Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři zamýšlí nad změnami ve strategickém myšlení americké politické elity.

První dojem z četby Národní bezpečnostní strategie USA (National Security Strategy of the United States of America; dále NSS 25), kterou Donald Trump podepsal minutý měsíc, je fascinace odvahou pojmenovat problémy. Dva příklady za mnohé, které mohou obhájcům dosavadní oficiální linie znít obzvláště drsně:

• „Usilujeme o dobré vztahy a mírové obchodní vztahy se státy světa, aniž bychom jim vnucovali demokratické nebo jiné společenské změny, které se výrazně liší od jejich tradic a historií.“ (s. 9). To by znamenalo konec ideologizace zahraniční politiky a konec politiky „barevných revolucí“, podpory a přípravy převratů zaměřených na změnu režimu.
• „Skončit s představou, a zabránit skutečnosti, že NATO je neustále se rozšiřující aliance“ (s. 27). To by znamenalo konec expanze NATO na východ, konec snů Kyjeva o členství v NATO, konec vize globálního NATO roztaženého až do Pacifiku.

Geografická priorita

Z celého textu NSS 25 je patrné, že jeho teoretické zázemí tvoří principy tzv. ofenzivního realismu. Ten předpokládá, že všechny velmoci usilují o zlepšení svého mocenského postavení, což nutně vede ke konfliktům. Výsledek těchto rozepří není dán nějakou vznešenou, všeobjímající spravedlností, ale chladným porovnáním mocenských potenciálů. Podle přívrženců této teoretické školy žádný stát – tedy ani USA nebo Čína – nemá kapacity ke globálnímu vládnutí, a tak se velmoci snaží získat hegemonistické postavení alespoň ve svém okolním regionu. V této souvislosti NSS 25 zdůrazňuje význam ekonomických nástrojů, dává jim většinou přednost před vojenskou silou, požaduje využití asymetrie ve vzájemné hospodářské závislosti. Toto pojetí konfliktu se projevuje mimo jiné tím, že v NSS 25 chybí označení Číny a Ruska za nepřátelské „revizionistické státy“, které se pokoušejí rozleptat bezpečnost a prosperitu USA, jak tomu bylo v minulých textech NSS, včetně Národní bezpečnostní strategie USA, kterou podepsal Donald Trump v prosinci 2017.

„Dny, kdy Spojené státy držely celý světový řád jako Atlas, jsou pryč,“ píše se v NSS 25. Ovšem když „Spojené státy odmítají nešťastný koncept globální nadvlády pro sebe, musí zabránit globální, a v některých případech i regionální dominanci jiných.“ (s. 12 a 10) V konkrétní rovině to pak znamená, že USA se budou řídit Trumpovou verzí Monroeovy doktríny a opět si vyhrazují monopolní právo zasahovat do záležitostí Latinské Ameriky. Tento přístup zahrnuje jak vojenské aktivity, tak boj proti migraci, pašování drog, více investic a budování nových dodavatelských řetězců a podobně. Dominantní postavení na západní polokouli je vydáváno za „podmínku bezpečnosti a prosperity“ USA. (s. 17)

NSS 25 uvádí, že Spojené státy „konkurentům mimo polokouli odepřou možnost umisťovat síly nebo jiné ohrožující kapacity nebo vlastnit či kontrolovat strategicky důležitá aktiva na naší polokouli“. (s. 15) Jestliže ovšem původní Monroeova doktrína z roku 1823 směřovala proti evropským kolonizátorům (avšak s pomocí britského loďstva, které z konkurenčních důvodů blokovalo francouzské či španělské ambice), „Trumpův doplněk“ míří proti vojenským spojencům Kuby či Venezuely, ale hlavně proti ekonomické spolupráci Latinské Ameriky s Čínou. Shodou okolností minulý týden Peking zveřejnil svoji třetí „bílou knihu“ o čínské politice vůči Latinské Americe a Karibiku – je tedy možné porovnat přístupy těchto zemí.

