Ivo Šebestík píše o tom, jak problém dvojí kvality potravin souvisí s celkovým polistopadovým vývojem v nejen České republice.
Na lidských dějinách je sympatické to, že se různé události, které se jejich tvůrci snaží interpretovat jinak než v souladu se skutečností, dříve či později odkryjí formou pozdních symptomů. Pozornému oku se sice odhalují už v čase, ve kterém probíhají, jenomže nad kritickým jednotlivcem téměř vždy vítězí nekritická většina, která zkrátka uvěřila oficiální a velice masivní interpretaci.
Nedávný spor o dvojí kvalitu potravin v zemích Evropské unie, patří k těmto pozdním symptomům dříve neviditelných souvislostí. Představují v zásadě „maličkost“, nicméně takovou, která může být snadno srozumitelná. Po takzvané „sametové revoluci“ v listopadu 1989 nebyla vůbec nastolena otázka, jaký cíl vlastně v celém tomto procesu sledovaly nadnárodní korporace se sídlem v západních státech, jejich politické struktury a světové instituce, které si vytvořily za účelem zvyšování zisků a upevňování dominance. To nejpodstatnější zkrátka spadlo dočista pod stůl.
Otázka nikdy a nikde nepoložená
„Otcové zakladatelé“ české politicko-hospodářské transformace, ke které došlo ihned po listopadu 1989, tuto otázku sice nikdy a nikde nepoložili, nicméně interpretovali polistopadové změny jako vývoj, kterému západní demokracie přejí z celého srdce a zcela nezištně co největší úspěch. Pokud by se těchto „otců zakladatelů“ někdo zeptal, proč si to myslí, podívali by se na něj dotčeně a nechápavě zároveň, neboť se přece rozumí samo sebou, že Západ svým zápasem se Sovětským svazem nesledoval nic jiného než naprosto nezištné málem altruistické osvobození národů střední a jihovýchodní Evropy od ruského vlivu, jejich svobodu, prosperitu a nastoupení cesty k demokracii.
Kdokoliv by hledal odpověď jinou, byl kacířem ze všech největším. Dobré úmysly velkého západního kapitálu a jeho prodloužených politických rukou nesměly být zpochybněny. Ostatně, Západ nebyl charakterizován jako na jedné straně „velký západní kapitál“ a jeho politické a mocenské struktury, a na straně druhé coby prostý lid západních států. Takovéto rozdělení – naprosto logické – nebylo nikdy použito. Západem se prostě rozuměli „obyčejní“ Francouzi, Němci, Rakušané, Nizozemci nebo Italové. O tom, že tito „obyčejní“ lidé na Západě měli k Čechům, Polákům, Maďarům nebo Bulharům v podstatě úplně jiný vztah, než jejich politické reprezentace a představitelé velkého kapitálu, se samozřejmě nemluvilo. Bylo to tak jednodušší, neboť kdo by chtěl zpochybnit dobré úmysly Západu, ten by byl dotázán, zda si myslí, že francouzský zemědělec nebo italský učitel to snad myslí s Čechy a Slováky špatně.
Samozřejmě, že francouzský zemědělec, italský učitel, irský zaměstnanec počítačové firmy a německý profesor na univerzitě asi Čechům, Polákům nebo Rumunům přáli konec totalitní ideologie, více svobody, plné obchody a možnost cestovat po světě bez omezení. Jenomže mínění těchto „obyčejných“ lidí v západních státech, nesporně vůči nově integrovaným zemím velmi přátelské a nezištné, nehrálo a nehraje nejmenší roli v tom, jak velký kapitál s domovskými adresami v západních zemích hodlal naložit s válečnou kořistí ze studené války, jíž tyto země a jejich obyvatelstvo byli především.
