Nadnárodní společnost Lafarge je podezřelá z toho, že prostřednictvím své dceřiné společnosti Lafarge Cement Syria financovala teroristické skupiny včetně Islámského státu a nepřímo se podílela na zločinech spáchaných v Sýrii v letech 2013 až 2014.
Roste počet trestních řízení, jejichž cílem je pohnat nadnárodní společnosti k odpovědnosti za jejich přímou či nepřímou roli v mezinárodních zločinech nebo závažném porušování lidských práv. Mezi ně patří spoluúčast na válečných zločinech, spoluúčast na diktaturách nebo ničení životního prostředí. Nevládní organizace a komunity obětí bojují za oslabení právní ochrany hospodářských subjektů, které se na takovém zneužívání podílejí, napsala Clémentine Méténierová pro web JusticeInfo.net.
18. května 2022 potvrdil pařížský odvolací soud obvinění francouzské cementářské skupiny Lafarge ze „spoluúčasti na zločinech proti lidskosti“. Nadnárodní společnost je podezřelá z toho, že prostřednictvím své dceřiné společnosti Lafarge Cement Syria financovala teroristické skupiny včetně Islámského státu a nepřímo se podílela na zločinech spáchaných v Sýrii v letech 2013 až 2014. „Je to poprvé na světě, kdy byla mateřská firma obviněna z činnosti dceřiné společnosti v zahraničí a kdy byla firma obviněna z tak závažných obvinění: financování terorismu, spoluúčasti na zločinech proti lidskosti a úmyslného ohrožení životů jiných osob,“ říká Marie Laure Ghislainová, hlavní architektka původní žaloby na Lafarge ze strany nevládní organizace Sherpa. „Poslední obvinění je nesmírně důležité, protože nyní může být použito proti dalším společnostem, pokud jejich činnost z nedbalosti nebo úmyslně ohrožuje životy zaměstnanců a místních komunit.“
O několik týdnů později, 2. června 2022, podaly tři nevládní organizace na ochranu lidských práv u pařížského soudu stížnost na francouzské zbrojní společnosti (Dassault Aviation, Thales Group a MBDA France) za jejich „možnou spoluúčast na údajných válečných zločinech a zločinech proti lidskosti v Jemenu, které mohly být spáchány v důsledku jejich vývozu zbraní do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů“.
S nedávným stíháním švédských nadnárodních společností Lundin Energy v souvislosti s válečnými zločiny v Súdánu a Ericsson v souvislosti s válečnými zločiny v Iráku sílí hnutí za vyvození odpovědnosti nadnárodních společností za některé mezinárodní zločiny.
Nejprve individuální odpovědnost
V historii mezinárodního trestního soudnictví se doposud objevil pouze jeden příklad, který se skutečně zapsal do dějin snahy o vyvození odpovědnosti podniků. Od prosince 1946 do října 1948 se konaly procesy s německými průmyslovými skupinami Krupp, IG Farben a Flick v rámci stíhání organizovaných Američany po vojenském tribunálu v Norimberku. Syn Alfrieda Kruppa byl spolu s dalšími jedenácti vedoucími pracovníky společnosti odsouzen ke dvanácti letům vězení; čtrnáct vedoucích pracovníků chemického gigantu IG Farben dostalo mírné tresty a šéf Friedrich Karl Flick byl odsouzen k sedmi letům vězení. Žádná společnost však nebyla odsouzena jako celek.
Snaha pohnat korporace k odpovědnosti za některé mezinárodní zločiny není nová, ale za porušování lidských práv páchaných po celém světě zůstávají korporace z velké části nepotrestány, protože jejich status jim poskytuje téměř úplnou ochranu. „V celé trestní historii se po staletí počítal jednotlivec. Firma není a priori odpovědná za trestný čin, přestože je sociálním aktérem, který má naprosto rozhodující roli,“ vysvětluje Sylvain Savolainen, právník a člen komise pro lidská práva Ženevské advokátní komory. Odpovědnost společností tak byla vyloučena z mezinárodní trestní jurisdikce, která uznává pouze individuální odpovědnost. Nelze proti nim podat žádnou mezinárodní žalobu; stíháni mohou být pouze jejich zaměstnanci.
