Historik Jiří Malínský se věnuje stínům habsburské nostalgie pohledem Františka Soukupa, politika první republiky.
Rámec doby
Znovuvztyčení tzv. mariánského sloupu (přes výhrady historiků výtvarného umění) nebo nedávné blahořečení Karla Posledního v některých nepočetných prostředích i publicistice České televize živí pokleslé idylizující reflexe, které koření v biedermaierovém metternichovském absolutismu první poloviny předminulého století. Podívejme se na poslední historické fáze této nostalgie po vypuknutí a během první světové války rekapitulujícím pohledem pera předního prvorepublikového politika Františka Soukupa. Je to četba nejen poučná, ale především inspirující.
V historických studiích, které se obírají posledními měsíci a lety někdejší podunajské monarchie, se připomíná, že až do jara 1917 zemi svírala vojenská diktatura arcivévody Fridricha Habsbursko-Lotrinského (1856–1936, je také uváděn pod přízviskem Rakousko-Těšínský), známého ze Slezských písní Petra Bezruče jako markýze Gera (historický nositel tohoto jména zemřel roku 968; jednalo se o blízkého šlechtice otonských císařů a nositele východní expanze Saska na území někdejších polabských Slovanů). Anatomie těchto abstraktních pojmů a jejich zkonkrétnění nám tuto dynastii přiblíží prostřednictvím dobové optiky demokratické první Československé republiky z desátého roku její existence.
Habsburská perzekuce zaštítěná stařeckým panovníkem Františkem Josefem I. vedla zčásti již v předválečném období k celé řadě kroků vyvolávajících asociace na pozdější činy nacistické a bezprostředně poúnorové doby (anenské patenty). Vědomým zneužitím vojenského práva i pověstného § 14 prosincové ústavy z r. 1867 vznikla v exekutivě obtížně průhledná slitina vojenské spěšnosti a vyřazení zastupitelských sborů Předlitavska říšskou radou počínaje. Poslanecká imunita včetně oné zesílené, která se vztahovala na tzv. delegace (jejich členové byli voleni z předlitavských parlamentníků a dojednávali v desetiletých intervalech způsoby distribuce veřejných finančních prostředků s podobně strukturovaným parlamentem zalitavské částí země), přestávala platit. Nepohodlní poslanci byli žalářováni nebo odváděni na frontu (to byl např. osud Rudolfa Bechyně stíhaného fakticky pro jeho působení v redakci regionálního prostějovského listu Hlas lidu). Jako soudci i žalobci nezřídka působili jinak nezasvěcení vojenští právníci podléhající komandu vysokých důstojníků a často byla také redukována váha obhajoby (byť vcelku nedosahovala úrovně glajchšaltace obhajoby z politických procesů padesátých let minulého století). Nikoliv nepodstatné bylo i omezení porotních soudních tribunálů.
Současnický pohled Františka Soukupa nebyl ani zdaleka zplošťující. První tajemník prvního sociálně demokratického poslaneckého klubu na říšské radě byl i jejím dlouholetým poslancem a současně také členem delegací a absolventem právnické fakulty Německé univerzity poté, co byl pro názor, že Ježíš Kristus byl prvním socialistou, vyloučen z právnické fakulty univerzity české (po r. 1918 obnovené Karlovy). Díky svému angažování v Socialistické internacionále měl i značný přehled mezinárodní a z vlastní praxe rovněž ucelenou věcnou představu o krajanských Spojených státech amerických. Psal tedy a konal z vlastní dostatečně poučené zkušenosti.
Individuální perzekuce a justiční vraždy
Jednu z prvních vln dynastických represí vyvolaly ruské nebo za ruské se vydávající proklamace a náznaky činů považovatelných za protistátní. Ve vězení tak skončila česká spisovatelská stolní společnost, protože o půlnoci nepovstala při hraní rakousko-uherské státní hymny. Obdobné postihy hrozily i řadě dalších údajných provinilců. Šest měsíců těžkého žaláře dostal žižkovský dělník pro rušení veřejného klidu a řádu za půlnoční zpěv hymnické písně Rudý prapor v noci z 30. na 31. října 1915, ačkoliv konfiskační výměr, umožňující tento trestní postih, byl zveřejněn až 16. listopadu 1915 v Prager Zeitung. Starosta Poštorné (dnes břeclavské čtvrti) Alois Havlíček byl za provolání slávy Srbsku ve svém obchodě na základě udání odsouzen na tři a půl roku těžkého žaláře. Živnostnice-obchodnice střižním hedvábím Zdena Hušáková byla potrestána půlrokem vězení za prodej černých kravat čerstvě odvedeným nováčkům; ve vězení zešílela. Početné rozsudky tohoto druhu byly hromadně zveřejňovány ve zvláštních oznámeních válečných soudů od podzimu 1914.