Obrovské zisky na obzoru
Rozhodující (a nikým nevolené) síly ve Spojených státech a v zemích západní Evropy uvažovaly úplně jinak než obyvatelstvo, jež je jednou za čtyři roky na den či dva přizváno k výběru svých reprezentantů, kteří ale potom už reprezentují někoho úplně jiného (základní princip zastupitelských demokracií). Ony síly investovaly do studené války se Sovětským svazem nemalé prostředky a čekaly od konce druhé světové války velice trpělivě na příležitost, kdy získají obrovské území plné nových spotřebitelů, nadto s nesmírně levnou a přitom vysoce kvalifikovanou pracovní silou. Nadto, kdyby se podvolilo i Rusko, byly by „doma“ i nekonečné zásoby surovin, půdy a energetických zdrojů. Něco takového prostě stálo za investice do „studené války“ a za ohromnou trpělivost při čekání na kolaps sovětského hospodářského systému provázený důvěřivou naivitou Michaila Gorbačova, který zřejmě nikdy nechodil do kina na americké westerny. Jinak by asi věděl, jakou váhu mívalo slovo bílého muže dané indiánskému náčelníkovi.
Moskva odeslala do Washingtonu klíče od bran Prahy, Varšavy, Budapešti a dalších hlavních měst svých dříve vazalských států a na místní „revolucionáře“ zbyl jen úkol dobře, spolehlivě a pokud možno bez potíží „ošéfovat“ plynulý a rychlý přechod od sovětské nadvlády do prostoru západního kapitálu. Nic víc od nich západní kapitál a nejvyšší státní představitelé v jeho službách nežádali. Když vše bude probíhat dobře, dostane se vám i pozvání do amerického Kongresu. Pokud nastanou problémy, „Washington už nebýt váš přítel!“
Hrozba třetí cesty zažehnána
Jediným nebezpečím, které na této cestě od přímé a transparentní nesvobody k nesvobodě vysoce specifické a „soft“ bylo, kdyby se objevili reformátoři hledající nějakou třetí cestu, tedy uvažující o plné autonomii takto osvobozeného státu. Ti, kteří v Československu jen nesměle špitli o třetí cestě, byli okamžitě vypískáni, umlčeni a umravněni. Dostalo se jim označení kryptokomunistů, skrytých bolševiků a komančů. Nebo prostě bláznů. Jednou se při takovémto plošném umravňování objevila přes celou obrazovku České televize prošedivělá hlava Pavla Tigrida, člověka těšícího se velké autoritě, který z této televizní obrazovky, ne nepodoben starozákonnímu prorokovi, svraštil husté obočí a zabodl ostrý pohled do očí televizních diváků a pravil „Škodíte!“
Bylo to určeno všem těm, kteří jakkoliv zapochybovali, zda cesta zvolená „otci zakladateli“, je opravdu tou cestou zaslíbenou. Západní kapitál a vysoké politické figury, které se v devadesátých letech sjely na pozvání Václava Havla do Prahy, aby zde vyslovily své uznání české cestě ke svobodě a demokracii, věděly, že se mohou spolehnout na osoby, které se transformace ujaly. Třetí cesta, cesta plné autonomie, která by české země vyvazovala z vazalství vůči novým pánům a ochránila je před proměnou v záložní prostor německého kapitálu, byla zapovězena, ba nastokrát prokleta. Západní kapitál byl s Čechy spokojen, západní politické figury v jeho službách také, spokojen byl Vatikán a radost se dostavila i do Bavorska k srdcím Sudetoněmeckého krajanského spolku.
Vymaněním se ze závislosti na Moskvě se české země měly vlastně obrazně řečeno vrátit „domů“, což znamenalo k závislosti na Německu, v širším strategickém smyslu pod vliv USA a zpět k oltáři. Odměnou měl být Čechům prostor k podnikání, bohatnutí (pro některé a ty nejdravější), vyšší spotřebě, rozmanitější zábavě, také k demokracii v jejím aktuálním úpadkovém stavu a ke svobodě za předpokladu, že o ní člověk hlouběji nepřemýšlí. Bonusem pak měly být všechny vymoženosti kapitalistické svobody, která stojí na využití a zpeněžení všech lidských slabostí, nedostatečností a někdy i zvráceností.
