniha vzbudila velkou pozornost a vyvolala kromě řady pozitivních ohlasů i silnou kritiku. Autor se svým početným kolektivem v ní shromáždil impozantní databázi vypovídající o vývoji příjmů a daní v mnoha zemích Evropy a ve Spojených státech od konce 19. století až do současnosti. Bylo mu vytýkáno, že jeho data nejsou kompletní a že je interpretoval nesprávným způsobem.
Podáváme nejprve přehled Pikettových tvrzení, abychom se v závěru vyjádřili alespoň k některým námitkám jeho kritiků.
Základní myšlenka knihy
Piketty se zabývá vývojem nerovností na obou stranách Atlantiku za posledních více než sto let. To, zda se míra nerovnosti ve společnosti zmenšuje, anebo naopak narůstá, je dáno poměrem mezi mírou zhodnocování kapitálu a tempem ekonomického růstu.
Autor tvrdí, že v současné době se jak v USA, tak také v Evropě vrací situace, která tady byla v době předcházející první světovou válku. Tehdy i dnes výnosy z kapitálu výrazně převyšují tempo růstu ekonomiky. Naopak v průběhu většiny 20. století se nerovnost snižovala, a to jednak v důsledku dvou světových válek, jednak v důsledku daňových a dalších opatření reagujících na světovou hospodářskou krizi třicátých let.
Dvě oblasti zvyšování nerovnosti
Nerovnost, jíž jsme svědky v současné době, začala narůstat už od 70. let 20. století, ve Spojených státech o něco rychleji než v Evropě.
Jednak začínají být vypláceny zlomku horních manažerů enormně vysoké mzdy. Tato forma příjmové nerovnosti se prosazuje především v anglosaských zemích.
Zároveň prudce stoupá nerovnost majetková. Tento proces není omezen v prvé řadě na anglosaské země, je univerzální.
Příjmy čili důchody mohou být dvojí. Mohou plynout buďto z práce (mzdy, platy), anebo z vlastnictví kapitálu (kapitálové příjmy). Mírou výnosnosti kapitálu se rozumí to, co v průměru vynáší ročně kapitál ve formě zisku, dividend, úroků, nájmů apod.
Termíny kapitál, majetek, bohatství používá Piketty záměrně. Za kapitál tedy považuje nejen výrobní prostředky, ale veškerý majetek včetně vlastního domku. Zhruba polovinu takto široce definovaného kapitálu tvoří nemovitosti určené k bydlení, druhou polovinu představuje výrobní kapitál.
Příjmové nerovnosti
Piketty dokládá, že v letech 1910 až 1920 pobíralo v USA deset procent nejbohatších domácností na příjmech z výkonu profese i z kapitálu 45 až 50 % národního důchodu. Tento jejich podíl klesl v průběhu zhruba půl století na 30-35 % národního důchodu.
Od sedmdesátých let 20. století však dochází opět k prudkému nárůstu příjmové nerovnosti a v letech 2000 až 2010 pobírá deset procent nejbohatších už zase 45-50 % tak jako v dobách kolem první světové války.
Za příčinu nárůstu příjmové nerovnosti považuje prudký vzrůst nejvyšších platů zejména manažerů velkých nadnárodních firem, který probíhá souběžně s poklesem zdanění vysokých příjmů. Pokud bude tento trend pokračovat, pak v roce 2030 bude pobírat v USA 10 % horních vrstev skrze své příjmy z kapitálu a z práce už 60 % národního důchodu. Na dolní polovinu obyvatelstva zbude jen necelých 15 % národního důchodu. Z toho plyne, že střední vrstvy, které vymezíme jako 40 % populace mezi horním decilem a dolní polovinou obyvatelstva, by pobíraly něco přes čtvrtinu národního důchodu.
Specifický vývoj probíhá na samotném vrcholu příjmové pyramidy.
Čím výše jdeme, tím početně menší skupiny pobírají nesrovnatelně více než ti přímo pod nimi. Ve Spojených státech raketově vzrostly příjmy nejbohatšího jednoho procenta ekonomicky aktivních.