Postupně se přecházelo i k vyhlašování rozsudků smrti. Mladý člen Sokola Přerovan Slavomír Kratochvíl byl po osobní prohlídce za nalezení dvou ruských proklamací a 15 kusů protirakouského letáku zatčen 18. listopadu 1914 a 23. listopadu vojenským soudem v Moravské Ostravě odsouzen k trestu smrti zastřelením. Podobně dopadl redaktor prostějovského časopisu Pokrok Josef Kotek zastřelený na tomtéž místě 23. prosince 1914. Na pokraji smrti stanul i další již zmíněný prostějovský novinář a pozdější místopředseda prvorepublikových vlád Rudolf Bechyně, který nakonec přes svůj nedobrý zdravotní stav bojoval po několik měsíců na ruské frontě, odkud ho „vysvobodilo“ až chrlení krve přesto, že byl poslancem říšské rady. Pro údajnou vzpouru byl 7. května 1915 na motolském cvičišti nedaleko dnešní motolské nemocnice 7. května 1915 popraven pěšák Josef Kudrna, otec sedmi dětí. Bylo to v době, kdy se připravovalo Kramářovo a Rašínovo zatčení. Švejkova jízda na invalidním vozíku Prahou s rekrutskou kytkou a voláním „Na Bělehrad“ nebyla fantazií a vlastně ani nadsázkou i v té podobě, ve které ji zachytil Jaroslav Hašek. Poválečné prvorepublikové přezkumy, pokud byly podniknuty, dospěly k závěru, že v tomto i dalších případech byly i z pohledu tehdejšího práva často vykonány justiční vraždy.
Kolektivní postihy
Objevovaly se i zárodky kolektivní protiprávní perzekuce. Zastupitelstvo města Radnic u Rokycan bylo udáním ze 4. října 1914 nařčeno, že se nezúčastnilo kostelní oslavy jmenin Františka Josefa I. Všech 26 jeho členů bylo na rozkaz generála Schwerdtnera zatčeno, převezeno do posádkové věznice v Praze a obžalováno ze zločinu urážky císaře včetně jeho židovského člena, který se hájil svou odlišnou náboženskou věroučnou příslušností. Starosta města spáchal v rozrušení sebevraždu a nedočkal se již logického osvobozujícího rozsudku. Pro šíření ruských manifestů (ruský původ nebyl vždycky jistý) bylo zatčeno v Praze několik desítek lidí. Soudní proces se konal v únoru 1915; obhájci obžalovaných byli mj. sociální demokraté dr. Alfred Meissner a dr. František Soukup či spoluzakladatel masarykovské strany dr. Václav Bouček. 22 obžalovaných bylo odsouzeno k trestům ztíženého vězení v délce 115 let, většina v rozpětí 6–14 let. Vzápětí byli dopraveni do neblaze proslulé věznice v dnešním západorumunském Aradu. Řada z nich se tam zejména pro nedostatečné stravování roznemohla a zemřela. Ještě strašnější – a to nejen v dobových souvislostech – byl osud studentů druhého ročníku obchodní akademie v Brně. V listopadu 1914 byli zatčeni, převezeni do Vídně a spolu s dalšími českými velezrádci odsouzeni 11. května 1915 všichni, kteří dosáhli 20 let věku, k trestu smrti provazem, ostatní do těžkého žaláře s délkou trestu od 1 roku do 12 let. Souhrnná „žeň“ těchto celkem čtyř paralelních procesů je úděsná i z dnešního hlediska: 18 trestů smrti a 245 let těžkého žaláře.
Vyděračských metod se používalo zejména vůči českým středním vrstvám při upisování rakouských válečných půjček; česká veřejnost oproti šovinismu propadlé veřejnosti německočeské (už tehdy také zčásti „sudetoněmecké“) totiž zdaleka nesdílela bezbřehé opojení šalebnou perspektivou vítězství a rakousko-uherský válečný moloch až do konce první světové války vysával z rychle chudnoucí společnosti stále další a další finanční a majetkové rezervy. V dobovém pohledu právně krajně spornou byla otázka militarizace práce do značné míry stírající rozdíl mezi občanským (civilním) a vojenským sektorem společnosti (dělníci byli často až do léta 1918 prohlašováni za vojáky v montérkách). I tímto způsobem Vídeň lámala vznik možné protirežimní rezistence.
