Je libo nedělní chvilku jazzu v podání Jana Schneidera? Unikátní průvodce jazzovou hudbou pokračuje i dnes.
Už z obalu desky Mingus at Carnegie Hall je zřejmé, že jde o nadkritickou koncentraci špičkových muzikantů. Podání Ellingtonovy skladby C-jam Blues je ovšem – kromě řady skvostných sól – význačné výtečnou, ohromně vynalézavou Mingusovou basou. To není jen typická jazzová „kráčející basa“, to je přímo „valící se basa“, která definitivně drží tempo a dovoluje bubeníkovi Danny Richmondovi všechny ty zdobivé a zlobivé skopičinky, které by jinak kapelu vyhazovaly z rytmu, ale s tím pevným Mingusovým basovým fundamentem to tvoří jeden z nejúžasnějších výkonů jazzových rytmických sekcí, co jsem kdy slyšel.
Japonský bubeník Stomu Yamash’ta a jeho šťavnatá hra ve skladbě Sunrise – k tomu není třeba nic dodávat!
Poslední ukázka je poklad, který souvisí s jazzem pouze tím, že jazzoví fajnšmekři mají vybraný hudební vkus – a tím se vyznačují všechny filmy Carlose Saury. Podařilo se mi najít úryvek z filmu „Eliso, můj živote“, který je právě a pouze tak dlouhý, aby prezentoval dva hudební vrcholy filmu, které současně naznačují jeho dramatické rozpětí. Je to již drahně let, co jsem byl při českém uvedení tohoto Saurova díla doslova fascinován obrazem kamenité španělské planiny, doprovázeným nevýslovně nádhernou klavírní skladbou (Gnossienne 3) Erika Satieho. Druhou emocionální úvrať díla pak představuje vrcholně vypjatá úvodní árie z opery Pigmalion (1748) Jeana Philippa Rameaua v podání kontratenora Erika Mariona (nahrávka z roku 1962).
Snad jen p.s. vtip k minulému okénku, kde Nisim Sarusi naříkal, že nemůže (Ejni jachol), ale byla radost ho poslouchat – “Tak co, Abeles, co píše ten jejich kluk z Amériky?” – “Co že píše můj Mojše? Ani se neptejte! Samý smutný zprávy! Jeho žena, nébich, zemřela. Tři děti mu zůstavila … teď už má – Nejvyšší buď pochválen – jen dvě: syn onemocněl a zemřel taky. Dům mu vyhořel, krám mu vykradli – zůstalo mu jen, co má na sobě. Ale poslyšte, ta jeho hebrejština – to je radost číst!”