Milan Daniel ve své poznámce nastoluje paralelu mezi postiženým kočím a aktuální politikou vůči Rusku.
Po ulicích městečka, ve kterém jsem prožil svá školní léta, jezdíval koňský povoz, na jehož postranicích se skvěl nápis NEVIDÍM NESLYŠÍM, POPELKA JOSEF. Panu Popelkovi bylo zjevně jedno, že ho ostatní účastníci silničního provozu museli respektovat jako plnoprávného kolegu.
Hrdí potomci husitů, kteří dostali příležitost dštít síru na Rusa, tak dnes činí v přesvědčení ne nepodobném páně Popelkově slepotě a hluchotě. K pohánění své nenávisti nepotřebují žádné důkazy o jeho zločinném konání. Stačí jim – podobně jako komunistické justici, která nás před půlstoletím posílala do kriminálu za tzv. podvracení republiky – přesvědčení. To mají pevné. Důkazy nahrazují závody v tom, kdo z mizerných surovin vyfabuluje pravdě podobnou krmi, kdo více, lépe a rychleji urazí nejen „agenty“, ale všechno, co má s Ruskem sebeméně společného.
Neoblíbený, ale dosud trpěný Rus se stal neoddiskutovatelným nepřítelem.
Vedle přesvědčených „husitů“ se ale velká část rodáků ptá po důvodech, proč se tak stalo. Proti děravým tvrzením tajných služeb stojí celá řada nezodpovězených otázek a žádný opravdový důkaz. „Husité“ ty odpovědi nepotřebují, k plivání na Rusa jim stačí jejich uhlířská víra. A na ostatní se kašle.
Nový šéf diplomacie, který se nejmenuje Popelka, ale Kulhánek, nemohl už před nástupem do funkce nevidět, co se po něm bude chtít. Zareagoval bystře a „husité“ ho chválí. Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, volají ti stateční junáci, ostříce sudlice. Hrr na ně!
Jejich povoz se řítí z kopce nehledě na společenské, kulturní a samozřejmě i ekonomické vazby.
„Husitům“ to nevadí.
A zakřiknutí pasažéři, kteří se ze strachu bojí brzdit, si zakrývají oči.