Veronika Sušová-Salminen píše o významu současných pomníkových sporů v Česku v době, která vlastně „nedává smysl“.
Izraelský prezident Re‘uven Rivlin řekl minulý týden v souvislosti s připomínkami 75. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, že historie by měla být ponechána historikům, politici by se měli zabývat budoucností.
V českém případě v poslední době sledujeme smršť pomníkových válek, které se dějin, těch starších i novějších, aspoň na první pohled týkají. Patří sem pomník maršála Koněva, pomník Vlasovcům, pomník císařovně a královně Marii Terezii a naposledy rozhodnutí o obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, které ovšem není konečné. V českém veřejném prostoru tak mají vzniknout, nebo naopak zaniknout (v případě Koněva), nová „místa paměti“, jak to nazval francouzský historik Pierre Nora.
Kolem všech čtyř pomníků a témat s nimi spojených víří poměrně hlasitá veřejná debata. Jestli je pomník Marii Terezii a obnovení Mariánského sloupu spojován s novým pohledem na dějiny českých zemí v rámcích habsburské monarchie, tak odstranění sochy sovětského maršála a vztyčení pomníku Vlasovcům souvisí s novým viděním druhé světové války, a především role Sovětského svazu v ní.
Stavba pomníků je vždy spojena mnohem víc s historickou pamětí jako kolektivním jevem, než že by se jednalo o výsledek práce historické vědy – tedy, pokud se nepěstuje v ideologických institucích jako je v českém případě proslavený ÚSTR. Historická věda by se totiž měla snažit nabídnout nuancovaný pohled na dějinné etapy, osobnosti nebo problémy. Často to znamená překročení černé a bílé, boření mýtů a odmítnutí kategorií dobra a zla, které jsou ovšem dodnes součástí veřejných diskuzí a politické argumentace. Ta je v českém kontextu tradičně silně ideologizovaná (a černo-bílou ideologii či boj dobra se zlem prostě zbožňuje).
Historická paměť ale není totéž co historická věda. Je to sociální forma paměti, která vždy pracuje s určitým nadhodnocováním a je spojena s identitou. Jedná se o kolektivní formu vyprávění či etablovaného vypravování, které si o sobě vyprávíme, abychom dali sami sobě jako společenství smysl. Dává ale tato směsice pomníků vlastně nějaký nový smysl?
Začnu chronologicky. Mariánský sloup z roku 1650 je vnímán jako symbol protireformace a rekatolizace českých zemích po bitvě na Bílé hoře, přestože byl postaven na památku ubránění Starého města (ne celé Prahy) před protestantskými Švédy. Jeho obnovovatelé však interpretují opětovné umístění (repliky) sloupu jako nástroj smíření. Zatím se jim to spíš nedaří. Nedá se vyhnout dojmu, že se spíš jedná o formu „restitucio“ – restituce, uvedení do původního stavu. Zničení sloupu bylo dokladem doby, ve které se zrodilo nezávislé Československo i s jeho zakladatelskými mýty. Víc než století od jeho vzniku tedy stojíme, aspoň v tomto případě, před otázkou revize těchto zakladatelských mýtů a hodnot, ke kterým se republika přihlašovala. Zdaleka se přitom nejednalo jenom o ono jiráskovské pojetí dějin. K těmto zakladatelským mýtům patřila husitská tradice, kterou Masaryk spolu s dalšími zdůrazňovali v rámci filosofie českých dějin. Jistě, ani ve své době se nejednalo o nespornou otázku, jak ukázal letitý spor mezi Masarykem a historikem Josefem Pekařem o smysl českých dějin.
Mariánský sloup však znovu nestavíme v době Masarykově či Pekařově. Tato iniciativa je spíš odrazem doby dnešní, posledních 30 let, kdy se naše republika rétoricky hlásila k první republice, aby se od jejích hodnot, a ano, i mýtů, stále víc vzdalovala v rámci v podstatě restauračního režimu současnosti. Restituce se tak staly tématem doby a očividně přesáhly horizonty druhé poloviny 20. století a otázku majetkovou.
