Historik Jiří Malínský dnes pokračuje ve svém několikadílném seriálu věnovaném nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.
Národní přísaha
Dalším velkým okamžikem domácího odboje byla v současnosti notoricky nedoceňovaná národní přísaha 13. dubna 1918. Následovala po velkém Czerninově až ultramonarchisticky pojatém stesku před zástupci vídeňské samosprávy, který posléze vedl k vyzrazení neúspěšných tajných mírových kontaktů císaře Karla Posledního s Paříží i jeho osobnímu napadání prof. T. G. Masaryka. 4. dubna proti tomu jménem domácí české politiky oficiálně protestovali František Staněk a Vlastimil Tusar jako zástupci Českého svazu u premiéra Seidlera. Ve Švehlově pracovně na Senovážném náměstí bylo dohodnuto zvolit jako odpověď formu celonárodní přísahy. Na jejím textu mimo Švehly participovali dr. Alois Rašín a Václav Jaroslav Klofáč. Prezentací tohoto dokumentu byl pověřen široce oblíbený spisovatel Alois Jirásek, mj. autor románu Temno. Osobní kontakt s ním navázal dr. František Soukup. Přísaha byla ve svých vývodech jednoznačná: „Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá! Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého! Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé! Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni!“ Národní přísaha dále rozvinula obsah Tříkrálové deklarace a proklamovala připravenost národa vynaložit oběti potřebné k dosažení jeho emancipačních požadavků: „Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! … Rostiž a vzkvétej svobodný ve vlastech svých a ve volné bratrské rodině národů světa pro štěstí svoje a pro blaho příštího osvobozeného lidstva!“ 13. dubna se prostřednictvím zástupců Sokola, Dělnických tělocvičných jednot, dělníků, podnikatelů, soudců, učitelů i ženského hnutí ve Smetanově sále Obecního domu sešla česká veřejnost. Lidmi byl zaplaven celý Obecní dům. Nechyběli ani početní zástupci Jugoslávců (Jihoslovanů).
Úvod slavnosti vyplnil pod režisérskou taktovkou mafisty Jaroslava Kvapila pěvecký sbor Národního divadla, který přednesl husitský chorál Kdož jste boží bojovníci. Jiráskova slova byla doprovázena lesem zdvižených přísahajících rukou povstalých účastníků spisovatelova přednesu. Hudba jeho vystoupení za přítomnosti jihoslovanských, především chorvatských a slovinských poslanců také uzavřela. Jirásek doplnil text národní přísahy i o upozornění, že v místech Obecního domu sídlil husitský král Jiří z Poděbrad a že tato místa byla dějištěm jeho evropských mírových snah. Zprostředkovaně se k pražské slavnosti přihlásili i Slováci zejména sociálně demokratičtí a pokrokoví prvomájovou rezolucí z Liptovského Mikuláše: „Žiadáme bezpodmienečne uznanie práva na samourčenie všetkých národov, nielen za hranicami našej monarchie, ale i národov Rakúska-Uhorska, teda i uhorskej vetve československého kmeňa.“ V Obecním domě být přítomni nemohli; hranice na Moravě a v Beskydech byla pro ně neprostupnou a z pohledu Budapešti vlastizrádnou.
Obdobné děje probíhaly i v dohodovém zahraničí. Mezi 5.–8. dubnem 1918 proběhl v Římě za Benešovy účasti kongres utlačovaných národů Rakouska-Uherska a 24. května se odehrála rovněž v italském hlavním městě přísaha formujících se italských legií za osobní Štefánikovy účasti; slovenský odbojář v přítomnosti zástupců italské vlády a dohodových diplomatů jednotce předal vlajku. Obdobný obřad se konal i v Kyjevě za Masarykovy osobní účasti již 1. prosince 1917. Současně se Czerninovou aférou oslabily i pozice Vídně a zejména Karla Posledního; aféra vyvolaná prozrazením císařových ilegálních mírových snah vedla k potupnému pokoření Vídně a Rakousko-Uhersko silně oslabilo ve spolkovém spojeneckém seskupení; dobově se uvádělo, že kleslo až k postavení německého protektorátu.
Divadelní slavnosti
16. května 1918 se naplnilo padesát let od položení základního kamene budovy Národního divadla; sama slavnost r. 1868 byla národní událostí, při níž promluvili František Palacký (1798–1876), František Ladislav Rieger (1818–1903), Karel Sladkovský (1823–1880) a další lidé osmačtyřicátnické generace i jejich starší druzi. K uctění klíčového výročí české společnosti dorazilo do Prahy 100 Jihoslovanů, 60 Poláků, 18 Slováků, 8 Italů a 4 Rumuni zastupujících potlačované národy podunajské monarchie. Mezi Slováky nechyběli básník Pavol Országh Hviezdoslav (1849–1921) a přední osobnost slovenské politické rezistence dr. Vavro Šrobár (1867–1950). Hlavní slavnost se konala v Panteonu Národního muzea; klíčovým řečníkem byl literární kritik a spisovatel, novinář devadesátník redaktor Práva lidu František Václav Krejčí, promluvili i dr. Karel Kramář a Alois Jirásek, ze Slováků s projevem vystoupil básník Hviezdoslav.