Mzdy horního decilu rostly v USA přitom velmi nerovnoměrně. Celých 9 % z horních 10 % si pomohlo sice nadprůměrné, ale zdaleka ne tak markantně jako nejvyšší jedno procento. A v případě 0,1 % těch úplně nejlépe vydělávajících příjmy doslova explodovaly. To se nedá vysvětlit ani jejich údajnou špičkovou odborností. K této explozi nejvyšších příjmů dochází přitom v době, kdy průměrné mzdy v zemi stagnují.
Výsledek: Nejlépe placená tisícina zaměstnanců (0,1%) pobírala v roce 2000 v USA 2 % národního důchodu. V roce 2010 už pobírali 10 % národního důchodu. To znamená, že jejich příjmy z práce jsou stokrát vyšší, než kolik činí průměrná mzda, a dále rostou
Majetková nerovnost
Piketty dokládá, že od sedmdesátých let 19. století až do první světové války byl v zemích, jako je Velká Británie, Francie či Německo, objem soukromého majetku šestkrát až sedmkrát vyšší než roční objem národního důchodu.
Od první světové války do padesátých let 20. stol. byl jen dvakrát až třikrát vyšší. Od poloviny 20. století však opět začíná narůstat a roku 2010 je už zase 5x až 6x vyšší než roční objem národního důchodu. Je to výrazem toho, že při nízkém tempu ekonomického růstu (v průměru o jedno až dvě procenta) a při vysoké míře kapitálových výnosů (v průměru zhruba o pět procent) se nahromaděné majetky rozrůstají rychleji než národní důchod. Jinak řečeno, zděděný majetek roste rychleji, než majetek vytvořený vlastní prací čili narůstá zvýhodnění těch, kdo žijí z dědictví.
Opětovný nárůst majetkové nerovnosti podpořilo, podle Pikettyho, hned několik faktorů. Patří mezi ně nástup neoliberální politiky na přelomu 70. a 80. let 20. století s jejím důrazem na nízké a rovné daně, ale také rozpad východního bloku počátkem 90. let a rozvoj finanční globalizace a deregulace od začátku 90. let 20. století. To vše dohromady umožnilo kapitálu dosáhnout od roku 1913 nepoznané prosperity.
Výsledkem nové vlny majetkové nerovnosti je, že horních deset procent dnes vlastní v Evropě 60 % veškerého majetku. V USA vlastní horní decil dokonce 70 % majetku. Přitom dolní vrstvy, tedy chudší polovina společnosti, vlastní dnes tak jako před sto lety zhruba jen 5 % majetku. Střední vrstvy (tedy 40 % domácností mezi horními a dolními) vlastní v Evropě přibližně jednu třetinu všech majetků a v USA necelou čtvrtinu. (Přitom žije je ve středních vrstvách již z definice čtyřikrát více lidí než v horním decilu.)
V průběhu poslední stovky let došlo ovšem k výraznému poklesu podílu nejbohatšího horního 1 % na majetku. Zatímco na počátku 20. století vlastnilo nejbohatší procento v Evropě více než polovinu veškerého majetku (a mohlo pohodlně žít z renty), dnes vlastní „pouze“ 20 až 25 % majetku.
Pokles majetku nejvyššího procenta byl ve 20. století kompenzován vzestupem střední třídy. Dnes jsme svědky opačného procesu. Pokud by se v průběhu 21. století dostaly majetkové nerovnosti zpět na úroveň 19. století, přišla by střední třída o polovinu svého podílu na národním majetku. Dnes vlastní zhruba jednu třetinu, pak by vlastnila nějakých 15 či 16 %.
Pikettyho závěr: „Na začátku 21. století dosahují některé typy majetkové nerovnosti, o nichž jsme byli přesvědčeni, že patří minulosti, znovu historicky rekordní úrovně a někdy ji dokonce i překonávají“ (str. 525). Výsledkem je, že někteří jednotlivci jsou stejně bohatí jako celé státy (tamtéž).
Otázka daní
Až do první světové války ve většině států neexistovala daň z příjmů, ani daň ze zisku firem. Povinné odvody představovaly v bohatých státech v letech 1900-1910 méně než 10 % národního důchodu. Přitom rozpočty na školství a zdravotnictví v 19. století obvykle nepřekračovaly 1 až 2 % národního důchodu.
