Ilona Švihlíková píše o vyčerpání měnové politiky, hrozbě nové hospodářské krize a zároveň s tím o neochotě cokoliv v hospodářské politice měnit.
Foreign Policy nedávno zveřejnily pozoruhodný článek Adama Tooze o světové ekonomice. Tvrdí v něm, že monetární politika se už dostala „za zrcadlo“ a že je potřeba, aby ji následovali i ostatní.
Analýzu světové ekonomiky neuvádím proto, protože se odvolává na mou oblíbenou knihu Alenka za zrcadlem, ale protože nabízí zajímavý pohled do střev hospodářské politiky posledních let.
Tooze shrnuje trendy, kterým na !Argumentu pro jejich závažnost věnujeme velkou pozornost. Všímá si, že monetární politika v letech po Velké recesi nabrala dosti netradiční (eufemisticky řečeno) formy. Kromě kvantitativního uvolňování je to především politika záporných úrokových sazeb. A „dějí se věci“. Kvantitativní uvolňování bylo vnímáno jako kanón, se kterým se šlo proti deflaci a za hospodářským oživením. Jeho působení je přinejlepším sporné, ale už nyní víme, že díky němu Japonsko proráží „vlny“ a ukazuje, co vše je možné. Japonsko zkrátka znovu slouží jako určitý předvoj.
Jednak je bilance jeho centrální banky větší než japonské HDP. A dále pak platí, že japonská centrální banka skupuje už i akcie a stává se u některých firem významných akcionářem. Běží k tomu dosti zajímavá debata. Od Financial Times, které se domnívají, že se jedná o záchranu kapitalismu skrze znárodnění, až po nadšený souhlas investičních fondů jako je BlackRock.
Záporné úrokové sazby jsou rovněž fenoménem, který by si zasloužil samostatnou studii. Jejich deformační vliv je nesporný, na druhé straně ovšem vyjadřují to, že se „něco“ hodně závažného děje ve světové ekonomice. Záporné úrokové sazby jsou rozšířené, není zcela jasné, jak od této politiky odejít (viz situace ve Švédsku). To je onen svět za zrcadlem, o němž píše Tooze. Právě v tomto světě totiž MMF dumá nad tím, jak stanovit záporné úrokové sazby ještě níž, aby donutil (sic!) firmy investovat, což ho dovedlo až k děsivým představám zrušení hotovosti (viz článek zde).
Tyto netradiční, ba v pravdě extrémní nástroje jsou výslednicí tří sil. První z nich je situace po Velké recesi, která se očividně bez dopingu neobejde, protože situace ve světové ekonomice zůstává (slovy mainstreamu) „křehká“. Na rovinu jde o to, že kořeny Velké recese nebyly vyřešeny, ale překryty. Druhým důvodem je, že z ideologických důvodů (viz dále) je znehybněna fiskální politika. Na monetární politice tudíž leží ona tíha stimulace ekonomiky, v níž staré problémy nebyly vyřešeny, zato ovšem přibyly problémy nové (do určité míry způsobené hospodářskou politikou USA). A třetí důvod nasazení „kanónu“ spočívá v tom, že v posledních letech se nám rozpadají vzorce, na které byli ekonomové zvyklí a dost dobře neví, co si s tím počít.
Nejdiskutovanějším tématem je nefunkční Philipsova křivka (ve vzorovém případě z učebnice reflektující vazbu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti). Tento nástroj centrálních bank prostě přestal fungovat, resp. křivka se zploštila tak, že nedává žádný smysl. Centrální banky tak ztratily svou orientaci za situace, kdy se jim ani s kanóny nedaří dostat na svůj inflační cíl, až se dokonce objevují výzvy přehodnotit měření inflace, nebo se orientovat na jiné cíle, než jsou inflační. Změny jsou obrovské, přelomové. Ale je fakt, že centrální banky si musejí připadat jako kapitán snažící se řídit loď za bouře a mlhy, když se mu notabene rozbil kompas.
Tooze jen tak mimochodem nastoluje jednu z klíčových otázek: existuje vůbec nějaké omezení hospodářské politiky? Inflace to očividně není, a to ani v případě, když si centrální banka počíná hodně nestandardně, jako to dělá japonská centrální banka. Ke sporu o tom, zda skutečně provádí znárodnění, nebo zda naopak soukromé instituce (jak to asi chtěl BlackRock) využívají jejího měnověpolitického zoufalství, aby si pomohly na burze, se jistě v budoucnu vrátíme. Teorie jako MMT, neboli moderní měnová teorie a její příznivci, velice aktivně boří další omezení a sice, že vládě, která je měnovým suverénem, mohou „dojít“ peníze. Co když tedy omezení existují především v hlavách mainstreamových ekonomů? A další otázka: nevědí, nebo nechtějí vědět? Uvalovat omezení na vládu (viz u nás choré debaty o tom, do jakého pekla se propadneme, pokud se zvýší rozpočtový deficit) je totiž pro některé skupiny politicky velice výhodné. I k této debatě se na !Argumentu ještě vrátíme.
Nyní ale zpět „před zrcadlo“. Tam najdeme fiskální politiku. Ta je buď paralyzovaná přihlouplou ideologií „černé nuly“ – a to za situace, kdy Německo má na své „Bundy“, neboli desetileté vládní dluhopisy záporný úrok! (Německo svou dluhovou obsesi ve formě Fiskálního kompaktu uvalilo na celou eurozónu). V druhém případě se fiskální politika používá, ovšem jako nástroj pomoci kamarádům – takže buď snížení daní pro nejbohatší, nebo další prostředky pro dobývání renty, nebo obojí. USA jsou v tomto ohledu vzorovým příkladem.
Hospodářská politika vyspělých zemí (Čína nebo Indie se chovají jinak) je v pasti. I proto OECD stále zoufaleji nabádá k využití fiskálního prostoru u zemí, které ho mají (Německo) a ke koordinovanému stimulu. Je to jako by hrách na stěnu házel. Západ sám svou ideovou zaslepeností na straně jedné, a na straně druhé tím, jak moc je prožrán zájmy rentiérů, znehybnil svou akceschopnost tváří v tvář další velké poruše ve světové ekonomice, kterou si – a to je ta ironie – s největší pravděpodobností způsobí sám.
Na závěr svého článku, opět jen tak ledabyle, Tooze uvádí jeden z hlavních otazníků dneška. Co se to děje s mírou zisku, když ani záporné úrokové míry nevedou firmy k tomu, aby masivněji investovaly? Je to demografií, nebo technologiemi? Faktorů může být vícero (a technologie na bázi sdílení hrají a budou hrát roli), ale nabízí se odpověď: ziskovost klesá. Proto ta urputná snaha tolika subjektů napojit se na veřejné zdroje a parazitovat na nich. Proto žádné daně nejsou dost nízké, proto se „nedá podnikat“, dokud stát nedá granty, podpory, úlevy, pobídky…
Představit si jinou hospodářskou politiku není těžké a není k tomu potřeba velké fantazie. Nestojíme před otázkou, že „to nejde“ a nejsou nástroje a jsou příliš velká omezení. Nic z toho není pravda. Stojíme před daleko jednodušší, ovšem i hrozivější odpovědí: mocní tohoto světa budou bránit svůj rentiérský status quo. Jako obvykle v dějinách jde o politický zápas: o zápas společenské většiny proti parazitům, kteří u sebe koncentrují ekonomickou a politickou moc.