Veronika Sušová-Salminen pátrá po významu dnes často skloňovaného pojmu deep state. Existuje? A jak souvisí s Tureckem?

V souvislosti s prezidentstvím Donalda Trumpa se v médiích začalo stále více skloňovat slovo nebo pojem deep state, česky zhruba hluboký či stínový stát. Jak je často v médiích praxe, pojmy se sice používají ale velmi často jako nálepky nebo ledabylá označení či bezobsažná slova, ke kterým si každý může doplnit cokoliv. Co je tedy deep state a existuje vůbec?

Hned první pohled do vyhledavačů ukazuje na to, že pojem je poměrně kontaminován dnes populárními spikleneckými teoriemi, které jsou nedílnou součástí populistické politiky. Souvisí tak s pohledy na svět, která chápou tajná spiknutí mocných jako odpověď na všechno či jako univerzální výkladové schéma. Jejich dnešní popularita nicméně vyrůstá z rostoucí nedůvěry k politikům, k demokratické politice a také k nejrůznějším autoritám (včetně odborníků) a institucím vůbec.

Další, co se dá lehko zjistit, je skutečnost, že s pojmem často operují především weby spojené s ultra-konzervativním názorovým spektrem jako je Bannonův Breitbart či další podobné informační outlety (Infowars a další). Konečně, je lehce rozpoznatelné, že deep state se stal módním slovem, které spojuje nejrůznější proponenty současného amerického prezidenta Donalda Trumpa.  Trumpova volební kampaň přitom stála na anti-establishmentové rétorice, která podobné subversivní termíny a teorie přitahuje jako magnet.

Na druhou stranu pojem používají také poměrně seriózní autoři a jejich knihy o deep state v USA publikují etablovaná nakladatelství, která obvykle nevydávají obskurní texty a názory.

Made in Turkey

Pojem deep state je dovoz. A to dokonce dovoz z velmi odlišného kulturního prostředí. Konkrétně byl dovezen z Turecka, kde se pod pojmem „deren devlet“ hovoří, a to zcela vážně, o síti vysoce postavených generálů a úředníků, lidí ze zpravodajských služeb a soudců, kteří spolu s organizovaným zločinem ovlivňovali tureckou politiku. K jejich repertoáru vedle vojenských pučů, patřili také například vraždy nebo obchod s drogami. V kontextu Turecka lze samozřejmě mluvit o odlišné kulturní praxi než v USA, kde přese všechno formální pravidla a instituce v politickém procesu převládají.

V případě dnešní americké politiky se tedy jedná o přenos, který s sebou ale přináší nepřesnosti. Skloňování deep state ve vztahu k Trumpovi se objevuje v souvislosti s úniky vesměs utajovaných informací ze zpravodajských služeb, které tu byly opakovaně a vždy spíše administrativu poškodily než naopak. A také v souvislosti s názory, že nový prezident vede válku se zpravodajskými službami, protože jeho „lidová“ agenda „vadí“ mocným, jak zní jeden z takových výkladů.

Na jednu stranu se tak na nejrůznějších „alternativních“ webech píše o tom, jak tajná kabala lidí ze zpravodajských služeb, CIA a NSA spolu s neokony a protivníky prezidenta jako je například John McCain a další tvoří deep state, který hází Trumpovi klacky pod nohy. Tady, jako se vším platí brát ohled nejen na to, co bylo řečeno, ale také na to, kdo to říká.

Deep state, nebo stínová politika (parapolitika)?

Serióznější autoři mluví o „symptomech stínové vlády“ v USA, či o tom, že deep state není nic jiného než „systém“, nikoliv konkrétní sociální struktura, který spojuje velké peníze s politikou.  Další se domnívají že mnohem lepší než mluvit o deep state, je mluvit o „parapolitice“ či skryté politice, která probíhá mimo veřejnou kontrolu, za zavřenými dveřmi a často bez souhlasu a vědomí občanů.  (Praxe, která dnes do značné míry charakterizuje politiku v Rusku. Podobnost čistě náhodná…)

Jistě. Je nutno připustit, že hovory o deep state podporují některé události amerických dějin. Například zavraždění JFK spekulace o deep state přitahují, protože jde reálně o nevysvětlené události obestřené tajnostmi a nejasnostmi s konkrétním dopadem na politický vývoj země.

Další názory varují, že mluvit o deep state ve vztahu k Trumpově situaci v Bílém domě a americké politice, vede k omylům a může tak v našich hlavách vzniknout konstrukce obludných rozměrů, která pak dostane paranoidní rysy. Takové názory potom poukazují na to, že současná „rezistence Trumpovi“ v rámci amerických byrokracii a bezpečnostním aparátu jde stále cestou institucionálních kanálů. Ne vždy jde o kroky legální. Nicméně v tureckém případě souvisela s vyloženě kriminálními aktivitami v šedé zóně působení institucí státu.

Pokud odcloníme spiklenecké teorie je docela jednoduché přijít na to, že za řečmi o deep statu se skrývá daleko spíše, než tajné či tajemné kabaly, které řídí všechny a všechno, boj o moc a o vliv, který se vede v rámci politických institucí, mezi nimi a napříč nimi. A tento boj o moc a vliv nemusí vždy odpovídat liteře ústavy, jak upozornila kniha Mika Lofgrena.

Zpátky k politice: moc, vliv, zájem

V americkém případě, ovšem zdaleka ne jenom v něm, se  tak nejspíš jedná o konglomeráty  proměnlivých zájmů, spojenectví, klientelistických sítí mezi velkými penězi a státem jako hlavní společenskou institucí. Místo spikleneckých teorií tu máme staré známé pojmy moc, vliv a zájem.

To, co se zdá být varovné není fakt, že Trump jako prezident musí čelit zájmovému odporu a PR kampaním. Problémem se jeví spíše to, že je tu dost symptomů, které ukazují, že tato seskupení odporu nemají oporu v demokratickém souhlasu, ale spíše v soukromých zájmech a ambicích. Tomu se nedá vyhnout, a dokonce to patří k občanské společnosti za kapitalismu, jak  k tomu napsal pro The Nation Greg Gardin.

Otázky na konec

Jenže otázkou je míra ve vztahu k veřejnému zájmu a k demokratickému souhlasu? A vyvstává i další otázka, do jaké míry mají či nemají řízené zpravodajské úniky být tím, co formuje veřejné mínění k aktuálním tématům? A tedy, do jaké míry jsou zpravodajské služby nejmocnějšího státu světa pod pevnou politickou kontrolou?

Jen zběžný pohled ukazuje, že mezi whistleblowery a řízenými úniky z vyšetřování do spřátelených médii je rozdíl v motivaci. Aby věci nebyly tak jednoduché je další otázkou rovněž to, jak moc je sám prezident Trump v realitě reprezentantem jedné z frakcí deep state či, lépe vystiženo, jedné z frakcí velkých peněz, jak píše například Peter Dale Scott ve své knize o tomto tématu. Pro tyto fakticky privátní zájmy, které vedou v prostoru státu a s jeho pomocí partikulární spory o moc a vliv, existuje mnoho názvů: vojensko-průmyslový komplex, různá zájmová lobby nebo komplex Wall Street-Washington (na které je mimochodem napojena administrativa současného prezidenta). To, že v americké politice taková seskupení dnes existují, působí a vedou boj o moc, je nicméně viditelné pouhým okem.