V sále Plodinové burzy (dnes Senovážné náměstí 13) se konalo slavnostní zasedání socialistických stran českých, polských a jihoslovanských (česká sociální demokracie byla nejsilnější socialistickou stranou rakouskouherských Slovanů); zasedání byla přítomna řada poslanců z druhých českých politických stran včetně předsedy Českého svazu agrárníka Františka Staňka. Hřejivě vyzněla slova iniciátora květnového Manifestu českých spisovatelů, básníka a divadelního režiséra Jaroslava Kvapila: „Nedávno jsme četli v novinách výzvu, že každý musí říci bez obalu, zda je pro socialismus, či proti němu. Tak, jak se český socialismus dnes jeví, jsme pro český socialismus, poněvadž věříme v český socialismus.“ Vedle slov úcty a vážnosti k Národnímu divadlu se dotkl i potřeby jeho dostupnosti pro lidové vrstvy. Hlavní projev pronesl proslulý literární kritik masarykovského zaměření Jindřich Vodák (1867–1940).
Divadelní slavnosti, doprovozené alegorickým průvodem živých obrazů postav shakespearovských dramat, vyvrcholily ději na muzejní rampě nad Václavským náměstím. Zpívaly se tu hromadně lidové písně, politické projevy mezi jinými pronesli Habrman, Klofáč, dr. Soukup a zvlášť vřele byl přivítán Pavol Orzságh Hviezdoslav, který byl, jak bylo dobovým zvykem, nesen na ramenou nadšených Čechů do svého pražského domicilia. Z balkonu hotelu Zlatá husa promluvil k shromážděným zástupům i dr. Vavro Šrobár a svou čistou češtinou chorvatský politik, někdejší pražský student Štěpán (Stjepan) Radić (1871–1928).
Divadelní slavnosti vyprovokovaly k protiakci do té doby přihlížející vládu, která konečně zaznamenala jejich vlastenecký emancipační ráz. Nejprve byly zastaveny Národní listy, poté byla nasazena policejní perzekuční opatření. Obdobně byli Budapeští postiženi i slovenští zástupci; dr. Šrobár byl obviněn z velezrady a policejně vyslechnut byl i Hviezdoslav. Šrobár byl odvlečen do několikaměsíční izolace v středomaďarském Czégledu. Ohlasem, významem a odkazem divadelních slavností však tyto úřední kroky již otřást nemohly. Monarchie slábla; česká a slovenská demokratická rezistence sílily.
Postupná radikalizace české domácí politiky
Mezi červnem a říjnem 1917 byly na podnět Národního výboru zpracovány variantní podkladové ústavní studie předních českých právníků o budoucí podobě monarchie; ty nejfrekventovanější vytvořili univerzitní profesoři práva Karel Kadlec a František Weyr. Dodatečně byly Antonínem Švehlou charakterizovány jako „zahozené“ ústavy. Současně však zahájily soustavné kontakty mezi českou politickou a vědeckou komunitou, které probíhaly až do konce existence podunajského soustátí. Dále se horšily již i tak hrůzné zásobovací problémy. Již v říjnu 1917 klesl denní příděl mouky na 165 g na osobu; v přídělech zcela absentovaly tuky, mléko a maso a zoufale se nedostávalo typické potravy chudých brambor. Výživa se během posledních válečných měsíců změnila v podvýživu.
Po zhruba ročním velmi relativním zmírnění v jednání dynastie i předlitavské vlády projevy rozkladu státního mechanismu začaly opakovaně ohrožovat předlitavskou vládu, jejíž postavení v říšské radě bylo křehké a většina krajně zranitelná; to ji nutilo k používání §14 jako dalšího prostředku řízení-neřízení společnosti. Schvalování posledního rozpočtu monarchie bylo uvedeno konstatací premiéra von Seidlera, že bez Austro- a Čechoněmců se v monarchii vládnout nedá. Poslanec, místopředseda poslanecké sněmovny Vlastimil Tusar k tomu uvedl: „Seidlerova vláda přikročila v posledních dnech v Čechách k nové persekuci. Ale dejte nám už jednou pokoj! My sice nemáme žádných strojních pušek (kulomety – JM), žádných děl, žádného vojska, my nemáme zhola nic, my nemůžeme dělat žádné revoluce a obhajujeme se jen tím, že stále ukazujeme na své dobré právo a apelujeme na svědomí a pomoc všeho civilisovaného lidstva. Za hraběte Stürgha se u nás zavíralo napořád, a čeho se tím dosáhlo? Zhola ničeho! Všechen český národ od svých universitních profesorů až k poslednímu nádeníkovi je dnes sjednocen, celý národ jest naplněn jenom nenávistí k svým utlačovatelům.“ Perzekuční zásahy používající i střelbu proti strádajícím tento odpor jen dále stupňovaly.
