Díky „přesunu bohatství“ ze severního Atlantiku do Asie a Tichomoří mají dnes země globálního Jihu ekonomické a politické svaly, které tzv. třetí svět nikdy neměl.
Jorge Heine si všímá současného vzestupu slovního spojení globální Jih v souvislosti s neutrální pozicí mnoha nezápadních zemí vůči válce na Ukrajině a NATO. Dále si klade otázku, co vlastně tento pojem v současnosti znamená. Globální Jih, jak píše, označuje různé země světa, které jsou někdy označovány také jako „rozvojové“, „méně rozvinuté“ nebo „zaostalé“. Mnoho z těchto zemí – i když zdaleka ne všechny – se nachází na jižní polokouli, převážně v Africe, Asii a Latinské Americe.
Pojem se poprvé sice objevil v roce 1969, nicméně popularitu získal až po roce 1991, kdy došlo k rozpadu SSSR a před tím k rozpadu „druhého světa“, tj. socialistického tábora. Do té doby byl populární termín třetí svět, jenž byl analogii na třetí stav v době revoluční Francie (tj. buržoazie) a začal ho v roce 1952 používat demograf Alfred Sauvy. V roce 1964 byl pojem třetí svět popularizován sociologem Peterem Worsleyem a v jeho chápání se jednalo o pozitivní pojmenování. Nicméně brzy se z pojmu stalo označení zemí či částí světa sužovaných chudobou, bídou a nestabilitou. Heine také připomíná na spojnici mezi třetím světem a hnutím nezúčastněných v době studené války.
Po skončení studené války se začínal stále častěji využívat neutrálně znějící pojem „globální Jih“. Ve srovnání s pojmy jako „třetí svět“ a „zaostalý“, které vyvolávají představu ekonomické bezmoci, to už o globálním Jihu to neplatí.
Pojem „globální Jih“ není zeměpisný, protože dvě největší země globálního Jihu – Čína a Indie – leží výhradně na severní polokouli. Jeho použití spíše označuje kombinaci politických, geopolitických a ekonomických společných rysů mezi národy globálního Jihu. Tyto národy spojuje, že většinou byly straně příjemce imperialismu a koloniální nadvlády, přičemž africké země jsou toho asi nejviditelnějším příkladem.
Vzhledem k nevyváženým vztahům mezi mnoha zeměmi globálního Jihu a globálního Severu v minulosti – jak v době impéria, tak v době studené války – není divu, že se mnohé z nich dnes rozhodly nepřipojit se k žádné z velmocí.
Od přelomu 21. století dochází k „přesunu bohatství“ (termín Světové banky), ze severního Atlantiku do Asie a Tichomoří, který z velké části změnil zažité představy o tom, kde se vytváří světové bohatství. Předpokládá se, že v roce 2030 budou tři ze čtyř největších světových ekonomik z globálního Jihu – v pořadí Čína, Indie, Spojené státy a Indonésie. V přepočtu na kupní sílu už dnes HDP skupiny BRICS převyšuje HDP skupiny G7.
Tyto hospodářské změny s sebou nesou větší politickou viditelnost zemí globálního Jihu. Tyto země se stále více prosazují na mezinárodní scéně, ať už se jedná o diplomatickou aktivitu Číny na Blízkém východě (normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábii a Íránem) nebo mírové iniciativy v konfliktu na Ukrajině (iniciativa Brazílie). Někteří odborníci hovoří o příchodu „asijského století“ nebo o „post-západním světě“.
Heine vidí oproti minulosti velký posun, protože dnešní globální Jih má ekonomické a politické svaly, jaké třetí svět či „rozvojový“ svět nikdy neměl.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.