Pomocí různých prohlášení a pokynů (viz časová osa na konci originálního článku) se na mezinárodní úrovni objevily snahy postupně zavázat společnosti k dodržování lidských práv. Dosud však tyto snahy nepřekročily rámec nezávazných zásad.
Mezinárodní spravedlnost je bezmocná
V roce 1984 šokovala svět tragédie v indickém Bhópálu. Při výbuchu agrochemického závodu patřícího americké nadnárodní společnosti Union Carbide zemřelo na otravu dvacet tisíc lidí. „Tváří v tvář těmto násilným a brutálním úmrtím, podobným těm v Černobylu [o dva roky později], se objevilo mezinárodní povědomí o tom, že firma může způsobit škody,“ říká Savolainen. „Mezi koncem 20. a začátkem 21. století celá řada událostí jasně ukázala, že firmy sehrály roli v konfliktech v místech, jako je Sierra Leone, Libérie, Rwanda a Jihoafrická republika v době apartheidu – i když na ně nebylo ukázáno přímo prstem.“
V této souvislosti a zejména na základě práce amerického profesora práva Johna Ruggieho, zvláštního zástupce generálního tajemníka OSN, byly v červnu 2011 přijaty „Hlavní zásady OSN pro podnikání a lidská práva“. Těchto 31 takzvaných „Ruggieho zásad“, přijatých jednomyslně Radou pro lidská práva, formalizuje koncept „náležité péče“ a jeho uplatňování na firmy: musí přijmout přiměřená opatření k identifikaci, prevenci a nápravě negativních dopadů své činnosti na lidská práva. Jedná se stále o takzvané „měkké právo“, neboť není závazné, ale podle Savolainena „způsobuje tsunami, které staví odpovědnost podniků za lidská práva do centra zájmu společností“.
Beztrestnost firem však zůstává masivní vzhledem k bezmoci mezinárodních soudních orgánů je soudit. Pokud jde o národní jurisdikce, několik zemí nyní může stíhat společnosti v trestních nebo občanskoprávních věcech; to je zejména případ Francie, která v případu Lafarge poprvé uznala svou univerzální jurisdikci k souzení společnosti a jejích manažerů za mezinárodní zločiny spáchané mimo zemi. „Je to obrovská nová cesta, kterou Francie otevřela – příklad tak silný, že si všechny společnosti na světě dají pozor, aby neudělaly stejnou chybu,“ doufá Ghislainová.
Neúspěch případu Texaco-Chevron
Případ Texaco-Chevron je symbolickým příkladem obtížnosti zahájení řízení proti nadnárodním společnostem obviněným ze závažného porušování lidských práv. Americká ropná společnost vykopala v letech 1967–1993 v amazonském pralese 350 ropných vrtů a 880 retenčních nádrží. Třicet tisíc lidí bylo otráveno toxickými odpadními vodami vypouštěnými do řek. V roce 1993 zažalovaly oběti Texaco-Chevron ve Spojených státech, kde měla společnost sídlo. Případ byl nakonec postoupen ekvádorskému soudu v regionu Sucumbio, který v únoru 2013 nařídil nadnárodní společnosti zaplatit odškodné ve výši 9,5 miliardy dolarů. Stálý rozhodčí soud v Haagu však 30. srpna 2018 tento rozsudek zrušil a konstatoval, že „Ekvádor je odpovědný za odepření spravedlnosti“. Společnost Texaco-Chevron se zároveň obrátila na soukromý mezinárodní rozhodčí soud a dosáhla toho, že Ekvádoru bylo nařízeno zaplatit náhradu za nepříjemnosti způsobené soudním procesem.