Čína

Již zmíněná absence antagonistického pohledu na Čínu a Rusko v NSS 25 naznačuje, že se autoři tohoto dokumentu oprostili od bipolárních studenoválečnických stereotypů. Odideologizování je zvláště patrné v případě Říše středu – vždyť to byl Trumpův ministr zahraničních věcí, který na konci prvního volebního období současného prezidenta neoznačil za protivníka Čínu jako stát, ale tamní komunistickou stranu a její ideologii, která prý „informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii“. Ovšem právě na příkladu Číny je nejvíce patrné, jak Bílý dům chápe úkol zabránit jiným mocnostem získat dominanci i v jiných regionech, než je Latinská Amerika. Z dokumentu vyplývá, že rostoucí ekonomické moci Číny se má mimo jiné čelit prazvláštní formou „předsunuté obrany“. V NSS 25 se uvádí, že „prezident Trump sám zvrátil více než tři desetiletí trvající mylné americké předpoklady“, že „otevřením našich trhů Číně, povzbuzováním amerických podniků k investicím v Číně a outsourcingem naší výroby do Číny usnadníme vstup Číny do takzvaného »mezinárodního řádu založeného na pravidlech«. To se nestalo.“ (NSS 25, s. 19) A tak následují pasáže o vojenské síle připomínající padesátá léta minulého století.

Spojené státy si v NSS 25 kladou za úkol vybudovat „armádu schopnou čelit agresi kdekoli v rámci Prvního ostrovního řetězce“. Jak ukazuje připojená mapa, tzv. první ostrovní řetězec se táhne od japonských ostrovů (někdy je uváděno od Kamčatky přes Kurilské ostrovy), k Filipínám, Borneu až k Malajskému poloostrovu. Velký důraz je kladen na to, aby Washington zůstal správcem situace v tchajwanské otázce, byť se v textu mluví o tom, že Spojené státy pouze nepodporují „unitární změnu status quo v Tchajwanské úžině“. Tchaj-wan je zároveň v NSS 25 vnímán jako brána k Druhému ostrovnímu řetězci vedoucímu od japonské Jokosuky, kde sídlí velitelství Sedmé flotily USA, přes ostrov Guam k ostrovu Nová Guinea a jako hranice dělící Asii na odlišná severní a jižní bojiště. (s. 23) Diplomaté USA by se měli zaměřit na to, aby „spojenci a partneři z Prvního ostrovního řetězce umožnili americké armádě větší přístup do jejich přístavů a dalších zařízení, aby více investovali do vlastní obrany, a především na investice do schopností zaměřených na odstrašení agrese“. (s. 24) V NSS 25 tolikrát opakovaný požadavek stability se tak mění v nebezpečný destabilizující aktivismus. Zdá se, že i nedávné provokativní vystoupení japonské premiérky na téma války o Tchaj-wan bylo s Washingtonem koordinováno.

S ohledem na tuto geopolitickou metafyziku zrozenou v dobách války v Koreji NSS 25 zdůrazňuje potřebu budování amerického válečného námořnictva. Dlužno dodat, že čínské střely s plochou drahou letu i rakety středního a kratšího doletu mají schopnost vytlačit v případě války americké námořnictvo za linii Prvního ostrovního řetězce už řadu let – a dnes představují světový technologický vrchol.

Rusko

Horečnaté představy konfliktu s Čínou jistě přispěly k pozoruhodné proměně vztahu Bílého domu k Rusku. Významné jistě bylo také vědomí ekonomických výhod z případně rozšířené spolupráce Spojených států s Ruskem. NSS 25 potvrzuje snahu Washingtonu posunout roli USA z pozice nejvýznamnějšího podporovatele válečného úsilí Kyjeva na pozici zprostředkovatele konce této války. Cílem je „obnovení podmínek stability v Evropě a strategické stability s Ruskem“. (s. 27) Absurdity nahromaděné kolem války na Ukrajině ilustruje poznámka NSS 25, že se v důsledku této války zvyšuje závislost Evropy na zahraničí: „německé chemické společnosti dnes staví v Číně jedny z největších zpracovatelských závodů na světě a používají ruský plyn, který doma nemohou získat“. (s. 26)

K východiskům změny pojetí války na Ukrajině patří v NSS 25 skrytá představa, že se nejedná o globální, ale o regionální evropský konflikt. V této situaci by Spojené státy měly „vyjednat rychlé ukončení nepřátelských akcí“, aby mohlo dojít ke stabilizaci evropské ekonomiky, zabránilo se neúmyslné eskalaci nebo rozšíření války a obnovila se strategická stabilita s Ruskem, ale také aby byla umožněna rekonstrukce Ukrajiny jako životaschopného státu. Přitom podle NSS 25 „řízení evropských vztahů s Ruskem bude vyžadovat značné diplomatické zapojení USA, a to jak k obnovení strategické stability napříč eurasijskou pevninou, tak ke zmírnění rizika konfliktu mezi Ruskem a evropskými státy“. (s. 25)

