Veronika Sušová-Salminen píše na okraj normalizace česko-ruských vztahů, které dnes obsahově zejí prázdnotou, i o tom, že potřebujeme pročeskou zahraniční politiku.
Bývalý ministr zahraničí České republiky a poslanec za TOP 09 Karel Schwarzenberg poskytnul ruské tiskové agentuře (TASS) rozhovor, ve kterém hovořil o vzájemných vztazích mezi Českem a Ruskem. V mnohém překvapil zvláště s ohledem na to, že jeho politická strana TOP 09 patří k těm politickým silám v Česku, které za „nenormální vztahy“ mezi oběma zeměmi nesou velký díl odpovědnosti.
Schwarzenberg považuje situaci ve vztazích za nenormální a řekl: „Vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací je třeba urovnat co nejdříve, dokud stávající spory nedostanou vleklý charakter a nevyvinou se v něco mnohem ostřejšího, kdy bude dosaženo bodu bez možnosti návratu k předchozí úrovni spolupráce.“ Schwarzenberg dále řekl, že podle jeho vidění neexistují mezi Českem a Ruskem problémy, které by se nedaly překonat.
Bývalý ministr zahraničí coby „olivovou ratolest“ či spíše kompromis navrhl, že by Česko našlo důstojné umístění pro sochu sovětského maršála Koněva, kterou nechalo v Praze 6 odstranit místní zastupitelstvo pod vedením Ondřeje Koláře (za TOP 09). Schwarzenberg dál sdělil, že nové, čestné umístění Koněvovy sochy dodá „pozitivní impuls procesu překonání rozporů“ mezi oběma zeměmi.
Bývalý šéfdiplomat (jehož politická strana i její politici si obvykle libují v „připomínání“ sovětské okupace v roce 1968 jako aktuálním nástroji k „formování“ vztahů se současným Ruskem, přičemž s oblibou stylem „ruské rovná se sovětské“ či rok 1968 „ruší“ rok 1945) řekl, že srpen „je historie“ a nyní je třeba „při zvládnutí zkušeností z minulosti rozvíjet vyhlídky do budoucnosti“.
V rozhovoru ještě zaznělo, že Schwarzenberg byl vychován v rodině rusofilů s pozitivním vztahem k ruské klasické literatuře a jeho rodina v roce 1945 hostila krasnoarmějce, se kterými „byli opravdovými přáteli“. „Vždycky budu s vděčností vzpomínat na vojáky-osvoboditele. Jejich vojevůdci, maršálu Koněvovi, náleží místo v našich dějinách“, dodal.
Schwarzenbergův „proruský coming out“ byl v Česku přijat poměrně blahosklonně napříč celým politickým spektrem, což dobře kontrastuje s tím, že jiným by podobné formulace „neprošly“. Dokonce i starosta Kolář se k iniciativě svého stranického kolegy přidal s tím, že Praha 6 byla vždy pro důstojné umístění Koněvovy sochy na Olšanských hřbitovech (jen ne na náměstí Interbrigádníků, odkud byla ne moc důstojně odstraněna).
O pár dní později začal český ministr zahraničí Tomáš Petříček v souvislosti s Alexejem Navalným aktivně volat po dalších sankcích proti Rusku, přestože z titulu své funkce ještě poměrně nedávno považoval faktickou normalizaci fašistické kolaborace na Ukrajině (v ukrajinské interpretaci boj za nezávislost) za „vnitřní záležitost“ Ukrajiny, kterou si musí každá země vyřešit sama. Iniciativa českého ministra je přesným opakem snahy o „překonávání rozporů“. To samozřejmě platí jen v případě, že česko-ruské vztahy se ještě nescvrkly na pouhou historickou politiku, která je jen a výhradně odváděním pozornosti od důležitějších témat.
Jaké vlastně dnes jsou česko-ruské vztahy a jak velkou autonomii má česká zahraniční politika nejen ve vztahu k Rusku? To je otázka, na kterou Schwarzenberg odpověď nedal. Jistě, jeho slova měla především význam určitého symbolického gesta, ovšem toto gesto také odhalilo strategickou bezobsažnost česko-ruských vztahů po roce 1990. Nemluvím teď o vztazích v oblasti kulturní nebo vědecké výměny, ani o rovině ekonomické (která je ovšem jenom zlomečkem možností nechaných k naší vlastní škodě zcela ladem, respektive naservírovaných západnímu kapitálu). Zahleděnost do minulosti je na české straně silná, zahleděnost do velmocenské prestiže je zase chybou ruské strany, která se soustřeďuje spíš na velké hráče než na ty menší, které víceméně přehlíží a někdy se k nim chová jako slon v porcelánu. Výsledkem posledních 30 let je vyprázdnění česko-ruských vztahů za pokračujícího „frančízování“ české zahraniční politiky z centrál v Pentagonu či Bruselu. Chce se smutně dodat, jestli na nás nakonec opravdu nezbyl jen ten Koněv.
Bylo by výborné, kdyby se po tomto iniciačním Schwarzenbergově gestu někdo v Česku skutečně ujal konstruktivní české politiky vůči Rusku, která by zbytečně nepřilévala olej do ohně (což ministr Petříček učinil) a místo toho poctivě odpověděla na otázku, jak dál s Ruskem, se kterým chtíc nechtíc sdílíme evropský prostor, pro jehož (a naši) bezpečnost je Rusko stěžejní, ať negativně nebo pozitivně. Mluvím o takové politice, která by pro změnu nebyla ani „proruská a ani „protiruská“, ani „prozápadní“ ani „protizápadní“, ale byla prostě jen „pročeská“. A o takové politice, která pochopí, že klíčem k Rusku dnes nejsou (zcela selektivně) využívaná „lidská práva“, ale „evropská bezpečnost“ (tj. bezpečnost i pro Rusko, které by se odkud snad mohlo k lidským právům a demokracii v budoucnu dopracovat samo v optimistickém scénáři). Neříkám, že ta odpověď bude jednoduchá, neříkám ani, že Česko jako země s malou váhou něco dramaticky změní. Nicméně by aspoň konečně našlo samo sebe, přestalo by být jen fejkem Západu a své vlastní zkušenosti z minulosti by přetavilo v něco, co je víc než jen fňukání, přehlídka trapností nebo zpívání podle klonovaných not odjinud. Rusko je tvrdý oříšek a krize vztahů s ním je hluboká. Faktem ale také je, že pro hledání a snad i nalezení východiska z této krize udělala česká zahraniční politika a politici zatím zoufale málo.
Komentář si můžete také poslechnout na Youtube a zde: