Ilona Švihlíková píše o tom, jak jsou “praví Pražáci” občany svého druhu, kteří jsou nad “běžné” starosti povzneseni.
Jak víme, priority a chování Pražana se hluboce liší od zbytku republiky, jak je dlouhodobě vidět na volbách. Pravý Pražák se nezaobírá běžnými starostmi, je nad ně povznesen a vyburcovat ho z urputného vydělávání peněz na zaplacení šestimilionové hypotéky za 3+1 na sídlišti dokáže jen morální dilema obrovského významu.
Uvažme, že praví Pražané například vůbec nic nenamítají proti tomu, že se jim Praha rozpadá před očima. Pravý Pražák (pravý v mnoha významech toho slova) se totiž domnívá, že úkoly typu „dostat se do práce, dostat se z práce, dostat se na nákup“ apod. jsou součástí zvláštní videohry, která odměňuje schopnost vyhýbat se padajícím mostům, uzavřenými silnicím, zablokovaným výlezům z metra apod. Je to něco jako Mario Brothers – nutnost přeskakovat, vyhýbat se nástrahám a dostat se tak úspěšně k cíli. Hra se nyní dostala na vyšší level, protože za překonání Žižkova jsou v očích pravých Pražanů speciální bonusové body.
Pravé Pražany nevyburcují k protestní aktivitě samozřejmě ani umrzlí lidé bez domova, v očích toho pravého Pražana, který v 90. letech volil tenisovou raketu Václava Klause, jsou to lidé, kteří si za to můžou sami, prostě selhali v tržní ekonomice. Miliarda za Opencard je také zkrátka nepovedeným podnikatelským projektem, kterých v tomto řádu najdeme v Praze značné množství. To se holt v tržní ekonomice stává, že. S pravým Pražanem nepohne ani kontinuální zástavba odpudivých developerských projektů, stejně jako setrvalá snaha zničit veškerou zeleň. To jsou pro pravého, tvrdého Pražana jen marginální problémy, před nimiž uteče do soukromí své chalupy za Prahou.
Jenže pokud se objeví otázka skutečně zásadního významu, která ovlivňuje každodenní život pravého Pražana, jako je například jakýsi Ondráček v komisi, o níž neměl ještě před týdnem ani tušení, pak se vydává, vyzbrojen srdíčkem Václava Havla do ulic, bez ohledu na to, že ví, že domů půjde pěšky, protože tramvaj buď nepřijede vůbec, nebo se jí mezitím změní trasa a náhradní doprava nebude zavedena.
Podobně pravý Pražák plamenně bojuje za svobodný Tibet a zabalí se do vlajky země, o které jinak ví úplný ….. nic.
Pravý Pražan zkrátka ignoruje ty „malé“, pofidérní věci, skousne nepohodlí, okrádání, předražování bytů a svítí zbytku republiky jako morální maják v těch skutečně zásadních otázkách.
Pokud se naše země má morálně pohnout dál a tyto záviděníhodné vlastnosti přenést i na méně uvědomělé občany zbytku republiky, je potřeba, aby se občané z regionů vydali do Prahy a „nasáli vzduch, který pravý Pražan dýchá.“ Je tedy potřeba udělat přesný opak, než navrhovali někteří členové naší společnosti, kteří chtěli vysílat mládež do zaostalých regionů a šířit tam pravdu a lásku. Praha jako gravitační centrum veškerého dění musí občany nasát, přetvořit a vyslat do zbytku republiky až poté, co pochopí vyšší smysl všeho jednání, který pravý Pražan tak neochvějně sleduje.
(Ale nejezděte přes Libeň, jo a taky přes Žižkov ne, víte tam opravujeme 700 metrů silnice 8 měsíců. Nejlepší bude vlastní helikoptéra…)