Ilona Švihlíková se dnes zabývá tématem zdrojů růstu pro české hospodářství, což není zdaleka jednoduchá otázka k zodpovězení.
Ve druhé části seriálu k aktuálním tématům hospodářské politiky se pojďme podívat na téma ekonomického růstu. Ekonomický růst a jeho motory jsou vždy důležité, ale v současnosti vidíme ještě další faktory, které vedou k tomu se pořádně na zdroje růstu (a jeho případné limity) podívat:
- Kvůli daňovým změnám v minulém roce se vytvořil strukturální deficit kolem 200 mld. Kč. Jak už jsem informovala v 1. části, každá budoucí vláda se bude muset s tímto strukturálním deficitem nějak vypořádat. Ministryně financí Alena Schillerová při zdůvodnění toho, že v roce 2021 bude vyšší deficit než v roce 2020 (tj. v roce pandemickém) argumentuje nechvalně známým dopadem škrtací politiky. Problém ovšem spočívá v tom, že a) daňové změny, které provedla nemusí mít samy o sobě prorůstový efekt, nebo ne tak silný, jak si slibuje, b) mají výrazně dopad na daňovou spravedlnost, tj. jsou v populaci velmi nerovnoměrně rozloženy. Je tedy úvaha o tom, že z krize vyrosteme tak, že pokryjeme 200 mld. Kč deficit správná? Je to možné?
- Před volbami se fráze „zajistíme ekonomický růst“ bude objevovat velmi intenzivně. Bohužel, pronese-li ji někdo z opozice, pak se těžko dočkáme toho, že by snad byl podrobně tázán, jak to míní konkrétně zařídit.
- V minulém díle zmíněná změna politiky ČNB dramaticky mění makroekonomické prostředí, aniž by to ovšem bylo jakkoliv politicky reflektováno (je před volbami, že). Jenže to na závažnosti situace nic nemění, nedostatek koordinace mezi vládou a ČNB je potřeba napravit, opět se jedná o úkol pro novou vládu.
- Hrozí ekonomický pokles trvalejšího charakteru, který by znovu na delší dobu upevnil neblahé charakteristicky české ekonomiky, jako jsou nízké náhrady zaměstnancům (neboli více jde na zisk, než na mzdy, neboli roste výnosnost firem, která už je tak v evropském srovnání extrémně vysoká). To, že ekonomika se vrací do svého nežádoucího stavu vidíme např. i na zcela iracionálním tlaku firem na to, aby lidé opět seděli v kanceláři (pět dní v týdnu, od rána do večera). To je ukázkou ekonomiky láce, v níž role „managementu“ odpovídá detailní buzeraci, nedůvěře vůči zaměstnancům, neschopnosti řídit a sledovat strategické priority atd.
K ilustraci níže graf z Eurostatu z předpandemického roku 2017, který jasně ukazuje, že ČR a Litva dosahují rekordních údajů pro přímé zahraniční investice na jejich území, u ČR je 12 %, u Litvy 11,8 %.
Návratnost přímých zahraničních investic, 2017
Začněme s růstem. Moje hrubé propočty (s daňovou kvótou v rozmezí 30-33 %) ukázaly, že na to, aby česká ekonomika vygenerovala 200 mld. Kč navíc v příjmech by musela růst přes 11 % nominálně ročně. Nominálně (inkaso je v běžných cenách) znamená reálně plus inflace. Pokud vezmeme, že ČNB bude nutně reagovat, když se inflace dostane na horní mez jejího cíle, tj. na 3 %, pak by to znamenalo reálný růst nad 8 %.
To je zcela nad možnosti české ekonomiky. My nejsme Čína, která dokáže za kvartál vyskočit o 18,3 % (psali jsme zde). Maximum české ekonomiky je zřejmě mezi 5-6 % reálně. A to navíc ignoruji restriktivní monetární politiku, která byla rozebrána v 1. dílu a která bude přispívat k ochlazení ekonomiky.