O šestadvacet let později poškození stále čekají na odškodnění. „To nám ukazuje jednu věc: jak to nadnárodním společnostem prochází,“ poznamenává Valérie Cabanesová, francouzská právnička, která vede kampaň za uznání ekocidy před Mezinárodním trestním soudem (ICC). „V průměru více než 60 % případů vedených proti nadnárodním společnostem končí v jejich prospěch. To, co již léta odsuzuji, je tato forma nadřazenosti obchodního práva, která byla stanovena nad lidskými právy, právem životního prostředí a tím spíše právy přírody, pokud by byla uznána.“
Případ Texaco-Chevron přiměl Ekvádor spolu s Jihoafrickou republikou, aby v červnu 2014 inicioval vznik mezivládní pracovní skupiny otevřené občanské společnosti. Tato skupina, pověřená OSN, měla za úkol vypracovat mezinárodní smlouvu zavazující nadnárodní společnosti k dodržování lidských práv. „Vznikl tak fascinující politický prostor: skutečná bitva o to, zda by společnosti měly nést přímou odpovědnost za dodržování lidských práv podle mezinárodního práva, či nikoli,“ komentuje australská právnička Joanna Kyriakakisová, autorka nedávno vydané knihy s názvem Business, Accountability and International Criminal Law. „Návrh nenavrhuje uložit společnostem přímé povinnosti v oblasti lidských práv,“ vysvětluje. „Hledá způsoby, jak povzbudit státy k plnění jejich závazků v oblasti lidských práv tím, že zajistí, aby firmy byly přiměřeně regulovány a aby nesly odpovědnost za porušování lidských práv.“ Podle Národního centra pro rozvojovou spolupráci, které koordinuje belgické nevládní organizace působící v oblasti mezinárodní solidarity, by v případě úspěchu „tato závazná mnohostranná smlouva představovala historickou příležitost ke změně mezinárodního práva, zabránění porušování lidských práv ze strany firem a snížení současné nerovnováhy moci mezi lidmi, planetou a společnostmi“. Po třech revizích textu však vyjednávací proces stále naráží na mnoho překážek.
Mezinárodní trestní soud: falešná naděje?
„Když zakladatelé Mezinárodního trestního soudu (ICC) přenesli odpovědnost pouze na jednotlivce, museli si domyslet, že jednoho dne přidají kolektivní odpovědnost podniků. Ale my stále čekáme,“ říká Mark Drumbl, profesor na Washington and Lee University ve Spojených státech. Cabanesová říká, že „Římský statut [který stál u zrodu ICC a vstoupil v platnost v roce 2002] se skutečně týká pouze politických nebo válečných vůdců. Nikdy nebyl zamýšlen tak, aby zahrnoval nadnárodní společnosti a jejich vedoucí představitele jako subjekty mezinárodního trestního práva. To je skutečné úskalí zákona“. Odborníci na mezinárodní právo již desítky let diskutují o schopnosti Mezinárodního trestního soudu účinně postihnout nadnárodní společnosti, které páchají mezinárodní zločiny, ale ke skutečnému pokroku nedošlo. Podle Drumbla je příčina strukturální: „ICC se vyvíjí v liberální tržní demokracii, která je neslučitelná s uznáním odpovědnosti podniků.“
Guénaël Mettraux se domnívá, že to není jen nedostatek vůle, ale zejména nedostatek zdrojů ICC, který omezuje možnosti soudu v tom, co může slíbit. „Pokud obětem slíbíte, že je můžete odškodnit nebo jim poskytnout náhradu škody, musíte k tomu mít právní a finanční prostředky. „Hospodářské subjekty musí být za své aktivity pohnány k odpovědnosti, ale zároveň by se neměla přeceňovat schopnost mezinárodního trestního práva řešit tyto otázky,“ dodává Mettraux. Valérie Cabanesová je k mezinárodnímu soudu rovněž shovívavá. „Je to rozhodnutí států, které mu neposkytly prostředky k jednání. Takže skutečně zklamává, protože neprovádí tolik vyšetřování, kolik by mohl, nemá dostatek rozsudků, protože vyšetřování trvá dlouho a vyžaduje mnoho prostředků. Ze strany ICC však existuje skutečná ochota hledat řešení, která by se přizpůsobila době.“
„Náležitá péče“
V reakci na tragédii v Rana Plaza – zřícení textilních dílen v Bangladéši 24. dubna 2013, při kterém zahynulo 1138 pracovníků dodávajících zboží velkým západním značkám – přijala Francie 27. března 2017 „zákon o náležité péči mateřských společností a společností zadávajících zakázky“. Stanovuje „zapojení jejich odpovědnosti v případě nedodržení těchto nových povinností, jejichž cílem je předcházet rizikům závažného porušování lidských práv a životního prostředí, a to i v případě, že se jich dopustí jejich přímé nebo nepřímé dceřiné společnosti ve Francii a ve zbytku světa“.
