Velikonoční neděle nabízí další díl hudebního průvodce jazzem od Jana Schneidera. Jsou tu skladby Comin’ Home Baby, Manteca a Solitude.
Sentimentální, ale hodně živá vzpomínka: Mel Torme zpívá velký hit počátku šedesátých let Comin‘ Home Baby. (Ty motorky byly vážně krásný!) Po pravdě řečeno, hit z této skladby udělal The Dave Bailey Quintet. A takto jímavě skladbu hrál Herbie Mann (zde je pozoruhodná lahodná dvojice kontrabasů, na jeden hraje Ahmad Abdul-Malik, na druhý pak autor skladby Ben Tucker). Nádherné, generacemi prověřené téma!
Trumpetista Dizzy Gillespie byl prostě nespoutaný živel. Poslouchat ho bylo vždy hezké, ale když byla možnost ho při hraní i vidět – no posuďte sami: Manteca v podání skutečně velkého bandu, kde kapelníkovi nejprve více než sekunduje Jon Faddis (měli jsme možnost ho vidět i slyšet v Praze v orchestru Gila Evanse), potom si střihne sólo trombonové Melba Listonová a barytonsaxofonové Jimmy Heath. Všimněte si tu nádhernou „řeč těla“, jak Dizzy ztiší ten obrovský bigband před Candidovým sólem na konga. Moc se mi líbí, že Candido nikam nespěchá, a začíná pomalu a potichu, jak se na zkušeného jazzového matadora sluší (no samozřejmě, kdo ví, co to původně slangově znamenalo „to jazz“, tomu je to jasné; česká nápověda, která by zachovala tu dvojsmyslnost, tedy smysl i smyslnost, by musela znít „jít si vzrnout“). No a poslední ze sól, mistra Gradyho Tate, to už je jen ilustrace štěstí, moci si řádně řachnout do bubnů a činelů. Užijte si to taky!
Solitude, to je tedy veliký smutek, obzvlášť, když se to umí zahrát takto: nejprve Charlie Mariano na altsaxofon, pak Rabih Abou-Khalil na oud, pak nádherně zastřený zvuk nástroje zvaný serpent (ano, had!) v podání Michaela Godarda, a nakonec vznosně smutná trubka Kenny Wheelera. To vše za úžasně kultivovaného doprovodu basisty Steve Swallowa a tří bubeníků. Nejsem asi sám, komu je trochu teskno, po některých zvláště. Ale po některých zvláště ne, to je pravda. Smutku se dá čelit různě. Jako třeba pan Chajim Jankel, kterému se kdysi zavčasu podařilo vystěhovat z Evropy, a jen z dálky se dozvídal ty válečné hrůzy. Jednou ho navštívil kamarád Roubíček, taky emigrant. A jak se mu daří, a co dělá, a co paní Esterka, a jak děti, a jestlipak má také zprávy ze staré vlasti – ale co, nebudou smutní v tak krásný den, a že se ještě k tomu setkali. Chajim Jankel radši provedl Roubíčka svým domem. Krásné venkovské stavení, všude dost místa, to holt nejni jak kdysi na Josefově, krám na krámě, hlava na hlavě. Jak jdou domem, neodpustí si Chajim Jankel starý vtip: “A tady viděj, Roubíček, jídelnu, kde by mohlo najednou obědvat – bože chraň! – až dvacet osob.” A hned je jim líp, a jdou dál, všude samá krása a světlo a útulno, až dojdou do pracovny Chajima Jankela. Tam se Roubíčkovi něco nezdá: je to ten závěs v rohu místnosti. Má takové otazníky v očích, že Chajim Jankel ten závěs odhrne – a Roubíček ztuhne! “Oni se Jankel dočista zbláznili! Portrét Hitlera! Při tom všem!?! Proboha, proč?” S klidem vysvětluje Chajim Jankel: “To mám na stesk po domově. Když mě to tady všechno začne svědit a všechno na mě padá a jde po mě chandra, jdu, odhrnu závěs – a hned je po stesku!”