Podle nedávného průzkumu chce přibližně 83 % Albánců odejít a téměř 50 % z nich hledá nebo se uchází o práci v zahraničí.

Podle údajů zveřejněných na začátku roku 2021 má Albánie 2,8 milionu obyvatel. Od pádu komunismu v roce 1991 opustilo Albánii téměř 40 % obyvatel.

Většina Albánců, kteří odešli v 90. letech a v roce 2000, zamířila do Řecka, Itálie, Německa, severských zemí, Spojeného království a USA. Od roku 2020 však Albánie zažívá novou migrační vlnu. Její vysvětlení je náročnější, protože neexistují spolehlivé údaje o počtu občanů, kteří se odstěhovali, upozorňuje Andi Hoxhaj ve svém článku pro The Conversation.

Jedním z významných důvodů je pandemie COVID-19, která měla obrovský dopad na blahobyt, zaměstnanost a úspory lidí. Vláda nabízela lidem, kteří se potýkali s problémy, jen velmi malou podporu a Světová banka odhaduje, že v době pandemie se pod hranicí chudoby nacházelo přibližně 22 % obyvatel Albánie. Podle místních médií to bude brzy více než 30 %, protože Světová banka předpovídá růst nákladů a inflace, zejména pokud jde o potraviny, které představují pro většinu Albánců největší formu výdajů.

Města, městečka a vesnice zažívají neustálý odliv obyvatelstva a po celé zemi jsou nyní „města duchů“. Kukësi na severu Albánie opustilo více než 53 % obyvatel. Města Shkodra, Fieri, Durrësi a Vlorë ztratila za posledních deset let více než 15 % obyvatel. Několik vesnic, od Narty na jihu země až po Zogaj na severu, zaznamenalo masivní odchod.

Mnohá z těchto míst bývala rušnými průmyslovými městy s ekonomikou založenou na rybolovu nebo těžbě. Po pádu komunismu však kvůli nedostatku vládních investic do alternativních průmyslových odvětví zůstalo mnoho lidí bez práce a mladá generace musela emigrovat.

Nejčastějším způsobem migrace je, že muži odcházejí jako první. Později, když mají další peníze a mohou si zajistit bydlení, přivedou své partnerky a děti, aby se k nim připojily.

Albánie musí teprve vyhodnotit všechny příčiny nedávné migrační vlny. Podle nově zveřejněných informací statistického oddělení Evropské komise Eurostat a albánského statistického úřadu se v letech 2008-2020 přistěhovalo do zemí EU přibližně 700 000 Albánců, kteří mají nyní občanství některé ze zemí EU. Počet těch, kteří migrovali jinam nebo nemají občanství, není tak jasný.

Finanční důsledky

Remitence (posílání peněz domů) od těch, kteří se přestěhovali do zahraničí, představovaly ve druhém čtvrtletí nejméně 31 % albánského HDP.

Masová migrace má pro albánskou ekonomiku významný přínos. Pro politické vůdce je to výhodné, protože diaspora nemůže volit a je méně lidí, které je třeba přesvědčovat při volbách.

Podle nedávného průzkumu Balkan Barometer, který provedla Rada pro regionální spolupráci, chce přibližně 83 % Albánců odejít a téměř 50 % z nich hledá nebo se uchází o práci v zahraničí. Občané to zdůvodňují především tím, že život v Albánii je cenově nedostupný.

Průměrná měsíční mzda v Albánii se podle statistického úřadu pohybuje mezi 56 000 a 60 666 albánskými leky (ALL) (425-460 liber). Podle některých studií je však nižší než 30 000 ALL (221 liber).

Naproti tomu životní náklady jsou poměrně vysoké. Průměrný Albánec utratí zhruba 42 % svých příjmů za potraviny, 20 % denního příjmu za naftu nebo pohonné hmoty a zbytek za elektřinu, vodu a oblečení. Země je na 17. místě na světě v cenách pohonných hmot a má jedny z nejvyšších nákladů na ropu v Evropě.

Vlastnická práva v Albánii jsou velmi nejistá. Po pádu komunismu dal stát většinu půdy v zemi občanům do užívání, ale jejich vlastnictví plně neuznává. Díky právním kličkám nebo politickým konexím může stát bez většího upozornění půdu odebrat nebo zničit veškeré investice do půdy, což v postkomunistické éře způsobilo řadu sociálních a ekonomických problémů.

To vede k tomu, že lidé musí platit úplatky, aby si udrželi svůj majetek, a umožňuje to také rozkvět organizovaného zločinu, korupce a lichvy. Mnoho evropských společností tvrdí, že v Albánii nebudou investovat kvůli právní nejasnosti týkající se statusu půdy.

Korupce je v Albánii velmi rozšířená a způsobila nefunkčnost několika oficiálních institucí. Běžný je nepotismus a většina zaměstnání ve veřejné správě je založena spíše na protekci než na kompetencích. Významné politické funkce jsou často spojeny s korupcí nebo nepotismem.

Podle EU musí Albánie před vstupem do EU vyřešit problém korupce. Podle Evropského účetního dvora však většině politických stran chybí politická vůle ke snížení korupce a posílení právního státu.

Dalším faktorem, který mohl migraci vyvolat, je devastace způsobená silným zemětřesením v listopadu 2019. Bez domova po něm zůstalo více než 12 200 lidí. Stovky lidí byly zraněny a zabity v pěti různých obcích. Celkově zemětřesení postihlo asi 10 % obyvatel a mnoho lidí je stále bez domova.

Optimismus EU

Před rokem 2020 mnozí Albánci optimisticky věřili, že vstup do EU povede ke zlepšení životních podmínek, jako se to stalo v Chorvatsku, kde průměrná měsíční mzda nyní činí přibližně 2 000 eur.

EU však přístupový proces s Albánií protahovala celá desetiletí. Jednání zahájila až v létě 2022 poté, co se ukázalo, že přiblížení Albánie k EU je v jejím geopolitickém zájmu v důsledku války na Ukrajině a silného vlivu Putina na Balkáně.

To vše sice zlepšilo postavení Albánie jako spolehlivého spojence EU a NATO, ale zatím nedošlo ke zlepšení ekonomiky země. Větší podpora EU by mohla Albánii proměnit ve zdravější liberální demokracii, a ne v zemi s mnoha městy duchů.

O autorovi: Andi Hoxhaj působí jako odborný asistent na Právnické fakultě University College London.

Zdroj: The Conversation, „Albania’s ghost towns: the crisis that caused the exodus“ (11.11.2022)

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.