K tomu navíc přidejme, že moje hrubá úvaha se týká nejen státního rozpočtu, ale i rozpočtů krajů a obcí. Ty jsou stále rozpočtově v plusu (což ukazuje na jejich neschopnost realizovat investice a povzbudit poptávku). Plus si uvědomme, že ekonomika nestojí na místě, je to dynamický systém, neboť růst ekonomiky by nutně vedl i ke zvýšení některých výdajů (viz valorizace důchodů). Takže realisticky vzato bychom k vygenerování oněch 200 mld. Kč navíc pro státní rozpočet potřebovali růst ještě podstatně vyšší než oněch 11 %. Růst by musel být tak vysoký, že by ho nedokázala dodat ani zmiňovaná Čína.
Podporovat ekonomický růst není nic špatného (autorka není skutečně zastánce politiky „degrowth“), jenže vyrůst z dlouhodobého strukturálního deficitu 200 mld. Kč prostě v českých podmínkách není možné. To ovšem nic nemění na tom, že by vláda měla usilovat o koordinaci fiskální a monetární politiky, a že si i při úpravě daní/výdajů může počínat dosti obezřetně tak, aby se neopakoval scénář zcela zbytečné druhé recese v letech 2012/2013.
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé komponenty HDP (spotřeba domácností, investice firem, výdaje státu na nákup zboží a služeb, čistý export). Dokážeme identifikovat růstový motor, pokud ano, dokáže vláda najít nástroje, jak ho podpořit?
Začněme u spotřeby domácností. To bývá opovrhovaná kategorie, ledaže je před volbami. Na spotřebě přitom není nic špatného, podílí se na vyjádření životní úrovně (spolu s přístupem k veřejným statkům). Spotřeba domácností je v ČR přitom v mezinárodní kontextu podprůměrná, pohybuje se kolem 48 %, v USA je to např (i to je extrém) kolem 70 %.
Vláda, alespoň oficiálně daňové změny (zrušení superhrubé mzdy) argumentovala tím, že „lidem zůstane víc peněz.“ To by indikovalo, že očekávala, že hlavní motor oživení bude spotřeba domácností. Tomu by nahrávala i vysoká míra úspor domácností. V této souvislosti uveďme, že míra úspor domácností vyskočila na rekordních 18,7 % a tvořila téměř 600 mld. Kč.
Z časového hlediska pěkný obrázek poskytuje graf ČSÚ.
Je tu ale hodně „ale“, které budou výdajové šílenství brzdit.
a) úspory jsou v ekonomice velmi nerovnoměrně rozloženy. Bohužel nemáme přesné údaje (ČSÚ tuto kategorii nesleduje), ale můžeme odhadnout, že dolní dva decily domácností úspory netvoří. Naopak horní decily mají nadměrné úspory a obavy z inflace (či dokonce z měnové reformy) popohánějí bublinu na trhu nemovitostí.
b) inflace, zejména ta nákladová bude brzdit/odkládat nákupní horečku, nejvíce u kategorií jako jsou stavební práce apod.
c) samo zrušení superhrubé mzdy bylo, kromě toho, že vytvořilo hlubokou sekeru ve veřejných financích, také velmi nerovnoměrné. Nejvíce se čistého přidalo těm vyšším příjmovým skupinám, přesně těm, které mají tendenci tvořit úspory, nebo investovat do nemovitostí, zlata, komodit atd. Naopak (a tomu se budeme podrobně věnovat ve 3. dílu seriálu) toto opatření podřízlo nejspíše na delší dobu mzdovou konvergenci. Již nyní je patrné, že významnější mzdové nárůsty se týkají jen dvou kategorií zaměstnanců – učitelů a zdravotníků.
Takže, spotřeba domácností se jistě oživí, už jen tím, že se uvolní prostor pro uplatnění nadměrných úspor ve výši skoro 600 mld. Kč, ale toto rozpuštění ve spotřebě má pouze krátkodobý charakter a navíc nelze počítat s tím, že výdaje půjdou jen za domácím zbožím a neskončí v kategorii import (zahraniční zboží, dovolená v zahraničí atd.).
