Historik Jiří Malínský se v souvislosti s jeho nedožitým výročím ohlédl za Miloslavem Randsdorfem.
Dne 15. února by bylo před několika dny zesnulému dr. Miloslavu Ransdorfovi, CSc., sedmdesát let. Je to klíčové životní jubileum výrazného představitele naší generace, vědce, politika a přední historické osobnosti nejen českého a československého komunistického hnutí.
Miloslav Ransdorf za svůj nedlouhý život (zesnul 22. ledna 2016) vykonal nesmírnou práci, která by neměla být zapomínána. Skvělý řečník a nevšední vzdělavatel, také vysokoškolský pedagog (odborný asistent katedry filozofie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy) a vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV pronikl i do vysokých pater české a československé politiky jako výrazný polistopadový poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění, Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a posléze i Evropského parlamentu. Základním problémem Ransdorfova života byla vícerozměrovost jeho bezesporu geniální osobnosti. Ransdorfův mozek produkoval náměty, které by dokázaly zaměstnat nejen několik vědeckých ústavů, ale i celou řadu veřejných institucí a také strukturovanou silou své inspirativností osobnosti podnikatelskou českou – a zřejmě nejen českou – komunitu.
Do tak překotného života se musela vejít také rodina i rodičovství. Ransdorfova živelná a věcně často neuskutečnitelná snaha vše stihnout a zvládnout, podložená jeho bytostným sociálním a socialistickým cítěním, se do čtyřiadvacetihodinového dne, nadto chaotizovaného nepravidelností veřejně činného člověka, prostě nemohla vejít; i ransdorfovský člověk nemohl beze zbytku rezignovat na potřebu spánku a své limity nemohla nemít jeho schopnost přijímat a sdílet početné agendy, které souvisely s občanským, rodinným, politickým i vědeckým rozměrem jeho života. Do značné míry se stal obětí jednoho z nejhorších polistopadových trendů: sklonu setrvačně-stereotypově přetěžovat a následně ničit nejschopnější a nejplodnější osobnosti naší doby, který ještě vydatně přiživovaly jeho znalosti cizích jazyků.
Stupňující se disonance jeho života postupně stravovaly síly a devastovaly Ransdorfův život. Renesanční člověk a marxistický myslitel nikdy nemyslel jen na sebe; vedle jeho přepočetné vlastní literární produkce knižní i příspěvkové, doplňované celým vějířem mediálních a publicistických aktivit sem patří rovněž nezištná pomoc. Vedle dnes prakticky neznámého komunistického spisovatele Jana Martince (1915–1995) je to vydání Ransdorfem dokonané vydání posledního literátova díla Nejlepší dramatik je život (doprovozené myslitelovým brilantním esejistickým doslovem), dále podobně připravená životní syntéza vědecké práce evropského archeologa, Ransdorfova někdejšího kolegy v místopředsednické funkci Komunistické strany Čech a Moravy doc. Zdeňka Klanici, DrSc. (1938–2014) Počátky Slovanů a rovněž zveřejnění pozoruhodných memoárů členky Gottwaldova vedení KSČ a oběti politických procesů padesátých let minulého století Marie Švermové-Švábové (1902–1992) Vzpomínky, na kterých při jejich editaci spolupracoval s její dcerou, vojačkou Svobodovy východní odbojové armády Jiřinou Kopoldovou-Švermovou (1923–2009). Ještě jedno jméno se nabízí v souvislosti s jeho životní cestou komunisty-leninovce: Záviš Kalandra (1902–1950), oběti justiční vraždy v procesu Milady Horákové a spol; je to spříznění publicistické i odborné. To je „jen“ několik kaménků z bohaté mozaiky jeho vichřičného života.
Socialistická mravní orientace Ransdorfova života zůstává přes všechny poryvy jeho životní cesty nezpochybnitelnou. Jeho život byl sluncem nejen druhým, ale i sobě samému. Na dálku pomáhal a léčil; zblízka, často mimo své možnosti a ušlechtilé úmysly, také bezděčně zraňoval. Velikánům se to přiházívá. Žár bezprostřednosti časem pomine; to trvalé, přesahující, zůstává a přežívá. Minimálně ve vzpomínkách těch, kteří ho osobně znali a poznali.
Ilustrační foto: Autor – http://politik.in2pic.com, CC BY-SA 3.0.