„Stranou“ zůstává protiprávní politický proces proti mladočeským vůdcům dr. Karlu Kramářovi a dr. Aloisu Rašínovi, který skončil jejich odsouzením k smrti; k zpochybnění procesu nestačilo v Kramářově případě ani podpůrné svědectví premiéra Stürgha. Podobný proces in absentia byl připravován i proti Masarykovi, ale rakouský marasmus nebyl s to dokončit jeho přípravu do konce r. 1917. Rok následující byl pro Vídeň už rokem převahy naprosto odlišných starostí. Srovnatelně postižených politiků monarchie však bylo více a zdaleka se neomezovali „jen“ na Čechy. Líčení tajů černožluté justice, podaných Jaroslavem Haškem v jeho epochálním románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, jsou jen krutě realistická a naplňují obdobnou sarkastickou charakteristiku německého intelektuála Karla Krause vyjádřenou pojmenováním Rakouska-Uherska Kakánií (název od německého k. und k. – císařský a královský – pozn. red.).
Toto opravdu nevšední soustavné pěstování hluboce založené lásky k rakouské státní ideji mělo v Česku i další rozměry. Perzekuce České obce sokolské, ale i předních českých spisovatelů byla neméně citelná. Popravdě je nutné dodat, že následná opětovaná negativní láska českého obyvatelstva k monarchii byla většinově neméně „vřelá“. Jak podotkl státní zástupce s vojenskou krevní skupinou dr. Preminger: „Sokolové, národní organisace z r. 1862, jsou dnes hotovým vojskem. A pozorujeme-li tyto organizované Sokoly, kteří se považují za bratry a tykají si navzájem, počínaje starostou dr. Scheinerem až k nejposlednějšímu sedláčkovi ze zastrčeného moravského hnízda, pozorujeme-li tohoto malého, prostého, až skromně vyhlížejícího dr. Scheinera, jak dovede před množstvím Sokolů dáti vytrysknouti hlubokým, ze srdce jdoucím enthusiasmem tisíců mužů, sešedších se zde ze všech koutů slovanského obzoru – tu máme dojem, že stojíme tváří v tvář mohutné síle, jež dovede hráti velkou úlohu.“ Hodnocení Vídně bylo příznačné: Česká obec sokolská byla rozpuštěna 23. listopadu 1915, neboť byla „státu nebezpečná“. Obdobné prestiži „se těšil“ i početně skromnější, svůj někdejší prvopočáteční sokolský původ nezakrývající Svaz Dělnických jednot tělocvičných.
Postižený duchovní život
Pustošena byla i česká kultura a umění. Česká literatura původní i překladová byla opakovaně shledávána „velezrádnou“. Velezrádným se 60 let po své předčasné smrti stal Karel Havlíček Borovský a jeho dílo; českou velezradu sdílela v očích monarchie i dávno vydaná některá díla Viktora Huga, Guy de Maupasanta, Pjotra Kropotkina, Voltaira, i Denisovy Čechy po Bílé hoře; obdobně byly zabaveny některé knihy Macharovy, Holečkovy, Jiráskovy, Čechovy a Vrchlického, vesměs dobově současných špičkových představitelů českého krásného písemnictví. Obdobně se vedlo také literatuře věnované památce Mistra Jana Husa. Zabavena byla rovněž úředně schválená produkce Ústředního dělnického knihkupectví a nakladatelství Antonína Svěceného v Lidovém domě a cenzuře byly podrobeny i školské učebnice. Zakázáno bylo Jiráskovo drama „Jan Žižka“. Byly zkonfiskovány i čítanky obecních škol a podstatná část českého školství byla po dva roky zbavena svých, před tím po léta užívaných učebnic s následnými zmatky ve výuce, ke kterým to vedlo. Pěstit plevel jako podporu rakouské státní ideje bylo zvlášť zdařilým námětem této chorobné černožluté reflexe.
Neobstály ani pomníky. Připomínka bělohorských mučedníků, oběti i na 17. století kruté exekuce z června 1621, měla – jako dnes – dvě součásti: pamětní desku se jmény utracených a vyznačení místa, na němž stálo lešení, kde se tato polomučitelská poprava konala. Na počátku války místodržitelství přikázalo městské radě oficiálně odstranění této pamětní desky a rozmetání pamětních dlaždic s předlážděním celé plochy. 6. července 1915, v den 500. výročí Husova justičního zavraždění upálením v Kostnici, měl být odhalen Šalounův pomník; uctění památky Mistra Jana Husa však bylo zakázáno (ale dokončený pomník nerozmetán zřejmě pro veřejné pohoršení, které by bylo obdobným krokem voláno včetně očekávatelných, zejména dohodových zahraničních ohlasů). Obdobně stíháno bylo užívání národních barev (pozdějších barev naší státní vlajky červené, modré a bílé).