Je založeno na dlouhodobé, strukturální posílení spotřeby domácností? Mzdová opatření vlády (neochota zvýšit minimální mzdu, zrušení superhrubé mzdy atd). odpovídají jasně NIKOLIV.
Pak tu máme investice firem. To je oblíbena komponenta pravicových vlád. Bohužel jim dost často uniká, že investice a spotřeba jsou spjaty, investuji totiž proto, abych mohl více prodávat – a už jsem u spotřeby.
Investice jsou nejcitlivější složkou HDP, nejvíce kolísají (v boomu silně rostou, v recesi dramaticky padají). To potvrzují čísla HDP a tvorby hrubého fixního kapitálu za minulý rok – zatímco HDP se propadlo -5,6 %, pak tvorba hrubého kapitálu se propadla o 13,3 % (tj. i změnou stavu zásob), pak čistě investice spadly o 8,1 %.
Investice se rozbíhají, když je patrné oživení, když k němu dá vláda popud, nebo když se zavádí modernizační opatření (digitalizace). Znovu se vrátím k deklarovanému odporu českých firem k home office. Přestože to vypadá banálně, je to nejen ukázka penetrace ekonomiky láce (bič, nedůvěra), ale zároveň symbolizuje, spolu s prognózami MF obrovskou setrvačnost ekonomiky vůči „starým pořádkům“ – kam konkurence cenou jednoznačně patří. Můžeme se vydat řadou cest, ale my pro jistotu, zůstaneme tam, kde jsme – levní a blízko Německu.
Vláda si zřejmě investiční popud slibuje od Národního plánu obnovy. Ten je ovšem bohužel velice roztříštěný, nesměřuje k zásadní změně české ekonomiky, a co víc – proč bych si měla slibovat něco od 200 mld. Kč (i s domácím financováním, bez něj kolem 175 mld. Kč), když je to ta částka, o kterou jsme si sami snížili daně v minulém roce?
Stát jako investor poslední instance je přímo učebnicový příklad (a žádoucí, dodávám já), jenže to by to musel umět a nesměl by mít na sebe napojené parazity v podobě dobývačů renty, kteří stát vysávají jako klíště.
Pak tu máme poslední variantu aneb tzv. růstem vnějškem (export-led growth). Tento přístup se u nás těší značné oblibě u pravicových ekonomů. Prohlubuje totiž naši závislost a působí automaticky jako „mzdový korektor.“ Jak už ukázala studie Deloitte, přidaná hodnota v exportu je u nás velmi nízká a vzdálenost ke konečnému zákazníkovi obrovská (kolik zboží, které vyvážíme do Německa, nakonec skončí v Číně a na dalších trzích?).
Spoléhat se na globální ekonomickou situaci, na kterou nemám žádný vliv z pozice malé země a žádný jako podřízená dceřiná společnost, je znak bezmocnosti a náklonnosti k fatalitě. Ale co víc, protože přidaná hodnota je nízká a protože české dcery jsou drtivě pod mzdovým stropem, spoléhání se na „vyexportujeme se z krize“ v sobě skrývá bič v podobě – musíme být konkurenceschopní! Znovu připomenu, že pro lokální firmu je mzda náklad i příjem, pro exportní firmu je mzda jen náklad, je motivována tím náklady snižovat a jak se bude žít lidem v ČR je jí srdečně jedno.
Ráda bych si v předvolebních debatách poslechla rozbor problému růstu a koordinace fiskální a monetární politiky od těch, kteří už se dneska vidí na ministerstvech průmyslu a financí. Je to ovšem nemístný optimismus, protože prozatím jsem byla svědkem jen ideologických keců našich hrdinných bojovníků proti Rusku a Číně a zmateného blekotání, které s rozborem ekonomické situaci nemá nic moc společného.
V dalších dílech seriálu se podíváme na to, co je možné (a nemožné) udělat se strukturálním deficitem 200 mld. Kč a jak vypadá hrozba přerušení mzdové konvergence a co se proti tomu dá dělat.