Politolog Lukáš Valeš komentuje situaci české levice, která představuje paradox: v době hroutící se ekonomiky se také zhroutily dosavadní české levicové strany… zatím bez následovníků.
Česká levice (a možná že i česká politika) vstoupí do dějin politologie mimořádně zajímavým fenoménem. Na straně jedné se naše země dostává do stále horší ekonomické kondice a z toho plynoucích sociálních problémů, které již ohrožují nejen vyloučené či nízkopříjmové skupiny, ale i dosud relativně stabilní střední třídu. Reálně hrozí stagflace, výrazný pokles životní úrovně, prudký nárůst exekucí, další růst cen energií pro podniky i domácnosti atp. Česká ekonomika je dokonce ohrožena (také podle závěrů Evropské komise) těmito jevy více než další evropské státy – mimo jiné kvůli své vysoké otevřenosti a fatální závislosti na levné práci jako zásadní konkurenceschopné výhodě, nízké přidané hodnotě výrobků, obrovskému odlivu kapitálu a naprosté neschopnosti a neochotě současné vlády ekonomickou situaci řešit.
To vše skýtá dokonalé podhoubí pro prudký růst preferencí levicových stran, které by podle všech politologických pouček měly stát (spolu s odbory) v čele masových protestů a hnutí odporu, navrhovat zásadní kroky ke zlepšení ekonomické situace a především v maximální míře k ochraně ohrožených skupiny, na které dopadají ekonomické katastrofy nejtíživěji. Sekundárně by levicové politické strany měly usilovat o sesazení současné vlády, či minimálně ji porazit v blížících se senátních, popřípadě komunálních a nejlépe předčasných parlamentních volbách.
Pohled na českou politickou levici však skýtá podobně neradostný obrázek, jaký vidíme u hroutící se české ekonomiky, možná dokonce ještě horší. Ani jedna z levicových stran, které ještě vloni zasedaly v Poslanecké sněmovně, tedy ČSSD a KSČM, neroste. Ba právě naopak. A to navzdory výše zmíněným „ideálním“ podmínkám, které jim voliče doslova nutí. Žádný vzestup nezaznamenávají agentury pro výzkum veřejného mínění ani u nových levicových stran – Budoucnosti, Levice či Idealistů. Ty jakoby ani neexistovaly.
Člověk neznalý dlouhodobého vývoje ČSSD a KSČM by se přitom mohl domnívat, že katastrofálně prohrané volby budou pro tyto strany mocným impulsem, který je probudí k netušené aktivitě a především hledání důvodů takového neúspěchu. Tím spíš, že v obou stranách proběhly volební sjezdy, které navolily nové či spíše staronové vedení. Každopádně zásadní změny se odehrály na postech předsedů. Zejména Kateřina Konečná slibovala razantní změnu – generační, programovou, stylovou. Jakmile ale nominovala na prezidentského kandidáta Josefa Skálu, který přitom patří ke stranickým ultrakonzervativcům, bylo jasné, že se žádná změna nekoná. „Duch“ KSČ(M) trvá dál a s ní nostalgické vzpomínky na „staré dobré časy“, a to navzdory tomu, že obě velmoci socialistického tábora – Čína a nástupnické Rusko – se z předvoje dělnické třídy staly státy nejbrutálnějšího kapitalismu. Místo toho, aby si KSČM vzpomněla, že v její barvité historii existovaly časy skutečně masové podpory této strany – tedy konec 60. let, kdy její vedení usilovalo o syntézu demokracie a socialismu, upíná se stále a stále k letům padesátým či Husákovské normalizaci. Pamětníci těchto časů ale rychle vymírají a s nimi i voliči této strany, která nic nového nabídnout neumí.
Stejně tristní je situace v ČSSD. I ta má nového předsedu Michala Šmardu, který ovšem v minulém vedení zastával místopředsednický post, a tak je přímým spoluviníkem krachu sociální demokracie. Co je ale horšího, předseda Šmarda sice hovoří o „nové“ sociální demokracii a poučení se z chyb, dosavadní povolební vývoj strany ale o ničem takovém nesvědčí. Místo přerodu ČSSD v radikální levicovou stranu, která bojuje za své voliče, pracující občany, i za cenu ostrých střetů, demonstrací a systémové kritiky, stále pokračuje v trajektorii liberálně levicové, spíše středové, umírněné strany, která je jednak silně pro systémová, jednak silně progresivistická. Symbolem tohoto směřování je například proponovaná spolupráce se Zelenými, nejviditelněji se projevující společnou kandidátkou do komunálních voleb v Praze, v čele s Annou Šabatovou.
Obě strany jsou tedy pro levici a její voliče mrtvé. Obě dále směřují do pomyslného propadliště dějin, a to navzdory tomu, že se i přes dluhy jedná o strany velmi bohaté. Ani jedna z nich ale nedělá nic proto to, aby se situace levice skutečně změnila. Obě se ostentativně brání hledání skutečných chyb a skutečných viníků svých neúspěchů. Obě ve skutečnosti nechtějí nic měnit na cestě, která je dostala mimo Poslaneckou sněmovnu. Koncept demokratického socialismu, který komunisté podporovali v letech 60. a sociální demokraté v éře První republiky (viz například významný český ekonom Josef Macek, dlouholetý sociálně demokratický poslanec), je i dnes pro obě strany zavrženíhodný. Pro komunisty proto, že narušuje jejich stalinsko-normalizační výklad dějin, pro sociální demokraty proto, že není kompatibilní se současným systémem, resp. je jeho velkým konkurentem. Obě strany si tak pomyslně „vykolíkovaly“ svůj manévrovací prostor, který přes 5 % (a podle průzkumů ani přes 3 %) nevede. Zato je ujišťuje v tom, že ony mají pravdu, zatímco volič se mýlí. A velmi naivně spoléhají na to, že volič (asi hlupák) přijde k rozumu a ještě rád „to hodí“ osvědčeným a nereformovatelným stranám, které už dávno nejsou hodny jeho důvěry.
Smutnou skutečností ale je, že se nerýsuje žádný nástupce. „Staré“ strany levice jsou mrtvé, nové strany levice (či strana), se ale – zdá se – ještě nenarodily. Tedy takové, které by měly dost entuziasmu, síly, radikálnosti a především levicovosti, aby je nahradily. Nehledě na program a osobnosti. A tak musíme věřit a doufat, řečeno s Alexandrem Dumasem v jeho románu Hrabě Monte Christo. Česká politika skutečnou levici nutně potřebuje. Tak jako každý demokratický politický systém. Do té doby totiž budeme svědky dalšího českého paradoxu – levicové hlasy bude sbírat česko-slovenský multimiliardář a nacionalistický Japonec.