S celkovými odvody ve výši 7 až 8 % národního důchodu je možno plnit všechny hlavní státní funkce (policie, spravedlnost, armáda, diplomacie, veřejná správa), ale to je zhruba všechno.
V letech 2000 až 2010 představují povinné odvody již něco mezi 30 % (USA) a 55 % (Švédsko) národního důchodu. Za pouhých padesát let 20. století tedy podíl daní a veřejných odvodů (především sociálního pojištění) na národním důchodu vzrostl v rozvinutých zemích na trojnásobek až pětinásobek. Od 80. let 20. století do druhé dekády 21. století se tento podíl stabilizoval, i když v různých zemích na různých úrovních.
Na zajištění základních funkcí státu tak jako v 19. století stále stačí necelá desetina národního důchodu. Zbylou čtvrtinu až třetinu národního důchodu, který dnes připadá v různých zemích na odvody, lze rozdělit na dvě poloviny.
První tvoří veřejné výdaje na vzdělání a zdravotnictví, náhradní důchody a sociální transfery. Dohromady to představuje ve všech rozvinutých zemích počátkem 21. století něco mezi 10 až 15 % národního důchodu.
Náhradní důchody (starobní důchody, dávky v nezaměstnanosti) a transfery (rodinné přídavky, sociální minima) tvoří ve většině těchto zemí také 10 až 15 % národního důchodu. Ze všech náhradních důchodů a transferů představují výdaje na důchody seniorů něco mezi dvěma třetinami a třemi čtvrtinami. (Poznámka na okraj: Průběžný důchodový systém byl zaveden po druhé světové válce po zkušenostech z 20. a 30. let, kdy se celá generace, která investovala peníze na penzi na kapitálových trzích, zruinovala.)
Dávky v nezaměstnanosti činí obvykle 1 až 2 % národního důchodu.
Sociální minima činí necelé 1 % národního důchodu. Právě tyto výdaje jsou však nejvíce zpochybňovány.
Prostředky na všechny tyto výdaje do sociální oblasti byly získány díky tomu, že v průběhu 20 století byly zaváděny progresivní daně, které zatěžují vyššími sazbami nejvyšší příjmy, zejména příjmy z kapitálu, a také největší dědictví.
Ve Spojených státech a ve Velké Británii v 70. a 80. letech 20. století výrazně omezili daňovou progresi. Shodou okolností v téže době, kdy v těchto zemích raketově vzrostly vysoké odměny. Jen o něco později byl v Evropě nastartován daňový závod ke dnu. Opět vlastními slovy autora: „Zvyšování daňové konkurence v kontextu volného oběhu kapitálu vedlo během posledních desetiletí k bezprecedentnímu rozvoji režimů výjimek pro kapitálové důchody, které jsou dnes téměř na celém světě z velké míry z režimu progresivní daně vyňaty. To platí především v evropském prostoru rozdrobeném do řady malých států, které se zatím nedokázaly dohodnout ani na minimální spolupráci v daňové oblasti. Výsledkem je nekonečný boj o snížení daně ze zisku společností a vyloučení úroků, dividend a dalších finančních příjmů ze všeobecného režimu zdanění, kterému podléhají příjmy z práce“ (str. 555).
Taková daňová konkurence vede k nadvládě spotřebních daní, tedy v podstatě k daňovému systému 19. století, který vylučuje progresivitu a zvýhodňuje ty, kdo mohou spořit.
Daň z majetku
Piketty varuje, že bez přijetí příslušné politiky je riziko nekonečného narůstání podílu nejvyšších majetků na světovém jmění velice vysoké. Proto navrhuje zavést roční progresivní daň vybíranou z kapitálu na individuální úrovni, tj. z čisté hodnoty aktiv jednotlivců z jejich vkladů na bankovních účtech, z obligací a podílů ve společnostech i z nemovitostí. Z této daně by se odpočítávaly dluhy a daň by se průběžně upravovala podle výnosů majetku z předcházejících let.