Evropská unie

Jak ukazuje Petr Drulák, NSS 25 zachycuje ekonomický a civilizační úpadek Evropy a smutné zásluhy Evropské unie na tomto propadu. V NSS 25 se Evropě dostala pozornost až za Latinskou Amerikou a Asií. Stručně řečeno, podle NSS 25 je nadstandardní spolupráce USA a Evropy postavena na společné civilizační specifice, která se však v Evropě rozpadá. Z tohoto hlediska představuje ekonomický úpadek Evropy méně hrozivou část změn – nebezpečnější jsou „aktivity Evropské unie a dalších nadnárodních subjektů, které podkopávají politickou svobodu a suverenitu, migrační politika, která mění kontinent a vyvolává spory, cenzura svobody projevu a potlačování politické opozice, prudký pokles porodnosti a ztráta národní identity a sebevědomí“. (s. 25)

Autoři NSS 25 jsou si vědomi, že výše zmíněná potřeba rychle vyjednat ukončení bojů na Ukrajině nenachází u mnohých evropských státníků pochopení. Podle NSS 25 se „Trumpova administrativa ocitá v rozporu s evropskými představiteli, kteří mají nerealistická očekávání od války“, přičemž se jedná o představitele „nestabilních menšinových vlád, z nichž mnohé pošlapávají základní principy demokracie, aby potlačily opozici. Velká evropská většina si přeje mír, přesto se tato touha nepromítá do politiky, a to z velké části kvůli podvracení demokratických procesů těmito vládami. (s. 25 a 26) To jsou pasáže, kvůli kterým by si měl NSS 25 pečlivě prostudovat každý, kdo z nové české vlády bude jednat s civilními i vojenskými institucemi v Bruselu.

Nejasné perspektivy

Díky NSS 25 se poněkud chaotická zahraniční politika USA stává srozumitelnější a předvídatelnější, je snazší rozlišit dlouhodobý záměr od taktických kroků a nahodilostí. I proto asi nejednoho čtenáře NSS 25 překvapilo, jak je tento dokument zakončen. On vlastně zakončen není – což zákonitě vyvolává otázku, zda byl zveřejněn celý. V každém případě chybí konkrétní kroky, které je třeba udělat ke změně nežádoucí situace. Některá opatření v textu uvedena jsou, jenže ta, která se týkají militarizace USA i spojenců, vyvolávají obavy. Například manifestované přání představit Donalda Trumpa jako prezidenta míru (s. 8) není jen v rozporu s bombardováním Íránu či pirátskými aktivitami v Karibiku. Je tu i problém snahy urovnat vztahy s Ruskem, ale i chvála toho, že se Trumpovi na summitu NATO v Haagu podařilo „přesvědčit“ spojence v NATO, aby zvýšili vojenské výdaje na pět procent hrubého domácího produktu (s. 12) – proti komu bude Aliance na stabilizovaném kontinentu zbrojit? A obdobně „prezident Trump trvá na větším sdílení zátěže s Japonskem a Jižní Koreou“ při „odstrašení protivníků a ochraně Prvního ostrovního řetězce. Také posílíme naši vojenskou přítomnost v západním Pacifiku a v jednání s Tchaj-wanem a Austrálií budeme i nadále rozhodně hovořit o zvýšení výdajů na obranu“. (s. 24) Nemluvě o snaze zapojit do těchto aktivit Indii.

Struktura i některé formulace NSS 25 vyvolávají určité reminiscence například v podobě vzpomínek na upřednostňování významu Latinské Ameriky ve starších programech Republikánské strany. A je tu také slavný projev Johna Quincy Adamse z července 1821, v němž tento budoucí prezident prohlásil, že srdce Ameriky bude bít pro každého, kdo usiluje o svobodu a nezávislost, ale Spojené státy se „nebudou vydávat do zahraničí hledat monstra, která by mohly zničit“. Především je ale NSS 25 v řadě ohledů ostrým vybočením z linie takovýchto dokumentů schvalovaných od počátku devadesátých let. Přes všechny obvyklé řeči o nejsilnější ekonomice a armádě světa, o špičkových inovacích a bezkonkurenční „měkké moci“ USA (např. s. 19) je východiskem úvah v NSS 25 vědomí potřeby co nejrychleji vrátit dynamiku americké ekonomice a stabilizovat její sociální strukturu. Děje se tak v natolik vyhroceném souboji s domácí opozicí, že není jasné, zda radikální změna přístupu v duchu NSS 25 přežije příští prezidentské volby.