Historik Jiří Malínský dnes začíná svůj několikadílný seriál věnovaný nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.

Historické místo 28. října

Od oslav sta let trvání československé státnosti, která se rovnou měrou vztahuje k velmi neovyklému vzniku České republiky, uplynula již čtyři nelehká léta. Přesto přiblížení žhavých chvil podzimu 1918 i krvavého průběhu první světové války stojí za připomínku. Utrpení, kterému byli vystaveni po více než čtyři léta naši předkové, bylo mimořádné a v řadě ohledů srovnatelné s napoleonskými válkami či občanskou válkou americkou. Skutečný konec první světové války na východě nastal až porážkou bílého hnutí v Rusku (1920), rižským mírem uzavírajícím rusko–polský konflikt a obrannou válku Turecka proti Řecku, která stanovila dnešní turecké hranice (1919–1923). Mezinárodní souvislosti 28. října 1918 jsou dalším prvkem, který dodává hloubku a dosah rozjásaným pražským ulicím, pro které to znamenalo konec vykrádání českých zemí na jedné straně a současně utnutí maďarizačního úsilí Budapešti vůči Slovákům na straně druhé.

První světová válka nastolila zvláště v Česku neblaze proslulý §14 prosincové ústavy, který znamenal prakticky odstranění nebo velké oslabení většiny občanských práv, která zaručovala; navázala tak na obdobně neblahé Anenské patenty (1913), které ochromily českou (královskou) zemskou samosprávu sužovanou německočeskými obstrukcemi. Austroněmecký a německočeský nacionalismus přerostl ve vypjatý šovinismus, orientovaný do značné míry na hohenzollernský Berlín, a v potírání většiny nesnadno dobytých tzv. drobečkových práv, která získala česká politika klopotně v průběhu druhé poloviny předminulého století. Válečné porušování práva vedlo i k porušování práva občanského a trestního, které vyústilo také do řady justičních vražd. Podstatně omezena byla i tisková svoboda; tisku byla násilně nezřídka pod hrozbou zastavení vnucována sdělení a články, která zhotovovala policie. Byla ochromena nejen poslanecká sněmovna říšské rady a delegace, ale i zemské a komunální zastupitelské sbory v celé monarchii. Zasahovalo se i do oficiálně povolených školských osnov a na nich založených učebnicích. Symbolicky byly na Staroměstském náměstí likvidovány památky připomínající exekuci z června 1621. V dalších částech monarchie, zejména v jižních, tyto perzekuce nabývaly často ještě drastičtějších forem. Hlavním mediátorem moci se stala řízná generálská justice ve společnosti prosycené militarismem.

Rozložení sil

První světová válka byla rozhodnuta vojensky Dohodou, tj. velmocenským spojením Francie, Spojeného království, Spojených států amerických, Itálie a Japonska; do podzimu r. 1917 součástí Dohody bylo i carské a liberálně republikánské Rusko Prozatímní vlády (březen–listopad 1917). Hlavním nositelem české rezistence byla Masarykova skupina (posléze jako Československá národní rada) a její domácí zastoupení Maffie (vedeno vedoucím prvorepublikové prezidentské Kanceláře Přemyslem Šámalem, její členové byli nazýváni mafisté). Domácí politika, sténající pod habsburskolotrinskou despocií, se postupně vzpamatovávala až po smrti Františka Josefa I. (listopad 1916) a po předchozím zastřelení militantního, všeobecně neoblíbeného předlitavského premiéra hraběte Karla von Stürgha (říjen 1916) rakouským sociálním demokratem poslancem říšské rady Friedrichem Adlerem (1879–1960). Tudy vedla cesta na svobodu k trestu smrti odsouzených mafistů druhého československého premiéra dr. Karla Kramáře (1860–1937) a prvního československého ministra financí dr. Aloise Rašína (1867–1923). To nepřímo také umožnilo postupný návrat do politiky i předsedy České strany národně sociální Václava Jaroslava Klofáče (1868–1942) a budoucího vicepremiéra prvorepublikových vlád sociálního demokrata Rudolfa Bechyně (1881–1948). Nepatrné, byť také důležité slovenské zastoupení bylo i v zahraniční akci; mimo Milána Rastislava Štefánika (1880–1919) to byl např. blízký Benešův spolupracovník v Rue de Bonaparte ruský legionář právník sociální demokrat dr. Ivan Markovič (1888–1944) a rovněž ruský legionář, místopředseda ruské pobočky Československé národní rady spisovatel dr. Janko Jesenský (1874–1945). Postavení domácí slovenské politiky, soustředěné převážně v jejím martinském centru, bylo ještě nesrovnatelně stísněnější než její české partnerky.

Váhavost české politiky se stupňovala i během roku 1917, současně se však dostávala pod rostoucí tlak strádající a chudnoucí většiny vrstev české společnosti. Vedle spontánního odporu proti dynastii, revoltování vůči vystupování představitelů armádní diktatury i odporu vůči vypisování rakouských válečných půjček sílil také prudký nesouhlas české veřejnosti s postupným rozpadem zásobovacích, zejména potravinářských reprodukčních řetězců i tzv. militarizací práce. Zejména od přelomu let 1917–1918 hrůza hladu, epidemických nemocí a fyzického vyčerpání z nadměrného pracovního zatížení ohrožovala i střední vrstvy. Potřeba národní a státní emancipace se vyhrocovala zhoršující se sociální otázkou, kterou Vídeň nebyla s to uvést pod svou kontrolu. Německý sen (německorakouský a německočeský) o nastolení většinové německé moci, navíc okořeněný excesy vojenské diktatury a neustálým zpochybňováním české státnosti (historického českého státního práva), který ústil do přímého popírání práva sebeurčovacího, vedl ke stupňující se protihabsburské rezistenci českého národa.

Na podzim 1916 začíná ožívat i česká politika a tváří v tvář austroněmecké radikalizaci počíná spojovat své síly. 11. listopadu 1916 byl ve Vídni ustaven Český svaz, sdružující drtivou většinu českých poslanců činných v říšské radě; o týden později, 18. listopadu 1916, vznikl Národní výbor, spojující pražská a moravská politická centra; mj. se tu navazovalo na předválečný moravský tusarovský Pokrokový blok. Předsedou Českého svazu se stal agrárník František Staněk (1867–1936), místopředsedou Národního výboru dr. Bohumír Šmeral (1881–1941) a tajemníkem Vlastimil Tusar (1881–1924); oba byli členy české sociální demokracie. Předsedou Národního výboru byl zvolen senior tehdejší české politiky staročech (staroliberálů) dr. Karel Mattuš (1836–1919, v létě r. 1918 dr. Karel Kramář), jednatelem předseda České strany agrární Antonín Švehla (1873–1933) a prvním místopředsedou rovněž tehdejší předseda ČSSDSD dr. Bohumír Šmeral. Vznikly tak základní organizační struktury, které se postupně staly centrem domácího prvního odboje.

Je zajímavé pozorovat kontinuitu koncepcí prvního i druhého odboje, založenou na sjednocování národních sil a trpělivém vyčkávání na vhodný moment; šetření energií, organizační propracovanost a nedoceňovanou většinově českou rozvážnou statečnost, které vedly k minimalizaci ztrát. Především – dnes to není, mírně řečeno, doceňováno – bylo třeba vzdorovat austroněmeckým a německočeským „předmnichovům“, jejich úporně, nezřídka extremisticky opakovaným územním snahám o jazykové a hospodářské rozdělení dnešního Česka.