A protože se pseudosocialistickému systému, jaký nastolila říjnová revoluce v Rusku a který pro poválečné Československo s mírnými úpravami převzal Klement Gottwald, nepodařil jeho hlavní úkol spočívající v převýchově kapitalismem zkaženého člověka v socialistického beránka prostého chamtivosti, zištnosti a agresivity, staly se „osvobozené“ státy Východu rájem pro zvláště brutální a nevybíravé oligarchy. Jak by bájná Pandora otevřela svoji skříňku, vyřítili se z ní démoni lichvy, šizení, okrádání, tunelování, korupce, podvodů a lhaní. A na samotný závěr z ní vyletěli i předáci většiny politických stran.
Východní kapitalismus – pro jistotu přezdívaný tržní ekonomikou – se od staršího a kontinuálního typu západního lišil v mnoha směrech. Především v tom, že západní kapitalismus za ona staletí svého fungování přece jenom dokázal alespoň částečně svést lidskou chamtivost do jakéhosi řečiště vybetonovaného zákony, zatímco východní kapitalismus nabídl bezuzdné chamtivosti ba přímo loupeživosti za dlouhého „socialismu“ vyhladovělých predátorů úplnou volnost.
Lidé měli dost starostí se svojí existencí na to, aby si všímali, co se vlastně skrytě děje s jejich zemí
Pozornost obyvatelstva stoprocentně zaměstnávala existence v nových podmínkách, takže si asi jen málokdo stačil všimnout, co se vlastně s jeho státem stalo. Nadto, „otcové zakladatelé“ (matek mnoho nebylo) dbali úzkostlivě na to, aby se skutečná podstata transformace neodkryla a někoho zase nenapadlo pátrat po třetí cestě nebo nedej bože dokonce po úplné státní a národní autonomii. Nic z toho nepřicházelo v úvahu. Buďto úplné podrobení se vůli západního kapitálu a jeho politikům nebo české země mohl potkat trest.
Komu z Čechů vůbec nevadí, že jeho země není autonomním státem, ten se plně spokojí možností podnikat, rozvíjet svoji kariéru v nějakém úřadě či instituci. Ví, že může cestovat po celém světě, pokud má dost peněz nebo najde sponzora. Může si každý rok koupit nový počítač a mobilní telefon, a pokud chce absolvovat nějakou zahraniční stáž, tedy může velmi snadno. Může také řečnit, kdykoliv a kdekoliv chce, může demonstrovat za cokoliv. Jenom jeho země nemůže mít vládu, která by se rozhodla zdanit velké nadnárodní korporace či jinak účinně překážet zájmům západního kapitálu. Nesmí si dovolit zvolit parlament, který by odsoudil americké sankce uvalované na kohokoliv v zájmu uchování americké dominance v daném průmyslovém oboru. Jeho vláda nesmí nakupovat vojenské systémy mimo firmy západního vojensko-průmyslového komplexu, jinak ji stihnou americké sankce. Ministr jeho vlády nesmí vzdorovat vůli Washingtonu, když ten požádá o vydání k potrestání kteréhokoliv člověka, třebas by to byl i Ježíš Kristus.
Země, jejíž vláda ani parlament nesmějí velmi mnoho věcí, které by správně měly náležet výhradně jejich vnitřnímu a plně suverénnímu posouzení, není prostě svobodná, není autonomní a nezávislá. Jenomže celý problém stojí tak, zda prostor k neomezené spotřebě, ke kariéře a k zábavě člověku vychovanému už naší postkulturní a postvzdělanostní dobou nakonec nestačí. K čemu suverenita a autonomie? Plná politická a hospodářská závislost státu nijak nepřekáží individuálnímu rozvoji člověka, který není zase tak háklivý na nějaké staromódní požadavky z minulých časů. Navíc jej vůbec nezajímá ani historie jeho země. Kdo může svobodně podnikat a bohatnout, bavit se a rozvíjet svoji kariéru, ten už nepotřebuje cítit se hrdým příslušníkem svobodného národa. Takto skvěle má současný velký kapitál zpracovány celé národy. Třetí cesta, cesta autonomie a nezávislosti je prostě zatarasená. Zarůstá býlím, protože jen málokomu by stálo za to se po ní vydat a riskovat trest.