Dne 22. července 1918 – v době, kdy na západě vrcholila německá ofenzíva a rozhodovalo se o vítězi první světové války – bylo dokončeno první čtení rozpočtového provizória. A tak zatímco liberecký německočeský nacionální poslanec Raphael Pacher volal po ustavení Německých Čech (Deutsch-Böhmen) a zřízení obnovených krajských vlád (působily v 50. letech předminulého století v čase bachovského tzv. novoabslutismu), zmínil poslanec dr. František Soukup Masarykovo jméno a připomněl nesporný evropský rozměr jeho osobnosti. Mezitím se naplňovaly poslední dny Seidlerovy vlády (demisionoval 22. července) a 25. července byl císařem Karlem Posledním inaugurován předposlední předlitavský premiér baron (svobodný pán) Max (Maxmilian) Hussarek von Heinlein. Na poslední chvíli se pro rozpočtové provizórium vyslovilo Polské kolo (klub polských poslanců říšské rady) a bylo schváleno 26. července 1918 varovně těsným poměrem hlasů 215:196. I tak mohl znít umíráček, v tomto případě umíráček odcházejícího Rakousko-Uherska, které se potácelo na hraně státního finančního bankrotu.
Reorganizace Národního výboru
Národní výbor (československý), reorganizovaný 12. července, postupně stupňoval svou činnost zaměřovanou na obnovu české samostatnosti; o jejím rozsahu a dosahu sice jasno nebylo, avšak naprosto zřejmý byl její základní národně emancipační a radikálně sociální náboj směřující k nezávislosti a samostatnosti. Jako východisko pro zastoupení politických stran byly zvoleny výsledky voleb do poslanecké sněmovny říšské rady r. 1911; předsedou se stal dr. Karel Kramář. Na východě začínala sibiřská anabáze ruských legií jako složitá proměnná vnitřních ruských vztahů, boje Leninova režimu o ustavení a konstituování v nepřehledných zmatcích občanské války, která se ze západu valila na Sibiř a Dálný Východ i neméně komplikovaného vývoje na strategicky zvlášť důležité západní frontě, kde se rozhodovalo o výsledku války a tím i o osudu československého zahraničního druhého odboje (Masarykovy akce). 25. května 1918 byl Masaryk triumfálně přivítán v Chicagu desetitisíci čechoamerických krajanů. 29. května vyjádřily Spojené státy americké souhlas s usnesením římského kongresu utlačovaných rakouských národů. 30. května byla Masarykem podepsána Pittsburghská dohoda jako výraz pro domov doporučující shody na společné české a slovenské (československé) budoucnosti. 2. července USA výslovně Lansingovými (ministr-státní tajemník zahraničí) ústy potvrdily svou podporu budoucí československé státnosti: „Od vydání rozhodnutí této vlády z 29. 5. 1918 týkajícího se národnostní tužby Čechoslováků a Jihoslovanů snažily se rakousko-uherské vládní kruhy a s nimi spřízněné živly znehodnotit a falešně vyložit naše slavnostní prohlášení. Aby tu tedy nebylo nijakého nedorozumění o smyslu našeho prohlášení, státní sekretář vyhlašuje další stanovisko Spojených států: všechny větve slovanského plemene (etnicity, rasy – JM) budou úplně osvobozeny zpod německé a rakouské nadvlády.“
Na východě pokračovala ofenzíva ruských legií podél transsibiřské magistrály, která na západě dosáhla k Volze a Kazani a u některých lidí na Západě vzbuzovala iluze o možném dobytí Moskvy z východu. Na Západě její dočasné úspěchy vyvolávaly mimořádné nadšení a povzbuzovaly úspěšnost Masarykovy akce a zvyšovaly jeho osobní prestiž ve Spojených státech amerických. 9. srpna byla Spojeným královstvím Československá národní rada uznána jako východiskový orgán budoucí vlády nezávislého Československa. Na počátku září bylo rakouskými úřady oficiálně zakázáno pod přísnými tresty veškeré soukromé zásobování obyvatelstva obilím a moukou; naopak se stupňovaly odvozy obilí a dobytka, případně i strojů a průmyslových výrobků z Česka do alpských zemí.
Předchozí díly: