Josef Buřič se zamýšlí nad tím, zda je v současném kontextu, ve kterém se společnost přestala bát války, možná omezená jaderná válka.
Úvaha M. Hrubce o omezené jaderné válce mě přivádí k myšlence, zda je vůbec taková omezená jaderná válka možná.
Myšlenka omezené jaderné války vychází z toho, že lze použít jaderné zbraně – malé ráže do 50 kilotun TNT, nebo o velikosti hirošimské pumy – kolem 15 kilotun TNT, anebo dokonce jen v takové, které mohou zasáhnout jen území o poloměru 1 km. I to samo o sobě je – při použití v hustě zastavěném městě – katastrofou, které by zasáhla desítky tisíc osob. Prostě zdá se, že někdo si velmi vážně pohrává s myšlenkou, že vlastně použít jaderné zbraně v tomto „malém“ rozsahu vlastně není nic špatného a dá se to i pochopit. A dokonce snad i ospravedlnit.
Přičítám tyto „nové“ myšlenky nové generaci politických lídrů a části společenských elit, včetně těch, které lze nazvat tzv. opinion leadry. Jsou to lidé, kteří znají válku jen z obrazovek svých počítačů, kde voják je zasažen, umírá a vzápětí zase vstane a bojuje dál.
Nedivme se tomu a ukažme si to na našem jednoduchém příkladu. Již třicet let neexistuje u nás povinná vojenská služba, která umožnila, aby se generace mužů seznámily s tím, co jsou to moderní zbraně, jako moc mohou být ničivé. Byly to generace, které pochopily, jak nesnadné je zkusit bojovat, kopat si zákopy, žít ve tmě, v mrazu, dešti, blátě apod. A to vše jen na cvičišti, kdy nepřítel neexistoval a pokud na někoho střílel, tak jen slepými.
Za těch třicet let zde vyrostly generace, která nic z toho nepoznaly, nepoznaly strach z toho, kdy se bojuje a vedle člověka umírají lidé, jeho kamarádi. Dnes se válka bere jako něco samozřejmého a vlastně velmi nevinného.
Prostě práh veřejného mínění odmítajícího válku a tím spíše jadernou válku se tímto snižuje a zanedlouho se dočkáme toho, že nás budou přesvědčovat, že na použití „malých“ jaderných zbraní není vlastně nic špatného, že je to podobné, jako každá jiná zbraň.
V současnosti vlastní jaderné zbraně devět zemí – USA, Rusko, Čína, Velká Británie, Francie, Indie, Pákistán, Izrael, KLDR. Pokud se podíváme na nejrůznější antagonismy, které se mezi těmito státy dají předpokládat, resp. existují, pak vychází celkem jednoznačně, že největším adeptem na „omezenou“ jadernou válku je Evropa – evropské válčiště.
Právě zde – pokud čteme nejrůznější analýzy a scénáře budoucího vývoje – může dojít, podle představ některých analytiků a také politiků, k takovému omezenému jadernému střetu. Prostě v Evropě je dostatek jaderných hlavic či bomb, které by mohly být k takovému konfliktu využity. Bohužel je tu i dostatek vůle k tomu něco takového zkusit.
V prvé řadě vezměme na vědomí, že jaderné zbraně patří jednotlivým státům a o jejich použití rozhoduje vždy politické vedení daného státu. Takže neplatí taková populární představa o tom, že NATO, jako největší vojenské seskupení v Evropě, má nějaké jaderné zbraně a jeho velení snad může o jejich použití rozhodnout. Tak to není. Velení NATO nedisponuje žádnými jadernými zbraněmi.
Pokud bychom uvažovali o evropském válčišti, pak vedle Ruska jsou zde Francie a Velká Británie. Kromě toho v Evropě je rozmístěno kolem 150 tzv. volně padajících atomových pum typu B-61, které patří americké armádě a jsou umístěny v Belgii. Nizozemí, Itálii, Německu a také v Turecku pod kontrolou armády USA. Výbušná síla těchto pum může dosáhnout od 0,3 kt až 350 kt TNT, což je zhruba dvacetkrát silnější, než byla hirošimská puma. Není to tedy žádná maličkost. Bomba takové ráže dosud nikdy (naštěstí) nebyla použita, možná někde na pokusné střelnici. Je však schopna nenávratně zničit milionové město.
Na cíl jsou bomby B-61 dopravovány letadly různých typů. Francouzské a britské jaderné nálože jsou umístěny částečně také na raketách – na ponorkách a v podzemních silech.
Neplatí, podle mého soudu, ani jiná představa, že by bylo možné udržet omezenou jadernou válku v nějakém omezeném prostoru či rozsahu. Umíme si představit, že vůči nějaké zemi bude použita třeba jen jedna nálož, která zničí nějaký objekt či sídlo a pak bude následovat odveta, která zasáhne jiné podobné sídlo v zemi, která jaderný úder začala? A na tom tento střet skončí? Prostě necháme si zničit část území a pak se zastavíme… Já si to představit neumím.