Piketty nabízí několik variant výše zdanění. Navrhuje například osvobodit z této daně majetky nižší než jeden milion eur (varianta: 0,1% daň z majetku mezi 200 000 až 1 milionem eur). Majetek ve výši od jednoho do pěti milionů eur zdanit jedním procentem. Majetek nad pět milionů eur zdanit dvěma procenty a majetek vyšší než jedna miliarda eur zdanit pět až deseti procenty.
Piketty má spočteno, že výnos z takové daně by přinesl zemím Evropské unie souhrnně sumu ve výši mezi třemi až čtyřmi procenty národního důchodu ročně.
K tomu dodává: „Představa skutečně celosvětové daně z kapitálu je zřejmě utopií, ale na úrovni regionální či kontinentální by se úspěšně aplikovat dala, především v Evropě, kde by ji pro počátek mohly zavést státy, které si to budou přát“ (str. 525).
Jak dále konstatuje Piketty: „Progresivní daň ze soukromého majetku je nástrojem, jenž umožní, aby kontrolu nad kapitalismem znovu převzal veřejný zájem, a přitom se opírá o soukromé vlastnictví a konkurenci“ (str. 600).
Čistým majetkem v hodnotě vyšší než jeden milion eur disponovalo v roce 2013 zhruba 2,5 % dospělé evropské populace. Na tato dvě a půl procenta nejbohatších Evropanů připadá 40 % celkového jmění, tj. asi 200 % evropského HDP. Celkem představuje soukromé vlastnictví v Evropě víc než pětinásobek hodnoty evropského hrubého domácího produktu, který činí přibližně 15 bilionů eur ročně.
Daň placená z majetku vyššího než jeden milion eur by přinesla ročně ekvivalent 2% evropského HDP, tj. cca 300 miliard eur.
Piketty připouští, že daně z majetku v různých zemích samozřejmě existují. Jsou ale nízké, neprogresivní, neberou ohled na inflaci a mají řadu výjimek. Navíc je obtížné zavést a udržet je v rámci jednoho státu. Řešením by byla daň celoevropská.
Zadlužení států
Evropa prožívá obrovský paradox: Je zároveň kontinentem s nejvyšším soukromým majetkem na světě a zároveň kontinentem, který má největší problémy s vyřešením krize svého veřejného dluhu.
Horních deset procent nejbohatších, kteří vlastní 60 % veškerého majetku, vlastní zároveň z velké části i státní dluhy v podobě dluhopisů.
V podstatě jsou nejbohatší domácnosti dost bohaté na to, aby si koupily veškerý veřejný majetek v Evropě. Prodej všech veřejných budov, tedy škol, gymnázií, vysokých škol, nemocnic, nádraží, pošt, vězení, policejních stanic, kasáren aj. by umožnil vyrovnat státní dluhy.
Jinými slovy: hodnota veřejného majetku v celé Evropské unii je dnes zhruba tak vysoká jako souhrnná výše státních dluhů všech zemí EU.
K čemu by došlo, pokud by si soukromníci veškerý veřejný majetek koupili? Místo toho, aby státní dluh vlastnily nejmajetnější domácnosti prostřednictvím svých finančních investic, staly by se tyto domácnosti majiteli škol, nemocnic, policejních stanic atd. Patrně by jim byl vyplácen nájem, aby daná zařízení mohla pokračovat v chodu. Úroky z veřejného dluhu ostatně dnes zatěžují veřejný rozpočet stejně, jako by ho zatěžoval takový nájem.
Nepříjemným důsledkem takového řešení by bylo, že by došlo k naprosté privatizaci státu. Pominula by iluze, že stát je věc veřejná.
Pokud by státní dluhy vyrovnali soukromníci nákupem všeho veřejného majetku, stát by již nemusel platit úroky z dluhů. To může být jeden z důvodů. proč si soukromníci veškerý veřejný majetek nikdy nekoupí. O úroky ze státních dluhů by přišli.
Souhrnný státní dluh všech zemí EU je ovšem nejen tak vysoký jako hodnota veškerého veřejného majetku v Evropě, ale zároveň zhruba tak vysoký jako roční hrubý domácí produkt EU, tedy 15 bilionů eur.