A tak úplně na začátek, ke dvojí kvalitě potravin. Západní kapitál investoval hodně peněz do takzvané studené války se Sovětským svazem. Sovětská ekonomika neudržela krok s ekonomikou Západu a Gorbačov mohutným obloukem přehodil klíče od svého impéria přes Atlantik až do Washingtonu. Nastal čas, aby se vynaložené peníze začaly vracet zpátky domů. Málem na druhý den po sametovém příběhu se už usazovaly první západní firmy v opuštěných provozovnách dříve takzvaných socialistických států. Za chviličku nezbylo po „Pramenech“ a „Priorech“ ani stopy a nové provozovny se zaplnily novým zbožím. Češi i Slováci byli nadšeni, byť ceny vyskočily prudce vzhůru. V takovéto atmosféře nově se rodící spotřeby a všech netušených možností nebylo skoro ani pomyšlení ptát se na to, čím byly či budou tyto dary zaplaceny.
A otcové zakladatelé mlčeli jako hrob. Mlčel i Petr Pithart, jenž zpravidla mluví často a rád. A také rád píše o českých dějinách. Ovšem píše jako by byl Němec nebo alespoň Rakušan. A tak se i pomalu začal měnit český tradiční pohled na vlastní dějiny. Co bylo dříve dobré, stalo se nedobrým, co čestné podezřelým. Velké osobnosti minulosti nechť jsou zapomenuty a nevelké oživeny. Kde Čechy a Morava směřovaly proti německé říši a proti Římu, to budiž nově přezkoumáno a odsouzeno. Kde naopak splynuly s obojím univerzem, to nechť je oceněno. Ovšem nejlepší bude na dějiny nemyslet vůbec a žít toliko dneškem, bez třetí cesty a bez otázek. Nepřipomínat české oběti nacistů, zato prolomit Benešovy dekrety, nemluvit o zločinech katolické církve, ale odškodnit ji za zabavený majetek, zapomenout na osvobození většiny československého území Rudou armádou, ale o to více připomínat nepatrný kousek země osvobozený Američany. A nakonec odpustit Německu válečné reparace. Prostě všechno úplně obráceně!
Individuální spotřeba stala se výměnou za národní svébytnost. Individuální kariéra náplastí na ukrutné ostudy páchané lokajskými politiky na národní hrdosti. Nekonečný prostor zábavy je utišujícím prostředkem, jenž léčí všechny pochybnosti, jaké ale nemusí nastat, když člověk žije jenom v přítomnosti, užívá všech možností a netrápí se tím, co by asi trápilo jeho předky.
Již zmíněný Pavel Tigrid byl toho názoru, že Benešem přijatý Mnichovský diktát zlomil národu páteř. Že tehdy byla ta rozhodující chvíle, ve které Češi mohli prokázat, že patří k národům, které se nevzdávají a bojují za svoji svobodu, byť by v tom boji třeba i vykrváceli. Dost možná byla každá z následných rezignací už jenom pokračováním tohoto mnichovského syndromu. Včetně rezignace na státní nezávislost a další poslušné odevzdání se cizí vůli, ke kterému došlo způsobem velmi jemným, nenápadným a dobře utajeným po listopadu 1989. Kdyby se Čechoslováci vzepřeli a hodlali jít třetí cestou, neměl by velký západní kapitál nejmenší chuť je v tom jakkoliv podpořit. Byly by to pro něj vyhozené peníze.
Tigrid napsal, že Češi prostě vždy dopláceli na to, že měli slabé vůdce. Když psal tato slova ve svém Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu, která poprvé vyšla v roce 1988, nemohl mít tušení, že promlouvá také o „otcích zakladatelích“ sametové proměny. Ponechal tato svoje slova beze změny i v dalších vydáních, polistopadových, patrně s pocitem, že se listopadových „revolucionářů“ netýkají. Bohužel, týkají. Možná vskutku nebylo jiné cesty, ale snad nemuselo být tolik lhaní a přetvářky! A nemuselo být ani tolik nechutné servility, která do hloubi duše uráží každého člověka, který svoje dějiny ještě nestačil pohřbít pod hromadu individuální spotřeby, možností kariéry a nekonečné zábavy.