První hodnotící zpráva, kterou 21. února 2020 zveřejnila Generální rada pro hospodářství, přináší smíšené hodnocení a ukazuje, že „zatímco některé společnosti učinily skutečný pokrok při zohledňování otázek, které zákon vyvolává, jiné jej uplatňují neuspokojivým způsobem, který neumožňuje, aby byla hloubková kontrola účinná“. Ze tří formálních oznámení vydaných za nedostatečné plány náležité péče se dvě týkají ropné společnosti Total, a to zejména za „nezmínění dopadu konkrétního projektu v Ugandě na místní obyvatelstvo“. Projekt „Tilenga“ společnosti Total plánuje těžbu ropy pod Albertovým jezerem na západní hranici Ugandy souběžně s projektem „Eacop“ v Tanzanii, který plánuje přepravu této ropy prostřednictvím ropovodu spojujícího obě země. Nevládní organizace Přátelé Země Francie, Survie a čtyři ugandská sdružení v roce 2019 podaly na ropného giganta žalobu k soudu v Nanterre, v níž odsoudily dopady projektu „Tilenga“ na lidi a životní prostředí. Kasační soud 15. prosince 2021 potvrdil příslušnost tohoto soudu. Další slyšení, naplánované na konec roku 2022, bude prvním soudním řízením na základě náležité péče.
Tlak v Evropě
Norsko a Německo přijaly podobné právní předpisy. Nizozemsko, Španělsko a Belgie o tom uvažují. Švýcarsko 29. listopadu 2020 v rámci „lidové iniciativy za odpovědné nadnárodní společnosti“ těsně odmítlo přísnou legislativu o odpovědnosti podniků. Měly vzniknout nové povinnosti v oblasti lidských práv a životního prostředí, například vypracování výroční zprávy švýcarskými společnostmi a jejich odpovědnost před švýcarskými soudy za své dceřiné společnosti a subdodavatele, kteří se mohou dopustit pochybení. „Myslím, že strana ‚ne‘ považovala za nespravedlivé podřizovat společnosti normám, které by je učinily nekonkurenceschopnými v mezinárodním měřítku,“ říká Mettraux. „Kdyby se tak stalo v rámci mezinárodní nebo regionální úmluvy na evropské úrovni, prošlo by to snadno.“
Dne 23. února 2022 přijala Evropská komise na základě rozhodnutí Evropského parlamentu ve prospěch právních předpisů o odpovědnosti podniků za lidská práva a životní prostředí návrh směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti. Nevládní organizace uznávají, že jde o „zásadní a dlouho očekávaný krok k uznání odpovědnosti podniků za lidská práva a zajištění přístupu obětí ke spravedlnosti“, nicméně vyzývají k „nápravě některých významných nedostatků“ v této legislativě, jako je důkazní břemeno, „které stále spočívá na obětech, které musí prokázat, že podnik nesplnil své povinnosti“. Nevládní organizace rovněž litují, že „možnost, kterou poskytuje francouzské právo, obrátit se na soudce ještě před vznikem škody a získat příkaz, aby společnost dodržovala své povinnosti, není v návrhu [Evropské] komise výslovně uvedena“.