To znamená, že daň ve výši 15 % ze všeho soukromého majetku by ho za jeden rok celý splatila. (Hodnota soukromého majetku je totiž, jak již bylo zmíněno, zhruba 5x až 6x vyšší než roční HDP Evropské unie.)
To vše uvádí Piketty jen pro ilustraci. Nepožaduje, aby lidé zaplatili na umoření existujících státních dluhů 15 % svého majetku. Jednak by to bylo kruté vůči menším majetkům, jednak není důvod splácet celý dluh, hodně by pomohlo splatit třeba jen jednu třetinu.
Závěry a kritika
Piketty předpokládá, že v dohledné budoucnosti bude činit tempo ekonomického růstu na obou stranách Atlantiku v průměru zhruba jedno až dvě procenta. Míra výnosu kapitálu se přitom bude pohybovat mezi 4 až 4,5 %. To znamená, že majetek pocházející z minulosti poroste rychleji než produkce a mzdy.
Velcí podnikatelé budou směřovat k tomu, stát se rentiéry a vládnout stále více těm, kdo disponují pouze svou vlastní prací. Podle autora takto vyhrocené majetkové rozdíly nijak nesouvisejí s podnikatelským duchem a nijak nepodporují růst.
Ve 20. století přerušily tento trend dvě světové války, které výrazně snížily výnos z kapitálu a daly vzniknout iluzi, že došlo ke strukturálnímu překonání kapitalismu a jeho základního rozporu.
Bez progresivní daně z kapitálu se opět vrátíme k nerovnostem z 19. století.
Kromě nadšeného ohlasu vyvolala Pikettyho práce také vlnu kritiky. Bylo mu například vytýkáno, že podcenil příjmy chudší části společnosti, neboť do nich nezapočítal sociální transfery, o kterých sám hovoří a které představují zejména ve druhé polovině 20. století nezanedbatelné částky vylepšující životní úroveň těch hůře disponovaných.
Ze sociologického hlediska není těžké v této věci Pikettyho bránit. Sociální transfery vylepšují bilanci hospodaření domácností právě jen nižších příjmových vrstev. Teze o zhoršování podmínek středních vrstev není touto námitkou nijak dotčena. Právě naopak. Při bližším pohledu zjistíme, že hlavním sponzorem sociálních transferů se stávají ve stále vyšší míře střední vrstvy, takže vylepšování životní úrovně nižších příjmových kategorií se děje převážně na jejich účet.
Samotný Piketty odhaduje pro Francii, kde míra zdanění národního důchodu činila v roce 2010 celkem 47 %, že polovina obyvatel s nejnižšími příjmy odevzdává na daních 40 až 45 % svých příjmů (jedná se především o daně nepřímé, zejména DPH), střední vrstvy odevzdávají na daně 45 až 50 % svých příjmů, ale desetina nejbohatších odevzdává pouze necelých 35 % svých příjmů.
Degresivita je dána tím, že v příjmu nejbohatších je vysoký podíl příjmů z kapitálu, které jsou z velké části vyloučeny z progrese.
Nejde však jen o to, že přilepšení nižším vrstvám jde převážně z kapes vrstev středních. Piketty ve svých výpočtech abstrahuje od existence daňových rájů. Ty umožňují „optimalizovat“ daňovou povinnost velkým firmám a nejbohatším, v mnohem menší míře středním vrstvám a prakticky vůbec ne vrstvám chudším. (Piketty nebere v úvahu ani příjmy z dědictví, které je mnohem méně zdaněno než jiné příjmy.)
Pokud bychom měli možnost zjistit nejen to, jaká je oficiální daňová povinnost, ale také to, kdo kolik na daních ve skutečnosti zaplatí, míra nerovnosti ve společnosti by vystoupila ještě plastičtěji.
Sám Piketty na kritiku průběžně reaguje, své výpočty zpřesňuje a data doplňuje. Součástí jeho knihy je internetová příloha, která se podle nově zjištěných poznatků ustavičně vyvíjí.
(Thomas Piketty: Kapitál ve 21. století. Universum, Praha 2015, 664 stran)