Historik Jiří Malínský ve svém komentáři připomíná 75. výročí norimberského procesu s německými nacisty.
Před sedmdesáti pěti lety začal v norimberských zbořeninách v narychlo opraveném justičním paláci proces s nejvyššími nacistickými válečnými zločinci. Většina těch, kdo ho v nejvyšší špičce ztělesňovali, byla po smrti. Platilo to o Hitlerovi, Himmlerovi, Heydrichovi i Goebbelsovi. I tak však velmoci Spojených národů shromáždily reprezentativní soubor jedinců ztělesňujících ve svém souhrnu prakticky veškerou škálu zločinů gangsterského nacistického režimu.
Americký příspěvek – pojetí v zásadě demokraticky uspořádaného mezinárodního soudního procesu – posléze ve spojeneckých diskusích zvítězil a byl plně akceptován Londýnem, Moskvou i Paříží. Za místo konání tohoto soudu národů byl nikoliv náhodou vybrán Norimberk, místo oficiálních nacistických srazů a přepočetných setkání úzce spojené právě s Hitlerovým jménem.
Nejvýraznějším z nich (alespoň vnějškově) byl Hermann Göring. Německý válečný hrdina z první světové války, říšský maršál, proslulý svou obtloustlostí právě tak jako láskou k přepychu, šéf německé luftwaffe a jeden z největších zlodějů v evropské ekonomice a současně zcizovatel evropského kulturního dědictví. OKW (Oberkommando der Wehrmacht) ztělesňovali maršál Wilhelm Keitel, vrchní velitel německé branné moci, a generálplukovník Alfred Jodl.
Do lavic pro obžalované zasedli dále Heydrichův nástupce ve funkci šéfa Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost (RSHA) Ernst Kaltenbrunner (Rakušan), někdejší Hitlerův zástupce Rudolf Hess, krvavý správce zbytku Polska Hans Frank, Hitlerův dvorní architekt a ekonom Albert Speer, nizozemský řezník Arthur Seyß-Inquart (druhý Rakušan), fanatický antisemita Julius Streicher, vydavatel neblaze proslulého Der Stürmer (Útočník), stoky stok nacistického tisku, a Hitlerův nástupce v nejvyšší funkci velkoadmirál Karl Dönitz, poslední říšský prezident, celkem 23 představitelů otrockého nacistického impéria.
Německá touha vše dokumentovat, fotograficky i písemně, se obrátila proti svým autorům. Československý právník Bohuslav Ečer prosadil zásadu nepromlčitelnosti a souditelnosti nacistických zločinů, příslušník zbraní SS Kurt Gerstein, vynálezce plynu Cyklon B, původně určeného pro hubení krys, který viděl zblízka jeho použití na lidech v Osvětimi (Auschwitz), se zasloužil o důkazy prokazující používání této nelidské metody. Právo norimberského procesu, založené mj. na institutu kolektivní odpovědnosti (za zločinecké organizace byly prohlášeny NSDAP, SS, SD, gestapo a vrchní velitelství OKW), vytvořilo svébytný celek, který umožnil přísné, ale v podmínkách své doby i dostatečné potrestání.
Snaha o objektivnost vedla ve třech případech i k osvobození, v dalších k doživotním a středním trestním sazbám; dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením. Proces byl ve své době nepochybným mezníkem, a data, která zjistil z nespočetných archivních pramenů právě tak jako četných filmových ukázek – sebevražedná sebedůvěra nacistů neznala mezí – a svědeckých výpovědí přeživších byla zčásti krutá i pro souzené. Zvlášť otřesné byly svědecké věty velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Höße, že předtím, než byli lidé naháněni do smrtících plynových komor, dbal o to, aby byli čistí a dostávalo se jim důstojného zacházení; pokud se jeho podřízení dopouštěli porušování těchto zásad, měli jím být tvrdě trestáni. Aby se nevyčerpali, uvedl Höß, zahynulo v nich často „pouze“ 3 000 lidí denně, i když „kapacitně“ měla až na 10 000 hromadných vražd.
