Jiří Malínský komentuje nedávná rozhodnutí vedení ČSSD, včetně vyloučení Jany Turoňové, které naznačuje rozchod s minulostí a tradicemi nejstarší české politické strany.
Před několika týdny předsednictvo ČSSD vyloučilo (zvratková historická premiéra ve 145leté historii této strany a hnutí) ze svého středu první ženu, která – tentokrát se jedná o skutečný historický mezník – kandiduje na předsedkyni strany. Kontaminovat takto volební sjezd je sám o sobě sebevražedný krok bez ohledu na jeho výsledky a důsledky. Počínání Fialovy vlády skýtá levici, jako kdysi kniha Římského klubu První globální revoluce, mimořádně atraktivní příležitost pro poměrně rychlý návrat na politické i občanské výsluní přízně – jak vrstev středních, tak chudinských. A protože se dá důvodně předpokládat, že dr. Turoňová podá odvolání ke sjezdu, rušný průběh této mezní události je spíše jistotou než očekáváním. Mj. se tím nastolí otázka průběhu a kvality (nebo nekvality) a míry vnitrostranické demokratičnosti předsjezdové diskuse a v chování současné ČSSD vůbec. S přímým dopadem do programatiky a budoucnosti, jejich vzestupu či systémové i obsahové degenerace, této před očima tající politické strany.
Neověřené informační ohlasy o značně rušném průběhu nedávného jednání předsednictva (v posledním kole hlasy pro vyloučení – nikoliv zrušení, člověka zrušit nelze – převážily o dva) jsou tou nejhorší možnou zprávou. Rozdělená ČSSD totiž zazdívá do marginalizace sebe samu. Arogantní výkřiky o tom, že respekt k tradicím a dědictví tohoto politického hnutí lidí práce jsou fašismem nebo že každý, kdo nejde cestou progrese (nebo asi přesněji ideové progresivní paralýzy, česky sebeochromení?), už s námi jít nemůže, evokují rétoriku a počínání dob nechvalně minulých. A také zatuchlých a smrdutě páchnoucích. A to bez ohledu na to, zda informační ohlasy zrcadlí opravdu skutečnost nebo spíše přání svých původců.
Jak už jsem konstatoval v seriálu analýz Zmařená šance, dnes pravděpodobněji zbožně očekávaný, než reálný návrat na politické výsluní vyžaduje naplnění řady technických předpokladů, ve kterých se slučují praktické organizační i ideové postupy a myšlenky předcházejících generací se samozřejmostmi politické práce (pokud ještě ČSSD vůbec zůstává politickou stranou) naší současnosti. V tom by povolání vzdělané ženy mohlo a mělo pomoci. Pokud budou respektovány tradice a stanovy ČSSD a pokud stále přetrvává shoda na tom, že by měla zůstat hnutím lidsky vstřícným, myšlenkově bohatým a svou zemi do popředí v evropském i světovém koncertu národů do popředí tlačícím.
V druhé polovině třicátých let, podobně jako v posledních měsících existence podunajské vídeňské monarchie, demokratická česká pravice a levice společnou řeč najít dokázaly. Rudolf Bechyně byl předním a nesporně významným přispěvatelem Peroutkovy revue Přítomnost – tehdejší politici byli často současně i předními publicisty své doby – a rozuměl si v tomto ohledu s Milanem Hodžou stejně jako Klement Gottwald s Ladislavem Rašínem a Hubertem Ripkou nebo Václav Kopecký s Vlastimilem Klímou během posledních měsíců První republiky ve Výboru na obranu republiky. Šlo totiž o naši společnou věc. O věc národa a státu, demokracie a společenské samosprávy.
Diagnóza poslední dostupné volební analýzy se v tomto ohledu i z pragmatického hlediska vyjadřuje jednoznačně: „Ale publikum se dnes nachází již jinde. (Rozhodující jsou – JM) Sociální sítě nebo fyzická přítomnost mezi lidmi. Zde měla ČSSD čtyři roky důrazně propagovat své levicové záměry. Existovala témata, která by ji vymezovala vůči ANO.“ Skutečné problémy, jak naznačuje dr. Turoňová, jsou opravdu někde jinde.
Jakou cestu zvolí v mnohém existenční červnový sjezd nejstarší české politické strany?
Ilustrační foto: Zákupák, Public domain, via Wikimedia Commons