Historik Jiří Malínský komentuje dokument ČT věnovaný výročí Karla Havlíčka Borovského.
V těchto dnech uplynulo 200 let od narození jednoho z největších Čechů nového času – revolucionáře, žurnalisty, básníka, politika a významného veřejného činitele své doby, Východočecha Karla Havlíčka Borovského. Jednoho z těch tvůrců, jejichž práce jedince má nadgenerační rozsah i význam. Česká televize – což je samo o sobě záslužné – věnovala rodákovi z Borové pořad Havlíčku, Havle.
Režijní ztvárnění je plnokrevné, snaha přiblížit život velkého Čecha neradostné polistopadové skutečnosti chvályhodná, výroky oslovených vědců občas fušujících do uměleckého přednesu Havlíčkových děl faktograficky v zásadě přesné a dojem ze slavnosti v hrdinově rodišti Havlíčkově Borové obrozenecky dojemný a alespoň zčásti přesvědčivý.
Mohl by vzniknout dojem, že vše podstatné bylo řečeno. A tak se dostáváme k nejčastější formě moderní cenzury – cenzuře mlčením a opomíjením. Že Havlíček byl uvážlivý, že se nedal strhnout k prvoplánovým výstřednostem a divokostem vlastním často projevům nedospělé psychiky, je pravdou. Pravdou ale také je, že byl aktivním spoluhybatelem revolučních událostí let 1848–1849, že jeho promyšlená publicistika k nim vydatně přispívala a že v pobřeznovém předbachovském ovzduší byl posléze posledním, kdo revoluci reflektoval a až doposledka se ji snažil rozvíjet; glosu zasloužilo i jeho působení v revolučním říšském sněmu. Poznatek, že Havlíček byl přechodem mezi budoucím staročešstvím (staroliberalismem) a mladočešstvím Sladkovského a bratří Grégrů, však zůstal utajen nejen divákům, ale i odborným (vědeckým) garantům.
Nebyl to nikdo menší než mistr novočeské češtiny Karel Čapek, kdo upozornil na vynikající ryzost, vlastně i modernost a objevnost havlíčkovské češtiny a dodal, že by jeho spisy povinně měli číst prvorepublikoví politici jednak pro jejich obsah, jednak pro literární kvalitu, aby jejich politická činnost nabyla, poučena z tohoto zdroje, viditelně rovněž na původnosti i jakosti.
Havlíček, obhájce zájmů dolního a středního patra kellerovských starých středních vrstev (viz např. jeho stať o zlodějství nepřímých daní, v havlíčkovské češtině „indirektních“), je ztělesněn v pojmu brixenského mučedníka, tj. člověka strádajícího pro nadosobní věc a ideál, zbaveného kontaktu s rodinou, manželkou, dcerou; pojmu, který není frází, ale věcně doložitelným faktem. I Havlíček byl obětí prügelpatentu. Relativní – velmi podmínečný – blahobyt tohoto nedobrovolného exilu na tom nic nemění.
Proticírkevní (protikatolická) satira, které se tvůrci pořadu záměrně vyhnuli a jež patří k vrcholům Havlíčkovy angažované občanské poezie, je dalším palčivým vykřičníkem. I to je totiž jinakost. Za První republiky katolická církev tento akcent Havlíčkovy tvorby napadala. S tím souvisí proslulý Král Lávra (poučený irskými reáliemi) i brixenské básnické skladby Tyrolské elegie a zejména nedokončený (podle autorů pořadu naopak dokončený) Křest svatého Vladimíra včetně recitátorem vynecháváných Perunových šťavnatých vulgarismů.
Právě tento Havlíček provází Josefa Václava Friče, Masaryka, Beneše, ale i Josefa Boleslava Pecku Strahovského a následně legionáře obou odbojů. Je to ztělesnění památky vývojového, rozumně riskujícího, ale neoblomného revolucionáře Karla Havlíčka Borovského. Muže, jehož sochy se nacisté snažili likvidovat mj. také tavením a využitím pro válečné účely.
Groteskním vyvrcholením pořadu je prázdná nadčasovost z úst předsedy Senátu Miloše Vystrčila, která potvrzuje opakovaně jen „tchajwanskou“ jalovost jeho ducha. Z pořadu úcty a piety tak zbyl poněkud opotřebovaný biedermayerový nálev. Nálev z časů zaživa pohřbených.