Ilona Švihlíková píše o tom, kam vede extrémní propojenost a závislost.
Globalizace a jiný typ mezinárodní dělby práce jsou neodmyslitelně spjaty. Mezinárodní dělbu práce desítky let ovládaly nadnárodní korporace, které rozhodovaly, jak se která země zapojí (jakým výrobním proces s jakou přidanou hodnotou, od čehož se pak odvíjí životní úroveň v dané zemi). Některé země šly cestou přizpůsobení se neoliberální politice a včlenění se, bez respektování svých národních zájmů (či jen základní národohospodářské logiky) a dopadly jako ČR. Jiné byly dost silné a měly dostatečně promyšlenou hospodářskou strategii, aby se vydaly cestou podpory svého vnitřního rozvoje, jako Čína.
Globalizace stvořila velmi komplexní a hlubokou dělbu práce, která vyvrcholila extrémní propojeností a závislostí zemí mezi sebou. Takový systém sice může být velmi efektivní (v rámci specializace na určitou výrobní operaci), jenže spočívá na křehkých pilířích a nese s sebou mnoho rizik. Pro situaci, kdy se určité zboží „vyrábí“ na třech kontinentech, je nutné, aby přeprava byla hladká a laciná. Vynález kontejnerové přepravy bezesporu patří k těm faktorům, které globalizaci umožnily. Levná a rychlá přeprava v řadě případů umožnila rozvíjet koncept just in time, tedy omezení nutnosti skladovacích prostor nadnárodních firem. Jenže takový systém je jen do dobrého počasí. Již v předchozích dekádách bylo zřejmé, že propojení mezi zeměmi znamená také šíření ekonomických šoků, stačí vzpomenout na krizi v jihovýchodní Asii (1997/98), která se z Thajska rozšířila do značné části rozvíjejícího se světa a zastavila se v Argentině. Pandemie Covid-19 byla tím úderem, který křehkost tohoto uspořádání odhalil velmi tvrdě. Stačí, aby vypadl jeden článek ve výrobním řetězci, aby se jedna kontejnerová loď zasekla v Suezu, aby silně zdražila kontejnerová přeprava, a celý budovaný řetězec se hroutí a s tím se hroutí i globalizace.
Koncept mezinárodní dělby práce je v neoliberální teorii adorovaný. Velmi dobře je to vidět ve střetu se zastánci potravinové soběstačnosti. Proč bychom se měli věnovat pěstování zeleniny, či chovu prasat… Dovezeme! Záměrné (a obdivované) budování závislosti na dovozu je ovšem zase jen do dobrého počasí. Pandemie, konflikt, rekordní sucho… a další faktory následně odhalí, že za onou obdivovanou efektivitou je závislost na podmínkách, které nemůžeme ovlivnit. A to znamená ohrožení státu, jeho bezpečnosti, života jeho občanů.
Kritika této nebezpečné závislosti se objevovala již před pandemií, ale často byla odmítána, ba zesměšňována s poukazem na „národovectví“, či přímo hloupé odkazy k minulému režimu. Nu, konflikt na Ukrajině znovu zřetelně ukázal, jak to dopadá, když je výroba hnojiv, či vývoz pšenice koncentrován na několik málo zemí. Jistě, jsou země, jejichž rozloha či přírodní podmínky jim dávají lepší možnosti k pěstování určitých komodit než zemím pouštním – jako je třeba Libye. Jenže na budování vlastních kapacit (a o ty především jde!) rezignovaly i země, které mají třeba z hlediska zemědělství podmínky relativně vhodné.
V dalších letech se střet globální efektivity (dělba práce ovládaná nadnárodními korporacemi) bude stále více odehrávat s aspekty strategické bezpečnosti a autonomie. Nejde přitom zdaleka jen o potravinovou soběstačnost (kterou ovšem dlouhodobě, jak čtenáři ví, považuji za naprosto zásadní). Fungující stát potřebuje své vlastní struktury – zajištění odbytu pro výstupy svých zemědělců, kvalitní zpracování s dostupností pro zákazníka. Rezignovat na budování takových struktur (třebas na družstevní bázi) znamená rezignovat na suverenitu státu.
Totéž platí minimálně v energetice. K tomu je nutné nově definovat roli státu a také hospodářskou politiku. Státní vlastnictví není fetiš sám o sobě, musí mít obsah. Uveďme konkrétní příklad: k čemu je státní majorita v ČEZu, když je za optimální politiku pokládána rekordní dividenda, přičemž vysoké ceny elektřiny ničí české domácnosti i průmysl? Co je tohle za prioritu?
Jak je možné, že v situaci, kdy důležitost potravinové soběstačnosti tváří v tvář rekordní inflaci, rostoucím cenám potravin, musí být (kromě skutečných neoliberálních fanatiků) jasná všem – tedy v takové situaci, se vláda rozhodne disproporčně podporovat malé zemědělce, rozeštvat jednotlivé skupiny mezi sebou a ještě více oslabit potravinové kapacity ČR?
Jak velké idiocie se ještě můžeme dočkat od těch, kteří požadují okamžité vypnutí ruského plynu? Co ví tito lidé o ekonomice? (Jedna z těchto osob kandiduje za prý levicovou stranu na post primátorky Prahy).
Jak velký odpor proti státním zásahům (na bázi regulace cen a zákona o cenách z roku 1990) ještě zažijeme tváří v tváří zbídačení rodin a celých sektorů průmyslu, jak varují přední odborníci v energetice?
Neoliberální uvažování se od 90. let v této zemi rozšířilo jako mor. Stupidní nefunkční ideologie prosákla ekonomickými školami (moje alma mater VŠE toho budiž důkazem), médii a také politickou scénou. Opakování přihlouplých pouček, které jsou mimo ekonomickou realitu a které ohrožují přežití tohoto státu, je denním chlebem v této zemi.
Boj proti těmto stupiditám (v některých případech jsou za nimi samozřejmě schované zahraniční zájmy, často se ale skutečně jedná o neoliberální fanatismus) je neskutečně vyčerpávající.