Madeleine Albrightová si vydláždila nejen v Rambouillet cestu za změnou chápání vztahu diplomacie a armády. Od nyní „diplomacie slouží k podpoře armády.“
V předchozí částech byl popsán děj, který vytvořil rámec pro jednání v Rambouillet, kde ministryně Albrightová nenechala nikoho na pochybách s jakými úmysly do Francie přiletěla.
V Rambouillet hned po příjezdu Albrightová na tiskové konferenci vše vyložila na stůl: „Existují pouze tři možnosti. Jestliže Srbové odpoví na navržený dokument negativně a Albánci kladně, dojde k bombardování Srbů. Vysloví-li se obě strany pozitivně, bude v Kosovu rozmístěno 28 tisíc vojáků NATO. V případě, že Srbsko dokument odsouhlasí a Albánci nikoli, USA přestanou podporovat UÇK.“
Její prohlášení vyvolalo situaci, že celý první týden obě delegace přemýšlely, jak druhou přechytračit. Každá z nich sídlila v jiné části zámku, což byla metoda převzatá z jednání v Daytonu. Diplomatům cizích zemí docházela trpělivost a tlačili na obě strany, aby již konečně začaly jednat. Proti celkem jednotnému postoji albánské delegace představované většinově zástupci UÇK se srbská delegace potýkala s dvěma názorovými proudy. Jeden byl pro kompromis, aby se Srbsko vyhnulo očividné snaze o agresi ze strany USA. Druhý tábor považoval jednání za ztrátu času a vycházel z toho, že Západ rozumí pouze jazyku síly a že evropské země a Rusko stejně nedokáží zabránit snahám a úsilí USA.
Na poslední chvíli byl připsán doplněk, že cizí armády mohou vstoupit na území Jugoslávie pouze se souhlasem Srbska a kosovských Albánců. Dvacet hodin před vypršením konce jednání USA přichází s návrhem tří nových kapitol, kde se pro Srbsko vyskytuje sporná pasáž o právu NATO využívat celé teritorium Srbska k podpoře alianční mise v Kosovu. Před přibližně dvěma sty novináři byl pronesen výsledek a to, že se pod dohodu nepodepsala ani jedna strana.
Srbsku vadila pravomoc regionální kosovské vlády a její vztah k republikové vládě. Zejména srbská delegace projevila nespokojenost s nejasností ohledně statusu Kosova po vypršení tříročního přechodného období pod mandátem NATO. Srbsko nahlíželo na dokument, že sice zaručuje integritu země, ale za cenu ztráty suverenity nad Kosovem. Dokument uváděl, že „po třech letech má dojít k mezinárodní konferenci o Kosovu, kde se určí mechanismus konečného řešení, a to podle vůle národa, nadřízených orgánů a úsilí obou stran na uplatnění dané dohody a Závěrečného aktu z Helsinek. Srbsko v tom vidělo skrytou možnost pro uspořádání referenda v Kosovu, kde je většinové obyvatelstvo albánského původu.
Tato fáze rozhovorů se konala od 6. do 23. února. Druhá část jednání začala 15. března v Paříži v konferenčním centru Kleber a trvala do 23. března.
Na rozdíl od Srbska albánská delegace na návrh odpověděla deklarací, že dokument podepíše po čtrnáctidenní konzultaci s lidem Kosova.
Ratko Marković, vedoucí delegace, odpověděl ve třech po sobě jdoucích dopisech, že Srbsko nemůže přistoupit na nezávislost Kosova a že delegace je připravená dále pokračovat v jednání.
Druhý den po skončení jednání v Paříži začalo bombardování Jugoslávie. Spěch s bombardováním je často vysvětlován tím, že v dubnu 1999 se mělo oslavit 50. výročí vzniku NATO. S oslavou měl být spojen také nový strategický koncept organizace. Ta již ve svém rozhodování neměla být svazována Chartou OSN. Tak se také v případu bombardování Jugoslávie NATO stalo, že OSN k němu žádný mandát nedala.
Madeleine Albrightová si vydláždila nejen v Rambouillet cestu za změnou chápání vztahu diplomacie a armády. Zatímco dříve armáda sloužila k podpoře diplomacie, podle Albrightové nyní „diplomacie slouží k podpoře armády.“ Navíc se Albrightová nikdy netajila tím, že je hrdá na to, jak je tvrdá (so proud of being so tough).
S jejími názory však mnozí také v USA nesouhlasí. Jedním z nich je bývalý děkan georgetownské univerzity Peter F. Krogh, kde mimo jiné Albrightová studovala a Krogh byl jejím mentorem a dokonce jejím blízkým přítelem. Ten pro deník Wall Street Journal prohlásil: „Nevzpomenu si, kdy byla naše zahraniční politika v méně kompetentních rukou.“ Na vysvětlenou dodal: „Je to politika kázání a svatyně provázená oháněním Tomahawky.“ Albrihtová nad svým rozbitým obrazem zuřila. Toto ve své práci vysvětlila Ann Blackmanová ve známé knize o Albrightové – „Čas jejího života…“, kde o ní píše: „Naléhala na intervenci v Kosovu, aniž by se příliš starala o geostrategické důsledky (jak by to ovlivnilo Rusko, Čínu, Makedonii, Řecko atd.).“ Tyto důsledky dodnes musíme snášet, ale především to musí snášet lidé na Balkáně.
Předchozí díly:
- Balkánské zápisky: NATO jako jediná možná síla v Evropě má zabránit dalšímu Mnichovu (část 3)
- Balkánské zápisky: Kosovská tragédie. Ideologie patriotismu vítězí nad srbskou opozici. Albrightová a potrestání Srbů (Část 2)
- Balkánské zápisky: Politika čím hůře, tím lépe. Napětí vyhovuje oběma stranám (Část 1)
Článek vydáváme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.