Kdo bude posuzovat, že jde o srovnatelně velkou škodu a tedy – obě strany si nemají co vyčítat, prostě obě jsou na tom stejně. Pak si oba vedoucí politikové zavolají a řeknou si, že na tom skončí? Nebo prostě odmítnou pokračovat, neboť si budou vědomi, že by další kolo úderů mohl jejich zemi zcela zničit. Takto by to asi nefungovalo. Možná jen v představách nějakých novinářů či analytiků.
Proto mluvit o nějaké omezené jaderné válce je opravdu mimo realitu. Anebo si někdo myslí, že před tím, než se začne válčit, se obě strany dohodnou, že se mohou použít jen zbraně o ráži třeba hirošimské bomby, když budeme vést omezenou jadernou válku?
A nyní k možnému a zdůrazněme hypotetickému budoucímu střetu na evropském válčišti. Zde můžeme uvažovat jen o dvou možných stranách konfliktu. Nakonec najdeme úvah o takovém střetu nemálo v médiích. Rusko na jedné straně a evropské země či NATO jako druhá strana konfliktu. Nejednou bylo v oficiálních dokumentech NATO označeno právě Rusko za nejvýznamnější hrozbou pro bezpečnost spojenců a pro mír a stabilitu v euroatlantické oblasti.
A zde se dostáváme k zásadní otázce budoucího konfliktu. K vojenským doktrínám, které stanovují možný scénář budoucího konfliktu a způsob reakce každé ze zúčastněných stran.
Stoupenci omezeného jaderného konfliktu předpokládají, že je možné jeho rozsah udržet v omezených mezích. Předpokládají, že se takový konflikt bude odehrávat jen na omezeném prostoru – v podstatě na evropském válčišti. Z toho také vyplývá závěr (ovšem nevyřčený), že by to byla Evropa, kdo by byl zničen a že by se podařilo udržet konflikt mimo území USA. Tím druhým, kdo by měl být zničen, by mělo být Rusko. Jinak to logicky být nemůže.
Dnes se v Evropě ozývají další státy, které chtějí na svém území umístit další americké jaderné zbraně, zřejmě v domnění, že to zvýší jejich bezpečnost. V podstatě jde o umístění dalších B-61. Kdo (resp. jaká letadla, zda americká či jiná) by je dopravoval na cíl, není jasné a ani není podstatné.
Jedno je však jisté: totiž že další rozšiřování počtu atomových bomb na evropském prostoru neodvrátí žádnou válku. K použití těchto bomb v případném konfliktu by byl nutný souhlas USA. Ovšem to také znamená, že by pak případný terč útoku těchto bomb měl plné právo zaútočit i na území USA a to znamená, že už by se nejednalo o omezený konflikt.
Proti tomu stojí doktrína ruská. Ta stanovuje, že pokud budou zasažena místa umístění strategických jaderných zbraní, centra řízení a vůbec objekty strategického významu, pak bude plně opodstatněné odpovědět na takový útok plnou silou jaderného arzenálu. Tedy přenést jeho úder na území potenciálního protivníka, resp. toho, odkud přišel jaderný úder.
V tom je zásadní rozdíl obou hypotéz budoucího střetu. Ruská koncepce předpokládá nezastavit se před možností, že bude zničeno, ale zasadit svému protivníkovi stejně zničující úder, který i tohoto útočníka zničí. Tedy i nadále platí zásada zaručeného vzájemného zničení.
Myslím, že zásadní postoj k tomuto možnému budoucímu konfliktu vyjádřil v jednom interview prezident Putin slovy: „Pokud se někdo rozhodl, že zničí Rusko, vzniká nám zákonné právo na odpověď. Ano, bude to pro lidstvo globální katastrofa. Ale co by to bylo za svět, kdyby v něm nebylo místo pro Rusko?“
Nechci se pouštět do podrobnější analýzy tohoto výroku. On totiž ukazuje, že Rusko má stále více pocit, že není respektováno, že nejsou respektovány jeho bezpečnostní zájmy. Proto v jeho mocenských centrech sílí přesvědčení, že jeho protivníkům nejde o nic jiného než Rusko zničit, zmocnit se jeho nerostného bohatství a jeho území, např. tak, že tam bude loutková vláda konající podle pokynů ze zahraničí, nebo i tak, že bude rozděleno na několik menších států pod zahraniční kuratelou. Nakonec zkušenosti z devadesátých let v Rusku jsou příliš živé a mohou dobře dokumentovat právě tento postoj Západu k Rusku.…
Pěstovat tento pocit v Rusku, že je jen další obětí globálního kapitalismu, je tím nejhorším, co lze pro budoucnost vztahů k Rusku učinit.
Rozpory s Ruskem mohou dále eskalovat, mohou být přijímána další opatření, jak Rusko vyloučit ze světové ekonomiky (resp. ekonomiky světového Západu) a zavádět další a další sankce, vylučovat jeho sportovce z mezinárodních soutěží apod. Je to však cesta k tomu, aby se jednou takový scénář omezené jaderné války nezměnil z hypotézy ve skutečnost? Zvýší snad tyto kroky bezpečnost ve světě? Proto zahrávat si s myšlenkou omezené jaderné války je velkým nebezpečím pro budoucí svět.