Proces skončil o rok později a postupně na něj navazovaly procesy další. Zprvu ještě s judikáty navazujícími na hlavní norimberský proces, později však už s pozměněným právem a odlišně založenými rozsudky. Německá společnost, většinově ideově intoxikovaná nacistickou ideologií, poznamenaná hromadným členstvím v NSDAP a jejích filiálních organizacích, narážela na praktické nesnáze. Německý národ rozhodně nebyl složen z protifašistické menšiny, ale naopak z této většiny, a pokud se tu měla prosadit demokracie, bylo nutné zjišťovat výchozí přípustný stupeň míry této lidské degradace. Mj. to platilo i pro stát; většina lidí činná v justici a veřejná správě nebyla nepoznamenána těmito vlivy.
Vznikla nesmírně komplikovaná situace, jakýsi efekt vyznívajícího nacismu, které se čelilo i odmítáním práva hlavního norimberského procesu a zodpovědnosti za nacistické zločiny. Dnes a denně docházelo ke konfliktním scénám mezi skutečnými antifašisty a stále činnými nacisty, které byly doprovázeny i prominutím trestu smrti a nastolováním mírového standardního důkazního práva. Nacističtí váleční zločinci tak byli (pokud vůbec) odsuzováni k nesmírně mírným trestům a vydání k potrestání těch, kteří byli pro své válečné zločiny odsuzováni k trestu smrti v zemích, kde se jich dopouštěli, bylo NSR (SRN) odmítáno. Zčásti se na tom podílel i blokový sovětský východ, byť ne tak křiklavě jako Západ.
I dnes budí podiv tresty 3–5–7 let vězení za pět, sedm, deset, dvacet i více povražděných tisíců (zpravidla nevinných civilních) obyvatel i hromadné porušování ženevských konvencí zvláště krutě, až genocidně, uplatňované zejména na ruských zajatcích vojenských i civilních. Specifickým případem v tomto ohledu byli Židé a Cikáni. I dnes působí neuvěřitelně, že průkazní němečtí antifašisté byli v poválečném Německu často zbaveni sociálních výhod (penze), zatímco se jich naopak dostávalo jejich někdejším nacistickým protivníkům a trýznitelům.
Prorocká slova prezidenta Budovatele a Obnovitele (tak byl v prvních poválečných měsících také nazýván) Edvarda Beneše z podzimu 1945 o nutnosti nacistické válečné zločiny podrobně dokumentovat vzpomínkami, schraňováním důkazů i pečlivou prací dnes převážně historickou a alespoň zčásti ještě pamětnickou, jsou stále živá. Stejně tak by měl být připomínán odkaz generála justiční služby Bohuslava Ečera, blízkého spolupracovníka prezidenta Beneše, známého stíhatele pachatelů těchto zločinů, i práce řady československých právníků Komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, činné v letech 1964–1989, jež zápasila s poryvy nálad komunistického režimu a posléze byla en passant rozpuštěna Čalfovou vládou; při té příležitosti měl za blíže neznámých okolností zaniknout její závažný archiv.
Současné Německo je po generačním zvratu zásadně protifašistické, a tedy i protinacistické. To však neznamená, více než 100 let po vzniku nacismu, že zcela resentimentu prosté. Obdobná je i situace u nás; dlouhá léta se připomínaly delikty jedinců z bezprostředně poválečného období, stále je patrná tendence až jednostranně pojímané permanentní zločinnosti předlistopadového režimu i relativizace odkazu druhého odboje a prvorepublikových demokratických tradic. Upadá i znalost historických souvislostí a celostných výkladů nejnovějších dějin. Neoliberální relativizace vlastenectví, národního státu, často práva vůbec, je mj. zvlášť nebezpečná ve stále probíhající migrační krizi. Ale i kdykoliv v budoucnu.