Ivo Šebestík ve svém komentáři shrnul hned několik ztracených iluzí a rozpadlých mýtů 90. let 20. století. Jaká střízlivá realita je nahradila?
Odpověď na tuto otázku by mohla být jednovětá: „Většina legend a iluzí se rozplynula.“ Vzhledem k tomu, že moderní věk je velice dynamický, i pokud jde o vyhasínání mýtů, můžeme shlížet svrchu na staré Řeky, kterým trvalo dva tisíce let, ba i více, než odhalili, že Afrodita se nezrodila z mořské pěny. Ba možná se nezrodila vůbec.
Jenže toto je asi slabá útěcha vstříc realitě, jež se nám takto po dvaceti a více letech vyjevila. Ale teď už docela vážně. Celá řada věcí, které provázely velká očekávání po listopadu 1989, se pod tlakem rychle se měnícího světa přeplněného krizemi a konflikty ukázala být nejenom jiná, než se zdála ve snech z období konverze a transformace, ale nabyla podoby téměř nebo i zcela opačné. Podívejme se na několik proměněných veličin, které patří snad k těm nejpodstatnějším:
Z laskavého otce nevyzpytatelný poručník
1. Spojené státy, které byly v časech přechodu Československa od Východu na Západ, vnímány a hlavně prezentovány, jako garant světového bezpečí a mocnost nezištně a velice obětavě usilující o obdarování bývalých světských satelitů demokracií, svobodou a prosperitou, se postupně staly velmocí extrémně bezohlednou nejenom vůči rivalům a nepřátelům, ale také vůči spojencům. Z vlídného otcovského vzoru demokracie, z přítele nad jiné nejvěrnějšího, se stala nevyzpytatelná, nevypočitatelná velmoc užívající své hospodářské dominance a vojenské síly k donucování všech ostatních. Mocnost, která se nezastaví před ničím, aby dosáhla svého. Navíc stát, který nedodržuje ani již uzavřené dohody. Zkrátka, Spojené státy, nesporně v důsledku až příliš rychlých změn v geopolitickém prostoru, odkryly karty a nikdo na celé planetě, už nemůže pochybovat o tom, že tato mocnost je vším, jenom ne tím, čím se zdála Čechoslovákům v časech, jež byly vskutku revolučními, leč v jiném smyslu, než v jakém se revolučními měly zdát.
Nevlastní děti do rodiny
2. Druhým prozřením bylo zjištění, že malé státy bývalého sovětského bloku nebyly přijaty do sféry Západu jako rovnocenní partneři. Transformace jejich ekonomik, jež byla conditio sine qua non onoho přijetí na Západ, vložila tyto státy – a s nimi i jejich národy – plně pod kontrolu velkých západních koncernů, bank a institucí, které si nadnárodní korporace vytvořily za účelem dominance na velké části planety. V případě České republiky tento jev provázelo paralelní odevzdání státu do sféry vlivu Německa. Takto se optika bratrského nezištného „přijímání do rodiny“ proměnila v realističtější náhled, podle kterého se západní kapitál svým vítězstvím v první fázi studené války, vedené proti Sovětskému svazu, v jeho satelitech v podstatě zmocnil válečné kořisti. Druhá fáze studené války, vedené nyní západním kapitálem proti Rusku, neusiluje o nic jiného, než se podobným způsobem zmocnit i Ruska bohatého zejména na suroviny.
Politická kultura na rychlé skluzavce směrem dolů
3. Třetí zjištění je tragicky úsměvné. V podstatě již bezzubá gerontokratická nomenklatura bývalého „reálně socialistického“ režimu v Československu opustila své pozice (v některých případech jsa unavena i ochotně a ráda), aby na její místa nastoupila nová krev demokratů, ctitelů plurality názorů, lidí nesmírně čestných a obětavých. A taktéž i osobně sympatických, jakým jejich charisma tryská z obličejů a kolem hlav vytváří svatozář. I nestalo se. Zprvu se zdálo, že nová generace teprve přijde, neboť musí dorůst svých pozic. I nepřišla a nedorostla a optimisté zaplakali. Očekávání příchodu lidí důvěryhodných, kultivovaných, odborně zdatných, oddaných zemi a národu vyšla naprázdno. Vlastně se stal pravý opak. Česká politická scéna byla volby od voleb horší a horší. Politická kultura se stala vpravdě příšernou, pluralita názorů ustoupila ubohému pavlačovému hašteření, ve kterém se úplně ztratila jakákoliv kvalita názorů. Slovník zhrubnul a stal se ubohým, veškeré charisma vyletělo z oken Strakovy akademie, Poslanecké sněmovny i Senátu, ve vzduchu bezmocně zatřepotalo křídly a střemhlav se v zoufalství vrhlo do Vltavy. Při pohledu na české politické reprezentace ztrácí soudný občan všechny naděje, že země může být dobře a účinně řízena doma a moudře reprezentována v zahraničí, kde vládnou nelítostné vztahy. Jak by vrcholná politika byla jakousi pomyslnou trubicí, jež nasává „materiál“ zásadně ze dna společnosti a vyšších (míněno kulturně, mravně a intelektuálně) vrstev si nevšímá.
