Ivan Hofmann píše o tom, co si v současnosti počít s nejrůznějšími typy certifikované hniloby.
Už mnoho let nekupujeme brambory. Nemusíme, protože si umíme dopěstovat vlastní a máme sklep, ve kterém vydrží do další sklizně. Jednou do roka, zjara, ale kupujeme brambory sadbové. Nedoporučuje se totiž sázet opakovaně brambory vlastní. Stejně ale, když dáme do země drahou certifikovanou sadbu a ještě zbude místo, doplníme ho z brambor, co zůstaly ve sklepě.
Zatímco naše brambory se mají čile k světu, z certifikovaných se letos ujala polovina. Když už to bylo podezřelé, vyhrabali jsme několik certifikovaných výtečníků a zjistili, že nevzešly kvůli postižení jakousi vnitřní, na první pohled neviditelnou hnilobou. Uprázdněná místa jsme tedy doplnili nedoporučenými vlastními bramborami, u kterých je záruka bohatých výnosů. Nenastane-li tedy kritické sucho a nedojde-li voda.
Vadnou sadbu by bylo správné reklamovat v prodejně, kde byla zakoupena, neboť zákon stanoví, že vadný smí být jeden brambor ze sta, nikoli ze sta padesát. Otázka ale stojí, zda má v dnešním světě ještě smysl něco reklamovat, když je jakousi vnitřní, na první pohled neviditelnou hnilobou postižena samotná společnost a ta vadná sadba je toho pouze jedním z mnoha symptomů.
V případě certifikované hniloby je řeč o krizi důvěry. Pokud nemůžeme věřit, že za své peníze pořídíme zboží v deklarované kvalitě, musíme mít plán „B“: Pokud jde o brambory, je to ten sklep s vlastní loňskou produkcí, jež místo na talíř operativně zamíří do záhonu.
Plán B je ale třeba mít i v případech certifikovaných informací, když se zjistí, že jsou pouze polopravdivé, v případě certifikovaného vzdělání, ukáže-li se že je povrchní, nedostatečné, anebo v případě certifikované politiky, je-li tato odtržena od reality a tím pádem k ničemu. Bez plánu B dnes nelze bezpečně učinit ani krok světem, kterému už nelze věřit. Reklamovat hnilobu nic neřeší. Už je to jenom ztráta času. Je třeba zařídit se po svém. Nespoléhat na cizí sadbu.