Jiří Málek reflektuje výsledky komunistů v komunálních volbách před sobotním “bratrovražedným” zasedáním širšího vedení strany.
Tak nám to dopadlo špatně. Zvláště ta Praha! Tak a co s tím se dá udělat? Dostáváme se ke klíčové otázce, jak dál. První pocit je pocit zmaru. Doufejme, že brzy přejde, neboť teprve pak by nastal zmar.
Několik možná nesourodých poznámek:
První poznámka říká, že české komunální volby zase tak nevybočují z celoevropského trendu, kdy tradiční levice dostává poněkud na frak. Rozdíly jsou spíše v procentech a síle úderu než v celkovém trendu. Tedy z toho vyplývá, že to je celoevropský problém, možná se specifickými českými rysy.
Druhá poznámka doporučuje, že je třeba hodit do koše či jinak odmítnout nápady, které problém řeší „kádrově“ a to ještě lépe teď hned. Je sice jednoduché označit jediného viníka nebo pár viníků, ale realita je jiná. Podívejme se, jak se kandidátky dávaly dohromady. Kdo je aktivně tvořil, kdo je pasivně, ale disciplinovaně přijal a odhlasoval. Kdo šel třeba i do střetů o jejich složení. Kdo „moudře a zásadově“ mluvil a dnes se k tomu nehlásí, či říká – já to říkal! Kádry sice řeší vše, ale pak se musíme ptát, co to je „vše“?
Takže, co je to „vše“? To „vše“ by mělo být to, co strana, hnutí, uskupení občanů apod. nabízí jako společenské, šířeji akceptovatelné řešení občanům. A promiňte, ale v komunálu to určitě není ideová čistota programu, zvláště, když ani při největší fantazii si nelze představit, jak by konkrétní místní problém byl řešen ideologicky. Ale než mne někdo nařkne z bohapustého pragmatismu, je třeba říci, že i řešení konkrétního problému má někde v hloubi ideové ukotvení. Asi u levicové alternativy nelze očekávat, že se na řešení budou skládat především ti méně majetní, že si to občané zaplatí a ti majetní z toho budou mít jen užitek, že se budou vytvářet skvělé podmínky pro určitou vrstvu, která disponuje téměř vším a ti, kteří tam nepatří, na to budou obdivně pohlížet. Každý si jistě dovede připomenout řadu příkladů, kdy šlo stranou to klasické – rovnost, volnost, bratrství.
Za čtvrté, je vždy dobré se před obecnými soudu podívat hlouběji do dat a faktů. Někde jsem zaslechl kritiku, že Josef Skála nešel do politického boje. Není to pravda, kandidoval na Praze 2. Obvod, který snad nebyl proletářský ani za hlubokého socialismu, nakonec v rámci celého města nedopadl tak špatně. Pražský výsledek byl vzácně vyrovnaný, kromě jednoho okrajového obvodu (Horní Počernice) nikde kandidátka KSČM nepřekročila kýžených 5 % a jmenovaná Praha 2 byla relativně málo pod průměrem. Vrátím-li se k Dr. Skálovi, tak měl i hlasy od voličů jiných kandidátek. To je vidět přes obdržené hlasy, kde se projevuje křížkování. Jmenovaný dostal 3,16 % (první), druhým byl Dr. Milan Neubert (předs. SDS) s 3,05 %. Je tedy vidět, že lze postavit kandidátku s více radikálně levicovými složkami. Tedy nabídka kandidátů evidentně oslovila různé části politického spektra určitě to neznamenalo oslabení, naopak spíše to pomohlo. Při přípravě voleb bylo zde jednáno i s ČSSD. Ti ale dostali politickou kopřivku a obávali se velkého zarudnutí a šli do koalice s KDU-ČSL, Zelenými a nezávislými kandidáty. Výsledkem byli na Praze 2 čtyři zastupitelé, ale nikdo z nich není sociální demokrat, ti byli přeskákáni. Takže si nepomohli a musí doufat, že snad by se do zastupitelstva mohl jeden někdy dostat jako první náhradník, ale pak už zase na lavici náhradníka dlouho nikdo z nich není.
Je skutečností, a to je pátá poznámka, že mechanismus, který fungoval více než čtvrtstoletí se v podstatě vyčerpal. Bude potřeba změnit programování, možná částečně i lidi, které budou nové věci, postupy a myšlenky prosazovat a snažit se je realizovat. Kde brát lidi? Co se třeba podívat na ty, kteří dobře dopadli v komunálu, kteří získali nejvíce hlasů, kteří „přeskákali“ ze zadních pozic a do zastupitelstev se dostali. A kdo si dá práci prohlédnout si řadu statistik, uvidí, že jich v radikálně levicovém koutě zase tak málo nebylo. A nebyly to jen nové obličeje, někde se naopak zúročilo dlouholeté politické působení v místech (namátkou Mgr. Cinka, brněnský T. Vokoun, ing. Recman a další), kam třeba z té celostátní politiky není tolik vidět, ale místní to vidí velmi dobře. Jako Pražák mne zajímá mé město a nedá mi to ještě jednu poznámku. Týká se volby do městského zastupitelstva. Při vší bídě, když se bez emocí člověk podívá na dosažené hlasy (a zde je opět vidět ty, které přišly od voličů jiných kandidátek prostřednictvím křížkování), pak Jiří Dolejš, který není nyní moc v politické oblibě u svých spolustraníků, o 240 hlasů (celkem 14145) předstihl druhou nejúspěšnější kandidátku, která byla na pozici jedničky, i když byl až na 7. místě. Je vidět, že poptávka voličů byla názorově širší, než byla nabídka, a to také něco stálo. I když realisticky je nutno říci, že by pouhé šachy, umístěním kandidátů na kandidátce se nic moc nevyřešilo. Zde by to vyžadovalo zásadní programové přehodnocení přístupu k volbám v Praze. I ve volebním klání se liší od celé republiky, jako se pražská sociální struktura a úroveň města liší od celé republiky. Region, který je počítán mezi nadprůměrné regiony v rámci celé EU, je prostě jiný a čím dříve si to radiální levice uvědomí, tím se zvýší její šance opět mluvit do místní pražské politiky.
Co si přát? Nepodlehnout emocím, stereotypům a možná i určité předpojatosti. V jednotě je síla, i když v nových podmínkách jednota musí být postavena na trochu jiných základech, než byla před lety. A hlavně je třeba přijít s vizí, která dovede oslovit. A vizí nikdy nemůže být pouhé stýskání si po něčem, co již bylo, odnesl to nenávratně čas a dnes to oslovuje stále méně občanů.Ti chtějí nový cíl, ke kterému by mohli směřovat. A ten cíl zase tak daleko od koncepce, kterou můžeme nazývat demokratický socialismus, být nemusí.