Větší informovanost v rámci nadnárodních společností
Stéphane Brabant, 65 let, má za sebou dlouhou kariéru mezinárodního právníka, který radí společnostem v otázkách lidských práv. „Před dvaceti lety byly otázky lidských práv ve světě obchodu zcela neznámé,“ vzpomíná. Od té doby se rozšířily poradenské firmy, jako je Trinity International, kde byl Brabant zaměstnán v roce 2021. „Moje práce spočívá v tom, že se manažerů firem ptám, zda po konzultaci s místním obyvatelstvem mysleli na přijetí všech potřebných opatření v oblasti životního prostředí a lidských práv,“ vysvětluje a vítá francouzský zákon o náležité péči. „Firmy nyní podstupují obrovské riziko – ztrátu reputace a důvěry – pokud tak neučiní.“
Valerie Cabanesová také přiznává, že vidí začátek změny. Když byla 10. dubna 2019 pozvána, aby před několika stovkami podnikatelů shromážděných v pařížském Palais des Congrès představila koncept ekocidy, sklidila podle svých slov od podnikatelů ovace vestoje. „Opravdu jsem to nechápala. Později mi řekli, že jsou zcela odkázáni sami na sebe, často si uvědomují, že dělají věci, které jsou z dlouhodobého hlediska nebezpečné, ale že bez závazného právního rámce zůstávají svázáni tímto cílem zisku a svými akcionáři. Měla jsem pocit, že se v této oblasti objevilo nové povědomí.“
Právní ředitel mezinárodní skupiny s 35 000 zaměstnanci, který si přeje zůstat v anonymitě, uznává „morální úspěch“ tohoto zákona o náležité péči a doufá, že „Francie vyvolá v Evropě ctnostnou nákazu“. Lituje však jeho nepřesné definice „lidských práv“ a nekvalifikovaného odsouzení společností ze strany médií a nevládních organizací. „Na denní bázi máme bezpečnostní pravidla, školení, interní audity pro splnění interních předpisů a samozřejmě plán náležité péče. Ale pro média, nevládní organizace a lidskoprávní skupiny jsou všechny společnosti stejné. Společnost Total je napadána za to, že vyvlastňuje půdu ugandských farmářů kvůli těžbě ropy; souhlasíme s tím, že jde o porušení práv, pokud tyto farmáře řádně neodškodní. Ale ne všechny případy náležité péče jsou takové. Je zapotřebí přesnějších právních pravidel,“ tvrdí.
Lafarge, Lundin Energy a Ericsson
Brabant si také uvědomuje složitost tématu pro právníky: „Když mluvíme o porušování lidských práv, často hovoříme o trestných činech v zahraničí. Zde se skutečně jedná o to, aby francouzská společnost nesla odpovědnost za porušování lidských práv, ke kterému došlo v zahraničí. Máme tedy celý soubor pravidel, která je třeba vypracovat a na která se musíme ptát.“
Dnes se všechny oči upírají k případu Lafarge a k dalším dvěma nadnárodním společnostem, které se ocitly na horkém soudním křesle. Dne 11. listopadu 2021 byli prezident švédské ropné společnosti Lundin Energy Ian Lundin a její ředitel Alex Schneiter obviněni ze „spoluúčasti na válečných zločinech“ v letech 1991–2003 v Súdánu, zemi zmítané občanskou válkou. O tři měsíce později, po rozsáhlém vyšetřování Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, oznámil poskytovatel telekomunikační infrastruktury Ericsson, že je vyšetřován americkým federálním regulátorem cenných papírů SEC. Švédská firma údajně vyplácela peníze členům Islámského státu v Iráku. „Velký rozdíl mezi těmito dvěma případy a Lafarge je v tom, že oběti svůj případ u soudu nevyhrají a nebudou odškodněny, protože v těchto případech nejde o trestní odpovědnost firem,“ říká s lítostí Marie-Laure Guislainová.
Celý článek najdete na tomto odkaze: Clémentine Méténier; Business and Human Rights: The Pressure is Mounting; JusticeInfo.net (20.06.2022)
Licence Creative Commons: Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International (CC BY-NC-ND 4.0)
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.