„Pokroky“ rakouské státní a vojenské správy tím nejsou vyčerpány. Mimo pravidelnou cenzuru, zákazy periodik, jež nejevila dostatečnou formu „loyality“, byla vytvořena nová, v mnoha směrech „převratná“ forma upomínající na praxi někdejší poúnorové Ústřední správy tiskového dohledu. Její habsbursko-lotrinská předchůdkyně nesla jednoznačný název Válečný úřad dohlédací. Podle vystoupení austroněmeckého liberála, poslance říšské rady Ernsta Viktora Zenkera (1865–1946) z 11. října 1917 docházelo od r. 1914 k masivním porušováním prosincové ústavy z r. 1867 a k suspendování jí zaručených lidských (občanských) práv ještě před vypuknutím první světové války. Situaci dokreslující bylo i to, že pro postiženého současníka zjištění a pojmenování cenzurující instituce bylo krajně nesnadné. Bylo pro ni příznačné, že tolerovala psaní falešných redakčních článků policií, jež pak byly dodatečně pod výhrůžkami různými formami perzekuce a postihů vnucovány veřejnému tisku (rozhlas ani televize ještě nespatřily světlo světa) a programově falšovaly informace našim předkům. Dnes se této formě žurnalistiky říká fake news.
Skutečnost a idylizace
Námitka, že tehdejší míry perzekuce byly vlastně umírněné, je přijatelná nanejvýš zčásti. Opravdu nedemokratické režimy první poloviny minulého století a nemalý počet režimů současných v míře teroru a omezování lidské svobody dosáhly v řadě případů dále. Právě tak jsou nezpochybnitelné snahy Karla Posledního o kultivaci vnitřních poměrů v monarchii v posledním půldruhém roce její existence. Soukupova charakteristika tohoto císaře, následníka posledního pořadí s ohledem na to, koho dokázal jeho předchůdce přežít, jako mladého důstojníka s rozhledem šikovatele (nejvyšší poddůstojnická hodnost v rakouskouherské armádě) však také není bez oprávnění. Czerninova aféra, pokus o jazykové rozdělení Čech ze září 1918, kdy už porážka Ústředních mocností byla nepopiratelná, a naopak říjnový příslib federování monarchie (v podstatě opožděné naplnění někdejšího Palackého austroslavistického programu) a vyslání české delegace do Ženevy (24.–31. říjen 1918), ač bylo jasné, že zájmy monarchie určitě sledovat nebude, však naopak dávají za pravdu velmi kritickému soukupovskému prvorepublikovému odstupu vůči tomuto panovníkovi, který se jaksi „zapomněl“ dát korunovat českým králem (v maďarském případě to učinil).
Připočteme-li k tomu Karlovu listopadovou rezignaci-nerezignaci, kterou o necelé tři roky později „osvěžil“ diletantským dvojím pokusem o návrat k zaniklé monarchii r. 1921, je obtížné shledávat na tomto muži rysy, které by mu – vedle jeho vlastní nesporné lidské tragédie – propůjčovaly jakous takous svatozář výjimečnosti. A to ve světle statisíců lidských tragédií, matek, zavražděných proto, že nechtěly nechat své o živitele ochuzené často početné rodiny zemřít hlady, působí zvláště nevhodně. Snad ještě silnějším argumentem jsou desítky tisíc válečných invalidů a miliony obětí mlýnku na maso z nesmyslných útoků od zákopů k zákopům v duchu bezduchých rozkazů mnoha generálů všech válčících stran. Nadšení z pádu monarchie a vůbec obsah i náplň 28. října 1918 tak vyrůstaly z bolestných zážitků a přečetných skutečných, často nevratných ztrát. Dnes často vzniká u informovaných pocit, že právě tyto oběti pro řadu současných Čechů nejsou jaksi salonfähig. Výhradně k naší vlastní škodě. A nesporně na úkor duchovního zdraví a elementární soudnosti příštích generací.
Věcné hodnocení posledních měsíců a let Rakousko-Uherska, nostalgii po Františku Josefovi I. a jeho prasynovci Karlovi snad nejlépe postihuje hypersatirická charakteristika Jaroslava Haška, který v nadsázce osobnosti „starého Procházky“, jak byl také tento „lidový císař“ (Volkskaiser) svými českými současníky z počátku minulého století nazýván, podal charakteristiku zesměšňující jeho řečnického umění: „To mě češí, že jste těši.“ K uctění památky významných historických událostí a osobností by měly být voleny skutečné historické osobnosti, a ne jejich až karikaturní podoby nebo v poněkud lepším případě velmi průměrní doboví současníci.