Přehnaný důraz na geopolitiku v případě například čínských investic spojených se státem nereflektuje změny, kterými prošel kapitál i státní korporace.
Země jako Čína využívají zahraniční investice jenom zřídka ke geopolitickým cílům, spíš se snaží sklízet výhody globálního hospodářství, píše o vztahu státního kapitalismu a geopolitiky Milan Babic.
Autor připomíná nejnovější investiční dohodu čínského průmyslového konglomerátu Jingye o záchraně firmy British Steel. Pozorovatelé tento krok zhodnotili jako geopolitický, protože čínský konglomerát má blízké vazby s čínským státem. Podobné investice s účastí státních firem z Číny se politizují po celé Evropě a volá se po tvrdším postoji ke kapitalistické konkurenci zvenčí. Tyto investice, píše Babic, jsou chápány jako geopolitický trojský kůň cizího vlivu v dané zemi.
Geopolitické ohledy dnes roli hrají – příkladem je plynovod Severní proud 2. Ovšem jejich přehnané zdůrazňování vede k chybné charakteristice celé řady státních investic po celém světě. K porozumění situaci se potřebujeme podívat na hlavní argument takového vidění: státní firmy automaticky indikují přímou kontrolu státem, přičemž slouží jako nástroje používané k plnění cílů svého státu, včetně těch geopolitických.
Babic upozorňuje, že tento argument nebere v úvahu, jak zásadně se proměnily formy státního vlastnictví. Došlo k velkým změnám v korporátním managementu státních firem i ve struktuře jejich vlastnictví. Obojí pomohlo firmám lépe reagovat na globalizaci, a společnosti tohoto typu dnes patří k nejúspěšnějším nadnárodním firmám.
Babic uvádí příklady takových firem: Saudi Aramco, Syngenta nebo EDF. Vedle toho zmiňuje suverénní fondy Kataru, Singapuru či Norska, které jsou těžkými vahami na finančních trzích. Dále upozorňuje, že nový státní kapitalismus se orientuje transnacionálně, a je srdcem globálních struktur vlastnictví. Velikost a moc těchto institucí státního kapitalismu přitom souvisí s globalizací, která ji umožnila.
Tyto proměny znamenají, že pokud státní vlastnictví překročí státní hranice, geopolitika hraje jen druhořadou roli. Státem vlastněné korporace jsou v současnosti, tvrdí autor dále, hybridními entitami, které neovládá jenom jeden (státní) akcionář. Podobně jako suverénní fondy musejí i státní korporace hrát podle globálních pravidel, takže je to právě a především globální trh, nikoliv geopolitika, co určuje jejich rozhodnutí týkající se investic v zahraničí – což ovšem nutně neznamená, že některá rozhodnutí geopolitický podtext nemají.
Státy si vytvořily různé strategie, aby mohly sklízet výhody globalizovaných trhů. Některé, jako Čína nebo Francie, nakupují celé společnosti nebo vytvářejí nové zcela vlastněné firmy mimo svoje hranice, aby si udržely dostatečnou kontrolu nad investicemi. Norsko nebo Singapur naopak postupují cestou suverénních fondů.
Čína jde cestou strategie zaměřené navenek. Nákup celých firem, příkladem je British Steel nebo agrochemická firma Syngenta, vede k tomu, že Čína zvyšuje svoji konkurenceschopnost v těchto oblastech. Babic píše, že velké pohyby kapitálu mohou mít i geopolitické dopady, ovšem většina podobných zahraničních investic má kořeny v hospodářské strategii, takže mnohem výstižnější bude hovořit o geo-ekonomické konkurenci.
Investice státních firem jsou výsledkem ekonomických rozvah, které ovlivňují, jak uvažujeme o mezinárodní politice či o globálních rivalitách, ale nemají mnoho společného s využíváním firem pro geopolitické cíle, které je spíše výjimkou potvrzující pravidlo.
Evropská unie si to také uvědomuje v souvislosti s tím, že plánuje omezit zahraniční státní investice na základě argumentu o neférové konkurenci státních kapitalistů. Problém suverénních investic ale sahá daleko za „obvyklé podezřelé“, tedy Rusko a Čínu. Pochopit, co přesouvá státní kapitál přes hranice, je důležité pro pochopení jeho úlohy v měnícím se globálním pořádku, ve kterém poroste význam státní kontroly v ekonomických záležitostech, končí Babic.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.