Císařovna a královna Marie Terezie bude mít v Praze pomník. Praha, hlavní město byvšího Českého království, se tak přidá k císařské Vídni. Vídeň má její velký dobový pomník na Ringstrasse a postavil ho jeden z jejích potomků, císař a král František Josef I.
Marie Terezie rozhodně neměla vůči českým zemím jednoduchý vztah – a nejen proto, že její vláda začala v podstatě odmítnutím ze strany části české šlechty, která si za krále vybrala Karla Albrechta. Marie Terezie také prohloubila centralizaci pozdně barokního absolutismu, který omezil politickou samosprávu české Koruny (či to, co z ní zbylo i díky Obnovenému zřízení zemskému), vzdala se velké části Slezska (korunní země české Koruny) ve prospěch Pruska a její vláda ani v hospodářské politice nijak výrazně neoslnila (viz hladomor let 1771 až 1772 i důsledky vypovězení Židů hlavně z Prahy).
Jistě, zastánci pomníku budou správně tvrdit, že Marie Terezie byla panovnicí významných osvícenských reforem – zavedení tereziánského katastru a číslování domů, matrik, povinné školní docházky, jednotné měny či sjednocení měr a vah. Marie Terezie byla skutečně z tohoto pohledu budovatelkou moderního centralizovaného státu. Státu dohlížitele, organizátora a regulátora společenského, politického i hospodářského života. Něco mi ale říká, že současní zastánci a stavitelé pomníku Marie Terezie asi nechtějí pomníkem připomenout právě význam státu, že…
Maršál Koněv a jeho pomník v Praze 6 se stal obětí naší současnosti, kterou dějiny v podstatě nezajímají. Historická paměť v tomto případě spíše metamorfuje v amnézii. Daleko spíš je boj o jeho pomník politizovaným bojem proti současnému Rusku, který v posledních letech zintenzivnil. Význam má asi i to, že na letošek připadá 75. výročí konce druhé světové války, které – to si pište – Rusko letos oslaví s obrovskou mezinárodní pompou. V evropském kontextu se mění pohledy na druhou světovou válku, dokonce i díky politickým deklaracím Evropského parlamentu. Vítězná role Rudé armády je trnem v oku pro mnohé, kteří chápou komunismus jako prosté alter ego nacismu. Některé z nich pak vede boj proti SSSR k přehlížení kolaborace s nacisty či bagatelizaci spoluúčasti na masových vraždách Židů za druhé světové války. Antikomunismus a vyprávění o dvou „stejných“ totalitách tak zvláštně mutuje, protože nakonec je jedna z obou totalit přece jenom jaksi nevysloveně „lepší“.
To, že o dějiny, smysl nebo snad paměť v další pomníkové vlasovské kauze nejde, ukázal dokonale a opakovaně řeporyjský starosta Pavel Novotný. V projevu před delegáty sjezdu domovské ODS projevil nejen svoje rétorské dovednosti, ale hlavně předvedl, že smysl celého cirkusu kolem pomníku Vlasovcům v Řeporyjích spočíval prostě jen a jen v marketingu. Hluboký smysl v této kauze tedy nehledejme. Je spíš „pomníkem“ doby, ve které se politika scvrkla v jakkoliv špatnou reklamu a neoliberální identita převálcovala smysl pro proporce, kontexty a konzistenci. O morálce nemluvě. To je asi hlavní poučení z pomníkových válek současnosti, které tak zrcadlí svou dobu i svým roztříštěním společenství ve všech jeho podobách.
Izraelský prezident Revlin měl pravdu. Politici by se měli na prvním místě starat o budoucnost. Pokud se ale tolik starají o minulost, vzniká podezření, že je to proto, že žádnou představu o budoucnosti ve skutečnosti nemají. A vlastně se ani není čemu divit…