Od dohledu strany pod dohled samozvaných elit
4. Dalším překvapením se stala média. Rudé právo řízené jedinou stranou, a jeho krajské deriváty, v tomto smyslu zmizely jsouce nahrazeny spoustou deníků a jiných periodik. Většina z nich měla jen krátkou životnost a ostatní se staly součástmi několika málo velkých vydavatelsko-nakladatelských domů, zprvu a dlouho zahraničních. Integrace majetková zplodila záhy integraci obsahovou, jež opět časně přivedla na svět integraci duševní a názorovou. Všechny tyto „integrace“, zahrnující posléze i média jiného typu, například televize, nakonec vyústily v „mediální mainstream“, což je souhrnný název pro jev, se kterým názorová svoboda a pluralita vůbec nepočítaly. A tak se přihodilo, že v denících jsou opět ke čtení toliko sportovní strany, reklamy na slevy v obchodech, černá kronika, televizní program a předpověď počasí. Zbytek mainstreamových informací lze použít terapeuticky pro pacienty trpící nízkým krevním tlakem, jako vhodný popud pro jeho zvýšení, nebo je na volně rozprostřených stranách možno sušit houby úhledně nakrájené na měsíčky. Horší situace nastává, pokud mainstream na sebe bere podobu internetovou. V tom případě se jeho strany k sušení hub nehodí.
Již úplný konec samostatnosti české?
5. A nakonec přišla otázka, ne-li přímo podezření: Je-li svět již tak absolutně provázán hospodářskými a majetkovými vztahy, že sankce uvalené na nějakou zemi se vracejí jako bumerang domů, jaká je vlastně skutečná situace malých zemí, které ke své geografické a populační „malosti“ mají ještě deficit právě v oblasti kapitálu? Řečeno ještě konkrétněji, jakou kvalitu má vlastně suverenita takovýchto států, které nemají dost kapitálu na to, aby se účastnily velké globální hry, a nemají ani vlastní osobnosti v rozhodujících bankovních a ekonomických strukturách světa? Není to vlastně poprvé, kdy malým národům (bez kapitálu) úplně mizí z obzoru naděje na úplnou státní a národní suverenitu? Naděje, která byla za Rakouska-Uherska, za nacistického protektorátu, za nadvlády stranických struktur v období sovětské dominance? Není to skutečně poprvé, kdy se malé národy, byť velmi kulturní, musí vzdát myšlenky, že si mohou opravdu samy rozhodovat o tom, jak si budou počínat jejich vlády? Respektive, jaké sankce je čekají v případě, že se doma prosadí vůle občanů, která donutí politické reprezentace k tomu, aby jednaly v zájmu státu a národa? Což téměř vždy znamená jednat proti zájmům nadnárodních korporací, které je drží pod krkem? Toť otázka více než hamletovská.
Objevuje se ale ještě jedna otázka, přinejmenším stejně naléhavá. Co když se současný svět mění ještě mnohem zásadnějším způsobem, než si kdo z nás uvědomuje? Co když bude velmi brzy úplně nesrozumitelný lidem, kteří stále ještě myslí ve starých kategoriích práva, spravedlnosti, pravdy, slušnosti, lidskosti a ohleduplnosti? Co když tyto vlastnosti už nebudou vůbec slučitelné s prostředím, které je schopno myslet pouze a jedině na finanční a hospodářský efekt, na nesmiřitelný souboj o trhy a o suroviny, a jiné abecedě už prostě nerozumí? Slova o právu, pravdě a slušnosti jsou pro takový „ekonomicko-donucovací svět“ už zcela bezobsažná. Přepočítávání každého detailu lidských životů jen na peníze, na zisk a na ztráty, úplné opuštění člověka jako kulturní lidské bytosti a jeho nahrazení souborem ekonomických kategorií, ve kterých se buďto vyplácí nebo je ztrátový, ta šílená honba za prosperitou a hospodářským růstem, není tohle všechno opravdovou vstupenkou do pekla? Návratem někam do časů předcivilizačních a předkulturních, ve kterých rozvinuté technologie působí spíš jako karikatura a symboly úpadku lidství? Planeta opic i bez jaderné katastrofy? Lidí, kteří se díky nenasytné žravosti kapitálu znovu stali nebezpečnými navzájem i sobě samým?
+++
V přehledu „ztracených iluzí“ a nečekaných prozření bychom mohli pokračovat ještě poměrně dlouho. Ale letní prázdniny jsou již v plném proudu, a tak si nekazme jejich pohodu. Spojené státy se mohou přetrhnout, aby bylo na světě pohody co nejméně, a to samo o sobě stačí vrchovatě.