Bezpečnostní analytik Jan Schneider píše o posledním zjevném rozporu mezi Senátem a NÚKIB ohledně (ne)poskytnutých informací o kybernetickém útoku na české Zamini.
Senátní výbor pro obranu a bezpečnost přijal 13. srpna 2019 usnesení č. 91, v němž se znepokojením konstatoval, že nejnovější incident, který kyberneticky napadl Ministerstvo zahraničních věcí, je podle informací Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) útokem cizí státní moci; doporučil vládě ČR, aby tyto incidenty brala s nejvyšší vážností; a vyzval vládu ČR, aby věnovala veškerou pozornost a rozpočtové prostředky s cílem posílit kybernetickou bezpečnost nejen na úřadech, které jsou již pod kybernetickým útokem, ale aby přijala i opatření, která umožní kybernetickým útokům zamezit.
Na informace od NÚKIB se pak v následných rozhovorech opakovaně odvolával předseda tohoto senátního výboru Pavel Fischer.
V pondělí 19. srpna 2019 však na jednání předsednictva Bezpečnostní rady státu (BRS) řekl ředitel NÚKIBu Dušan Navrátil, že onoho jednání senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se za NÚKIB nikdo neúčastnil a nikomu ze senátorů nebyly poskytnuty žádné informace.
Tento zjevný rozpor má dvě řešení. To první spočívá ve zhodnocení této frontální srážky, po níž přisoudím jedné straně Černého Petra šiřitele fake news s tím, že by měl být zaevidován v databázi speciálního protifejkového oddělení ministerstva vnitra. Druhé řešení sdělím na závěr článku.
Podívejme se však nejprve pořádně na ono senátní usnesení.
Senátoři jsou prý znepokojeni, že kyberútok je dílem cizí moci. Dovolím si položit otázku, jestli by jejich klid méně narušil kybernetický útok, vedený z domácí půdy?
Senátoři doporučili vládě, aby brala útoky s nejvyšší vážností. Senát ale nemá s vládou nic společného, podle ústavy je vláda zodpovědná Sněmovně, což by zase měli brát na vědomí s nejvyšší vážností senátoři, pokud se výslovně nechtějí věnovat módní disciplíně, totiž strečinku ústavy.
Senátoři vládu také vyzvali, aby věnovala veškerou pozornost a rozpočtové prostředky na posílení kybernetické bezpečnosti nejen na úřadech, které jsou pod kybernetickým útokem, ale aby také přijala opatření, která umožní kybernetickým útokům zamezit.
Člověka napadá, útočí-li senátoři na bránici nebo na rozum? Vláda by skutečně měla věnovat VEŠKEROU pozornost a rozpočtové prostředky na posílení kybernetické bezpečnosti, jak výslovně píšou?? To jako že by se na všechno ostatní – pozorností i rozpočtově – měla vykašlat?
A přijmout opatření, „která umožní kybernetickým útokům zamezit“? To myslí ty knížecí rady senátoři vážně, nebo je to fór? Takové opatření je myslitelně jen jediné: vypnout proud a rozdat bloky a naostřit tužky … pak ať se hackeři předvedou!
Z toho je vidět, že senátoři, kteří odsouhlasili citované usnesení, jsou jen tlučhubové, kteří vůbec nepřemýšlí a jen melou a melou (až se člověku vybaví montypythonský skeč, jak jim začíná jít pěna od huby).
Svěžím závanem reality je reakce premiéra Andreje Babiše, který v souladu s principy řízení podniku podle zdravého rozumu řekl, že je potřeba, aby problém ve své kompetenci řešil ministr zahraničí, s tím, že od NÚKIBu očekává konkrétní odbornou podporu.
Ale nemůžeme nechat stranou další výstřední výroky senátora Pavla Fischera, který každý problém pojednává takřka třídně, protože pokud se dá jen trochu našpicovat proti vládě, tak to udělá, zdravý rozum i volič prominou.
Například v jednom rozhovoru řekl, že kybernetická ochrana je „otázka politických priorit pro celou vládu, to nemůžeme delegovat na jediný úřad!“ NÚKIB Fischerovi nestačí – co takhle zaangažovat do řešení třeba ještě ministerstvo zemědělství? Protože se hackeři množí jak hraboši?
V jiném rozhovoru řekl, že „ten první návrh rozpočtu, který nevyšel vstříc požadavkům NÚKIBu, asi na 48 nových míst … skončil u toho, že se za ty prostředky dá přijmout pouze 8 nových pracovníků, je vlastně ohrožením bezpečnosti 10 milionů občanů.“ To už opravdu hraničí s hysterií a šířením poplašné zprávy. Skutečně už jakýsi politik se zděsil, chytla mu koudel kdesi vzadu, vyhlásil, že jsme v hybridní válce s Ruskem, požádal o svolání nějakého výboru, a šel kopat zemljanku, nebo co.
Nadto – Fischer se prý pohybuje v oblasti diplomacie a bezpečnosti desítky let, měl by to vědět! – odkdy platí přímá úměra mezi zvýšeným rozpočtem na bezpečnost a zvýšenou bezpečností?
Nicméně – co se týče toho Černého Petra šiřitele fake news – není v tomto sporu Fischer mým favoritem! Chová se sice jako plašan, ale vzhledem k jeho diplomatické kariéře dovozuji, že se úplně nezbláznil, a že nějaký podnět nějak od NÚKIB dostat musel. Schvaluje se rozpočet a je třeba trochu poslance i vládu vyděsit a přimět je ke zvýšení příslušné rozpočtové kapitoly. A krom toho je možné při téže příležitosti zase zkusit kopnout Babiše do kotníku, výš to nejde, ale aspoň něco.
A též s ohledem na spektakulární, avšak nesmyslné výroky ředitele NÚKIB Navrátila ve věci Huawei, u nichž všichni zúčastnění doufají v jejich rychlé a bezbolestné přikrytí prachem a zapomenutí, vsázím na to, že tomuto „fejku“ pomohl na svět právě on.
Soudím tedy, že ve sporu s Fischerem bude Navrátil tahat za kratší konec. Ale ten spor by měl být – tak či onak – vyřešen.
To mne vede k tomu, že jsem slíbil uvést ještě jeden, elegantnější způsob řešení předmětného sporu. Představme si, že by si příkladmo prezident Zeman pozval premiéra Babiše, senátora Fischera a ředitele Navrátila na slyšení. Senátor Fischer by řekl svou verzi, premiér Babiš by pokýval hlavou a řekl: „Máš pravdu.“ Poté by předstoupil ředitel Navrátil a řekl svoji verzi. Premiér Babiš by pokýval hlavou a řekl: „Máš pravdu.“ Prezident Zeman by na to jen nevěřícně zakoulel očima: „Přece nemohou mít oba pravdu!?“ Premiér Babiš by pokýval hlavou a řekl: „I ty máš pravdu.“
A protifejkový útvar na ministerstvu vnitra by utřel.